Příběhy těch, kteří se mají starat o naše zdraví na drsný úkor toho svého.
Představ si, že jsi v práci 30 hodin v kuse, v permanentním zápřahu a stresu. Navíc máš zodpovědnost za lidské životy. To, co pro nás zní jako hodně drsná reality show, je žitá realita nemocničního zdravotnictva.
„Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku,“ stojí v Hippokratově přísaze, etickém kodexu, který provází lékaře a lékařky od začátku studií do smrti. Pochází už z doby mnoha staletí před naším letopočtem. Co když jsme se ale na začátku druhého tisíciletí dostali do momentu, kdy lékařská obec přestává být kvůli únavě schopná konat v zájmu a ve prospěch nemocného?
Včera v jedenáct večer jsem se definitivně rozhodl, že odcházím z práce.
Mluvili jsme se třemi mladými lékaři a dvěma mladými lékařkami. Čtyři z nich pracují v mimopražských nemocnicích, jedna v pražské fakultní. Všichni milují svoji práci a dělají ji s nadšením. Jenže na prahu třicítky jsou chronicky unavení, naštvaní a téměř vyhořelí.
Šimon
„Starší generace říká – my jsme to přežili, vy to taky přežijete. To mě neuvěřitelně štve, je to absurdní argument a faul. Nastavili systém, legitimizovali ho, nějak tedy funguje, protože tu máme hromadu altruistických lidí, kteří na to přistoupili, tak proč to měnit,“ rozčiluje se Šimon, sedmadvacetiletý pediatr z okresní nemocnice v Moravskoslezském kraji.
Mluvíme spolu ve středu večer, tedy přibližně 24 hodin poté, co Poslanecká sněmovna znovu schválila novelu, která povoluje dočasné zavedení přesčasové práce ve zdravotnictví, a to na 832 hodin přesčasů ročně. To je dvojnásobek než doposud.
„Včera v jedenáct večer jsem se definitivně rozhodl, že odcházím z práce,“ začal náš telefonát mladý doktor. A podle Sekce mladých lékařů možná nebude jediný, kdo lékařskou práci opustí nebo odmítne sloužit přesčasy. Jak ale vlastně lékařské přesčasy vypadají v praxi? Jde je odmítnout, nebo by se české zdravotnictví rozdrolilo?
Šimon studoval lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově. Že chce být pediatrem, se rozhodl až v pátém ročníku. „Je to krásný obor, plný empatie, není tam moc krve,“ popisuje. Když sehnal místo v okresní nemocnici, asi tři měsíce ho kolegové a kolegyně nechali rozkoukávat. A hned po čtvrtroce začal sloužit.
„Když sloužím, po půl čtvrté odpoledne mám na starost všechno – standardní pokoje, JIPku, porodnici i urgentní příjem. To je opravdu extrém, běžně na to jsou alespoň dva. My máme jen na telefonu atestovaného lékaře, na tak zvané příslužbě,“ vysvětluje Šimon, jak to vypadá konkrétně na jeho pracovišti. S kolegy a kolegyněmi si ale vymínili, aby po těch 24 hodinách služby odcházeli domů.
Jenomže proto, že na tom jeho nemocnice personálně není nejlépe, služby probíhají pod neuvěřitelným tlakem. Zvlášť pro někoho, kdo je necelý rok v praxi. Jedním z největších strašáků jsou pro Šimona špatné porody s komplikacemi. K těm se totiž volají pediatři, kteří u běžných porodů být nemusejí. Když ale dochází na resuscitaci, dělá to on.
„Už se mi několikrát stalo, že mě k takovému porodu zavolali v momentu, kdy jsem řešil nějaký problém na lůžku. Musíte běžet k porodu, ale minutu před tím ještě volají, že vezou na urgent dušné dítě,“ líčí Šimon a tím zdaleka nekončí. „Dítěti musíte zajistit životní funkce a položit si ho na JIPku. Do toho vám volá rychlá, že vezou opilého šestnáctiletého kluka, a vy jste postaveni před moment, kdy se musíte rozčtvrtit. Takhle to vypadá a je to velice nelegální,“ ukazuje mladý lékař na modelové situaci drama, kterého byl mnohokrát hlavním aktérem.
To už není jen jednou nohou ve vězení, to v něm stojíte oběma nohama a držíte se mříže.
Jako začínající lékař je závislý na pomoci starších kolegů a kolegyň. Ti na něj ale kvůli přebytkům vlastní práce vůbec nemají čas. „Zvlášť na službě je to hodně o tom ‚nauč se sám‘. A to už není jen jednou nohou ve vězení, to v něm stojíte oběma nohama a držíte se mříže,“ pokračuje s tím, že míra stresu je enormní a za hranou snesitelnosti.
