V rámci Prague Pride jsme se nechali nalíčit od drag umělectva.
„Dvacet čtyři,“ připočítává kolegyně Terez dalšího člověka, který na nás vykulil oči, aby se následně – a pokud možno nenuceně – snažil dívat kamkoliv jinam. Dalších pohledů cestou ze Střeleckého ostrova na Letnou napočítáme ještě asi dvacet, naše obličeje totiž zdobí výrazný drag make-up.
Když jsem se po týdnu volna vrátil do práce, editorský tým si pro mě nachystal překvapení hned na pondělní poradu. „Příští týden je Pride a v úterý drag queens a drag kings líčí. Měl bys sis tam nechat udělat make-up a trošku poškádlit svoji maskulinitu,“ vtipkovali. Souhlasil jsem, a i když jsem se těšil na nové lidi a nový zážitek, celý týden jsem se tohohle úkolu bál.
Ne kvůli „škádlení maskulinity“ ani kvůli „křehkému egu“. Samotné vycházení na ulici, a to i bez make-upu, pro mě ale dost často bývá krajně nepříjemným zážitkem. Většinu cest na nákup, do práce nebo kamkoliv jinam se nemůžu zbavit pocitu, že se na mě pohledy všech ostatních upírají, soudí a vysmívají se. Tomu, co mám na sobě, že nemám vlasy, jak chodím, jak se tvářím – položky na seznam bychom mohli přidávat dlouho.
Vystavit se jim dobrovolně v drag make-upu proto není jen nahlédnutí mimo komfortní zónu, ale výlet daleko za její hranice bez domluveného ubytování, peněz a s vytřískanou baterkou v telefonu. Jestli chceš, pojď se se mnou teď mrknout, jak tenhle můj trip dopadl.
Jsem princezna, vole
Do Pride Village jsme s Teri dorazili krátce před třetí hodinou. „Kdo z vás půjde na feminní a kdo na maskulinní make-up? Tebe vidím na feminní, ne?“ ukázal na mě Mr. Blacktail. Kývl jsem. „Co z tebe uděláme? Chceš bejt spíš princezna, něco temnějšího, růžovějšího?“ Dohodli jsme se, že nejlepší bude, když se ze mě stane gotická princezna. Takovou příležitost ostatně člověk nemá každý den.
Do parády si mě vzalo The Thing. Umělectvo podobné Jokerovi v zeleném saku, fialových kalhotách a s netopýrem na rtech. Omlouvám se mu, že až na poslední zvonění a helloweenskou party nemám s make-upem zkušenosti, a The Thing mě ubezpečuje, že je to v pořádku. „Kdyby ti bylo cokoliv nepříjemné, hned mi to řekni,“ poznamenává, dezinfikuje si ruce a jde na věc.
Zavřel jsem oči a svůj obličej proměnil v jeho plátno. Nanáší bázi, make-up, konturuje a přidává spoustu třpytek. Těch, jak jsme se s The Thing shodli, není nikdy dost. Líčení jsme si museli přinést vlastní, ale o glitter se s námi pořadatelstvo podělilo. Zrcadlo před sebou nemám, a jestli se dílo daří, odvozuji jenom z úsměvů přihlížejícího hloučku. Obraz v hlavě mi vzniká z několika málo náznaků jako „přidávám růžovou, dělám linky“, případně se po hmatu snažím odvodit, jak budu za pár minut vypadat.
The Thing prozrazuje, že nejvíc si hraje s očima. „Ty mě nejvíc baví, zbytek jde vždycky nějak dodělat, akorát si vždycky vyhraju s jedním okem a pak mi dojde, že to stejný musím zvládnout ještě na tom druhým,“ směje se.
Pomalu se blíží ke konci. Dotahuje mi linky a já se s nepříliš velkým úspěchem snažím sebou necukat, abych jeho práci nepokazil. Je mi až líto, že proces proměny končí. Nečekal jsem, jak moc mi může chvíle sezení na make-upu pomoci zapomenout na stres, pracovní povinnosti, nájem nebo daně a přenést se do uvolněné přítomnosti.
