V těle se nám začal rozlévat pocit, že zde někdo chybí. Ano, každý čekal, že nové album, které Lil Uzi Vert vydají, podpoří jejich nejlepší přítel a zakladatel labelu Opium Playboi Carti, pro něhož byly x2 stejně jako Died and Came Back či Spin Again jako stvořené. Místo toho Uzi zabrali celý prostor pro sebe, což korunovali slabými metaforami, k nimž využili italské těstoviny. A po Cartim v celém tracklistu ani stopy.
Tracklist:
1. Flooded The Face (prod. by Harold Harper & Don Cannon)
2. Suicide Doors (prod. by Brandon Finessin, leqn, yugen & Arca)
3. Aye (ft. Travis Scott) (prod. by BNYX®, Brandon Finessin & iamBNJMIIN)
4. Crush Em (prod. by WondaGurl, CuBeatz, Duce.6x & FORTHENIGHT)
5. Amped (prod. by Bugz Ronin, 1wakeupp, Zkup, Jkari, Prod. Landers & Trapstarwith13)
6. x2 (prod. by Clif Shayne & Ken Carson)
7. Died and Came Back (prod. by Brandon Finessin, leqn & sense)
8. Spin Again (prod. by Brandon Finessin & Swvsh)
9. That Fiya (prod. by Brandon Finessin, ZeeGoinXrazy & Sixthursdays)
10. I Gotta (prod. by Brandon Finessin, Outtatown & star boy)
11. Endless Fashion (ft. Nicki Minaj) (prod. by Bugz Ronin)
12. Mama, I'm Sorry (prod. by Bugz Ronin & Bobby Raps)
13. All Alone (prod. by Don Cannon, Quincy Riley, Pitt Tha Kid & Lyle Leduff)
14. Nakamura (prod. by Brandon Finessin, Lyle Leduff & Ike Beatz)
15. Just Wanna Rock (prod. by MCVertt & Synthetic)
16. Fire Alarm (prod. by Snow Strippers & Don Cannon)
17. CS (prod. by iamBNJMIIN)
18. Werewolf (ft. Bring Me The Horizon) (prod. by Evil Twin, Jordan Fish & Oli Sykes)
19. Pluto to Mars (prod. by Deckard3000 & Brandon Finessin)
20. Patience (ft. Don Toliver) (prod. by Bugz Ronin, 206Derek, iamBNJMIIN & Matt Spatola)
21. Days Come and Go (prod. by Don Cannon & Tommy Parker)
22. Rehab (prod. by Brandon Finessin, Don Cannon, qqqu1ncy & Breezey Muzik)
23. The End (ft. BABYMETAL) (prod. by KOBAMETAL & Maaly Raw)
24. Zoom (Bonus Track) (prod. by Wheezy & Charlie Handsome)
25. Of Course (Bonus Track) (prod. by Forza, Oogie Mane, Kado & Don Cannon)
26. Shardai (Bonus Track) (prod. by Bugz Ronin, John Ross, ISOBeats & Ike Beatz)
Taktéž se musíme přiznat k tomu, že společně s That Fiya nám tento segment prakticky splynul v jeden. Někdy je to žádoucí; například v momentě, kdy se do hudby upřímně zaposloucháme tak, že nedokážeme vnímat nic jiného. Zde nám to ale spíše působilo jako cesta autobusem. Lehce kodrcavá, možná trochu barevnější, ale stále jednolitá a přímočará. Poslední zmíněná píseň pak již byla vyloženě otravná.
Když trochu přeskočíme stopáž, musíme se přiznat k tomu, že Pink Tape jako celek rozhodně není album bez chyb. Početně se možná dokonce vyrovná tomu, co se udělalo dobře. Kdybychom měli ale cokoliv vytknout, bude to přílišná roztahanost v některých stopách, které by zasloužily spíše soundcloudovou délku. Kdybychom se chtěli nechat mučit, pustíme si dechovku.
Náladu nám nespravil ani další z dříve teasovaných tracků I Gotta, laděný do dob před rokem 2010, ve kterém se Uzi svou morseovkovou flow prosekávali myšlenkami až k dalšímu hvězdnému hostovi, kterým byla Nicki Minaj.
Karaoke, emoce a známé melodie
Když si na track pozveš Nicki, máš jistotu velké pozornosti. Rapperka, která se po mateřské dovolené vrátila zpět „do hry“ teprve nedávno, skočila na instrumentál s přehranou melodií I'm Blue od Eiffela 65. Netušili jsme, že se tím dostáváme do další, vcelku nečekané části alba, která nám bude více než povědomá. Endless Fashion je s hypermelodickým rapem a jemnou zpívaně-rapovanou linkou Minaj každopádně hitem.