Služeb, kde se přesně tento scénář může odehrát, má Šimon pět měsíčně. Tedy to je jeho vlastní strop, přes který nechce jít. „Snažíme se s mladými kolegyněmi držet,“ dodává ale.
Jako mladí lékaři jsou prý často bráni jako levná pracovní síla. Pro nemocnici jsou začínající neatestovaní lékaři opravdu nejlevnější variantou. To nedávno potvrdil i šéf nemocnice v Motole a bývalý ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík na schůzce Sekce mladých lékařů s vládními představiteli s tím, že mladý neatestovaný lékař prakticky není přínosný.
„Oblíbená hláška té obgenerace nad námi je, že naše povolání je poslání. Říkají nám víceméně, že máme držet hubu a krok,“ potvrzuje sedmadvacetiletý Šimon, že se jedná i o generační střet. Zmiňuje ale také, že jeho starší kolegové „kouří jak fabriky a chlastají“, protože ten extrémní stres musí někam ventilovat.
„My chceme pracovat, víme, že je potřeba i přes noc. Musí to ale mít nějaké hranice. Tenhle přílepek z hlav naší vlády je jen plivnutí do obličeje těm, kteří v tomto systému fungují. I lékaři ve sněmovně hlasují tak, jako kdyby nikdy v praxi nebyli. Možná je ve fakultních nemocnicích situace jiná, ale tady na okrese je to saigon,“ dodává.
Rozhodl se, že z tohoto rozjetého kolotoče, který drží na rozviklaných zrezavělých šroubech, vystoupí. Jako další důvod uvádí svoji několikaměsíční dceru. „Rodina je pro mě priorita číslo jedna. Každý to má nějak, já to mám takto. Když vám starší lékaři a lékařky řeknou, že prakticky neviděli vyrůstat vlastní děti, nevidím důvod v tom pokračovat,“ uzavírá.
Aneta
Třicetiletá anestezioložka a intenzivistka pracuje také v menší okresní nemocnici na Moravě, která je sice soukromá, ale pravidla se na ni vztahují velmi podobná jako na Šimona. Služeb má za měsíc o něco méně, třeba tři. Po těch 22 až 24 hodinách odchází domů. „To jsou podle mého luxusní podmínky,“ říká na začátku našeho telefonátu.
Postupem času si ale rozpomíná na situace, které se rozhodně nedají popsat jako luxusní pracovní podmínky. „Někdy se nepodaří si za službu lehnout, to jsem potom ráda, že mám práci v docházkové vzdálenosti a nemusím řídit, jen přijdu domů a padnu vyčerpáním,“ popisuje.
Mám za hodinu služby asi 280 korun hrubého. To mi nezaplatí ani hodinu hlídání.
V praxi už pár let je, do důležité kmenové zkoušky jí zbývá už jen pár měsíců. To znamená, že zažila pandemii covidu. „To šlo úplně do jiných extrémů. Sloužila jsem klidně i 36 hodin. To už jsem ale přišla za primářem, v té 37. hodině v práci, že dalšího pacienta neuspávám. Viděla jsem, že kdyby monitory neměly alarmy, tak spím. A tuhle únavu si neseme doteď,“ pokračuje Aneta.
„No když jsem si to teď ráno spočítala, mimo covid mám asi 660 přesčasů ročně a doteď jsem měla za to, že je to u nás úplně v pohodě. To je dobře rozvinutý stockholmský syndrom…“
I ona považuje toto téma za určitým způsobem generační záležitost. „Máme víc informací, víc možností, můžeme srovnávat se zahraničím, máme i spoustu slovenských kolegů, takže vidíme, že může být i mnohem hůř. Jde nám ale o wellbeing člověka, děti chceme vychovávat trochu jinak než naši rodiče,“ přemýšlí nad srovnáním.
Český zdravotnický systém Aneta obecně považuje za generační trauma. „Zavedli to v době, kdy se z toho nebylo možné vymanit. V 90. letech si řekli, že pojedou v provizoriu, a to se táhne už dalších 30 let. Doufám, že my budeme ta generace, která řekne dost a nebude trauma předávat dál,“ říká rozhodně mladá lékařka.
