Muxes z původního mexického národa Zapotéků rozbíjí genderovou binaritu muž/žena.
„Jsme lidé dvou duchů. Jsme dualita, ani muž, ani žena. Nejsme ani méně, ani více,“ popisuje svou identitu Felina Santiago v seriálu CNN Eva Longoria: Searching for Mexico. Patří k muxes – lidem, kteří mají biologické mužské pohlaví, zatímco se projevují a identifikují „žensky“. Nejsou trans ani se nesnaží stát ženami. Protože se ale cítí jako dualita, bývají označováni za „třetí pohlaví“.
Neexistuje jeden jediný správný způsob, „jak být muxe“. Někdo může nosit ženské oblečení doma a mužské v práci. Někdo se líčí, někdo zase ne. Někdo má děti, někdo nikoli. „Muxes se vymykají konvenčnímu pojetí kategorie pohlaví, genderu, sexuality a genderové binárnosti tím, že se otevřeně oblékají do ženského zapotéckého oděvu a přebírají tradiční ženské role, přičemž jsou přijímáni a dobře integrováni do širší zapotécké komunity,“ vysvětluje ve své studii sociolog Alfredo Mirandé.
Být muxe je stejně přirozené jako být mužem nebo ženou. Jsem muxe, protože nejsem ani žena, ani muž.
– citát z antropologické studie
Třetí pohlaví a předkoloniální kultury
Existence třetího pohlaví, ale třeba i queer sexuality byla v předkoloniálních kulturách globálního Jihu zcela běžná. Antropologové a antropoložky dokonce vysledovali akceptaci osob třetího pohlaví v Mexiku až do předkolumbovské éry – mělo se jednat o aztécké kněží a mayské bohy, kteří byli muži i ženami. Jak ovšem popisuje studie z roku 2022, evropští kolonizátoři jim vnutili striktní dichotomický pohled na gender a sexualitu. Zúžili tak genderovou rozmanitost na to, co bylo „přirozené“ podle evropských standardů.
Alfredo Mirandé: „Zdá se, že muxes používají zájmeno ‚on‘, když mluví o celkové osobě, včetně dětství, a ‚ona‘, když mluví o současné osobě muxe, ale nijak zvlášť se nezajímají o to, zda se pro jejich popis používá zájmeno mužského nebo ženského rodu.“
Tato „kolonizace genderu“ se ale vyhnula městečku Juchitán de Zaragoza, které se nachází na Tehuantepeckém průlivu v mexickém státě Oaxaca na jihu země. Místní Zapotékové jsou totiž známí pro svou vzpurnost a nenávist k podmanění.
Pokud město navštívíš, dost pravděpodobně narazíš na místní legendu. Vypráví, že patron města San Vincente Ferrer nosil tři pytle se semínky: v jednom byla ženská, v druhém mužská a ve třetím pytli byla směs obou. Ovšem v moment, kdy světec překročil Juchitán, se obsah třetího pytle vysypal. Právě proto muxes žijí převážně v této části Mexika – a dennodenně rozbíjí genderovou binaritu, která je zejména v západních kulturách tolik zakořeněná.
Jak ve svém článku popisuje socioložka Veronika Bennholdt-Thomsen, Juchitán se od zbytku Mexika, „země machismu“, liší. Město s bezmála 90 tisíci obyvateli podle ní vůbec neodpovídá obrazu země. Ekonomický a společenský život je v rukou žen a muxes jsou ve své odlišnosti nejen přijímány, ale i oceňovány. Jejich přítomnost v rodině se považuje za požehnání, mimo jiné proto, že se většinou neprovdávají a berou na sebe péči o staré rodiče.
Peníze, vzhled ani identita nehrají roli
Jedním z důvodů vysoké akceptace muxes ve společnosti může být i možná paradoxně přísná dělba práce, kdy se každý člověk specializuje na specifickou činnost. Ovšem i zde dochází k „redefinici“: lehčí práce spojené například s hudbou a poezií jsou obvykle doménou mužů, zatímco těžké práce, jako třeba práci na trhu, zastávají spíše ženy. Muxes dělají všechno mezi, zejména navrhují, vyšívají a zhotovují tradiční ženské zapotécké oděvy.
Hodnota lidí se v této kultuře podle socioložky Mariny Meneses měří podle jejich práce a přínosu pro komunitu. Množství peněz, vzhled, sexuální orientace nebo identita nehrají roli. „Důležité je, jak přispíváte své komunitě, a tím jste přijímáni,“ říká Meneses.
„Každá žena a každá muxe se specializuje na různé oblasti výroby, které jsou v Evropě považovány za domácí práce a obvykle je vykonává jedna žena, ale které jsou zde určeny k prodeji na trhu: příprava kakaa, síření ovoce, pečení tamales, praní a škrobení svátečních šatů atd. Celé město je tedy jedna velká domácnost, která se schází na trhu. Jinými slovy: v Juchitánu se nepohrdá prací pro vlastní obživu, tedy každodenní prací na tom, co je nezbytné k přežití. A na rozdíl od Evropy není cílem se této práce zbavit, ale dělat ji dobře,“ popisuje Bennholdt-Thomsen.
Jako hlavní důvod akceptace třetího pohlaví ale uvádí, že sociální, ekonomický a kulturní systém v Juchitánu vychází z jiného pojetí přírody, než je to naše.
Každý žije s někým, kdo je muxe
V Juchitánu se říká, že „každý žije s někým, kdo je muxe“. Inklinace k této identitě je přitom znatelná již od raného věku. Přestože v západních kulturách leží tzv. „coming out“ na jednotlivci, třetí pohlaví muxes je identifikováno jejich rodiči a sociálním prostředím. Profesorka Linda Tuhiwai Smith tento domorodý způsob poznání a bytí popisuje jako situaci, kdy se „já“ stává skutečným pouze prostřednictvím „my“.
Přijetí ale není automatické a tito lidé pak mohou být vystaveni odmítání a šikaně. Ambivalence a stigmatizace se přitom objevily zejména s globálním výskytem HIV. Někteří rovněž chápou „identitu muxe“ jako ohrožující vůči ženám. Útoky jsou přitom mnohými odborníky a odbornicemi považovány za „útok na nehmotné kulturní dědictví Zapotéků, které se projevuje tolerancí k rozmanitosti a flexibilitě pohlaví“. Ani Juchitán tak není „queer rájem na Zemi“.
Muxes se ale o svůj prostor dokážou svědomitě přihlásit. Již více než čtyřicet let pořádá organizace Las Autenticas Intrepidas Buscadoras de Peligro každý rok velkou akci s názvem Vela. Juchitán se tehdy stává na čtyři dny dějištěm jedné z nejreprezentativnějších slavností v regionu. Vela začíná mší na počest muxes, následuje průvod a poté je korunována královna festivalu. Jak dodává CNN, to, co začalo jako nezávislý akt odporu, se změnilo v hojně navštěvovanou komunitní oslavu.
Znovunabytí prostoru ke svobodné existenci shrnula Biiniza Carillo pro IADB následovně: „Zapotékové mají kulturu bojovníků. Muž má hlas, žena má hlas a muxes si také vydobyly hlas, aby získaly zpět své místo. Jsme bojovníci za své tělo, svůj prostor, svůj dům.“