Zajímalo nás, jestli v těchto skoro třiceti vesmírných stopách bude prostor taktéž pro nějakou upřímnou zpověď, což se nakonec ukázalo jako pravda. Mama, I'm Sorry je plná substancemi posilněných pocitů, které slouží jako zpověď jeho matce, již umocňuje kouskem textu z hymny Hate Being Sober od Chiefa Keefa. Ke konci tracklistu přichází i na poděkování jisté Moran v písni Rehab, která měla Lil Uzi údajně pomoci přežít sedm měsíců na léčení. Uzi se totiž netají tím, že mívají psychické problémy.
Vrátíme-li se ale ke známým melodiím, do konce alba (a to jsme ještě neprobrali více než polovinu stop) jich je ještě několik. Milovníci wrestlingu nejspíš poznali, že v písni Nakamura věnované zápasníkovi Šinsukemu Nakamurovi je vysamplována jeho nástupní melodie, a korunu tomu všemu nasadil track číslo 17, CS, což není odkaz na Counter-Strike, bohužel.
Lil Uzi si otevřeně udělali karaoke z hitu kapely System of a Down Chop Suey, ve kterém celý feeling ikonické melodie „přeřvali“ citoslovci a špatným autotunovým zpěvem. Ne, to se opravdu nepovedlo.
Další z faktů, které nepřidají hodnocení desky, jsme identifikovali zejména u souhry s hosty. Jak démonický Fire Alarm se Snow Strippers, tak Werewolf s Bring Me The Horizon nejsou špatnými stopami, jenže líbivost sama je způsobena hosty, ne hostitelem. Uzi hrají v nejlepším případě až třetí housle po instrumentálu, přičemž potenciál tam jistě někde byl.
Ve zbytku rapových věcí filadelfská hvězda ustála svůj standard. Pluto to Mars je klasická zpívaná trapovka, Days Come and Go přihazuje do všeobecného chaosu trochu směru (i když zde zrovna produkční stránka není dokonalá) a melancholické Patience s Donem Toliverem by zase slušela kratší stopáž (čas 4:22 je prostě přespříliš).
Hodnocení
A dostali jsme se na konec, který uzavírala správně odhadnutá spolupráce s kapelou BABYMETAL. Název The End společně s charakterem celé písně krásně shrnuje celý hodinu a půl dlouhý release. Hudební podkres je typický stylu japonského hosta, nicméně společně s chaotičností Lil Uzi vzniká totální ušní marast, který je jen podtržen textem à la „ta mluví o koze a ten zas o voze“. V konečném důsledku nešlo o progresivní mash-up, ale o nelibozvučný chaos.
Co si proto vzít z novinky, na kterou všichni tak dlouho čekali? Ztratili Lil Uzi Vert svůj post, nebo stojí na svých nohách? Jistě nemůžeme mluvit o flopu. Lil Uzi, nehledě na to, kolik nepříjemných situací jsme na desce vyjmenovali, stále mají svůj drive, stále dokáží bavit svou flow, jsou dynamičtí a přizpůsobiví a během poslechu jsme narazili i na spoustu kladných momentů.
Problémem je ale jistá nevyrovnanost. Polovina alba je vlastně bez textu, přestože se v něm mluví. Signifikantní částí z něj je sexistický maglajz spojený s totálním flexem. Sonický chaos, který zde vznikl, není možné doposlouchat do konce na jeden zátah. A pokud zde byla snaha o naraci desky, ztratila se někde na půl cesty. Nevylepšily to ani bonusové tracky Zoom, Of Course či Shardai, na něž fanoušci taktéž dlouho čekali.
Na druhou stranu, Lil Uzi, jak sami zmiňují v jednom z textů, mohou „sr*t na všechny“ a dělat si, co chtějí. Element jedinečnosti je přece jenom to, co je proslavilo, a jestli je jejich umělecký způsob vyjadřování přijatelný pro fanoušky i v chaotické formě, budiž. Plusové body bychom rádi dali i za hosty, i když to ne všude úplně vyšlo. Velkou otázkou je Playboy Carti, který by jistojistě přinesl desce další hit.
Kolem a kolem jsme se nenudili, rádi bychom si ale poslechli něco polovičního. A to jak stopáží, tak chaosem, ne však kvalitou. Tam bychom přidali. Hodnotíme 6/10.