Aneta už má svoje dítě, a i to jí dotvořilo názor na vykořisťující podmínky povolání, které vykonává. A má to základ i ve financích. „Mám za hodinu služby asi 280 korun hrubého. To mi nezaplatí ani hodinu hlídání,“ dodává suše a už jen hledá slova: „Pan ministr. No. Těžko se mi hledají slova, která nejsou sprostá. To opravdu není kolegiální chování.“
Ondřej
„Trigger point by asi přišel tak jako tak, ale ta novela, kterou teď schválili, byla poslední tečka. Jsme unavení, naštvaní a hrozně vyhořelí.“ Tak začíná náš hovor devětadvacetiletý Ondřej. Pracuje jako dětský chirurg v jedné mimopražské fakultní nemocnici. Sám už má své dítě, které, jak sám říká, vlastně vůbec nevidí vyrůstat.
Přestěhovala jsem se do nejšťastnějšího města na světě. Co mě tu překvapilo?
22. října 2024 v 7:00
Ke své klasické denní osmihodinovce má přibližně pět až šest služeb měsíčně. K tomu ale stejný počet tak zvaných příslužeb, kdy je sice mimo nemocnici, ale musí být připravený vyrazit a být do 15 minut v práci. Dohromady napracuje asi 300 hodin měsíčně. Což už je téměř dvojitý úvazek. Za takovou dvojitou práci si měsíčně vydělá přibližně 80 tisíc hrubého. Z toho velká část jeho platu jsou právě služby.
Bál jsem se jet domů autem, tak jsem raději přespal ještě v nemocnici.
„Minulý týden jsem trhnul nový rekord. Byl jsem 11 dní v kuse v práci přes noc. Buď jsem měl službu, nebo operoval a k tomu měl tu běžnou pracovní dobu. Ten poslední den večer jsem se bál jet domů autem, tak jsem raději přespal ještě v nemocnici,“ líčí Ondřej čerstvou zkušenost. Po tomto maratonu si doslova musel vzít alespoň jeden den volno. Už prostě nemohl.
Sloužit ale musí, jednak kvůli financím, ale také kvůli tomu, aby udělal nutné atestace. „U nás byla běžná praxe, že když nesloužíš – neoperuješ,“ říká Ondřej s tím, že hodiny na operačním sále jsou nutné k vykonání zkoušek. „Nepřijde mi to jako něco strašného. Jen kdyby se to alespoň trochu zjednodušilo,“ přemýšlí s pokorou dál.
Ondřej přiznává, že už z únavy udělal i chyby. Zatím ne ty, které by někoho ohrozily na životě, ale udělal věci, které by za normálních okolností neudělal. Cítí, že to vůči pacientům a pacientkám není bezpečné.
Od starších kolegů a kolegyň ví, že je sice pořád stejný systém služeb a přesčasů, ale počet pacientů a pacientek se za posledních 15–20 let skoro zdvojnásobil. Jako další důvod aktuálního přetížení zdravotníků zmiňuje administrativu. „70 procent času s pacientem strávím vyplňováním papírů,“ doplňuje.
Tereza
Dvaatřicetiletá mladá lékařka a máma dvou malých dětí Tereza je shodou okolností také anestezioložka a má zkušenosti s dramatickou mezní situací. Na sále udělala chybu, která naštěstí nestála život pacienta, ale v jiných okolnostech by klidně mohla být fatální. A stala se kvůli její spánkové deprivaci.
Pracuje v pražské fakultní nemocnici a toto byla její třetí služba v horizontu necelého týdne. „Prostě to tak vyšlo,“ komentovala rozpis, se kterým nemohla nic dělat. Pacient, kterého měla na sále, přijel kolem druhé ráno, kdy byla už dvacátou hodinu v práci, tedy navíc po těch dvou 24hodinovkách, které sloužila v minulých čtyřech dnech.
„Existují dva léky, které jsou velmi podobné svým účinkem. Pro tohoto pacienta ale jeden z nich mohl být potenciálně nebezpečný a mohl by ho i zabít. Léky mají téměř stejný název, obě krabičky jsou bílé, vypadají téměř stejně. Zhaslo se kvůli laparoskopické operaci. Šla jsem po paměti do šuplíku. Podívala jsem se na ně a myslela si, že je vidím správně, doteď nevím, jak se to stalo,“ líčí svoji zkušenost.
Monitorovala jsem pacienta a modlila se, aby se nic nestalo.
Tereza podala lék pacientovi a okamžitě viděla, že se něco děje. Pacient byl oběhově nestabilní a začala pátrat, co se stalo. Bylo jí jasné, že je to kvůli podanému léku, protože ihned po podání viděla reakci. Myslela si, že jde o alergickou reakci. Podívala se na krabičku a zjistila, že dala pacientovi špatný lék.
„Totálně jsem se probrala. Monitorovala jsem pacienta a modlila se, aby se nic nestalo. Koukala jsem se mu do očí, jestli nemá mrtvici. Vzbudila jsem ho po výkonu a ještě za ním chodila několikrát poté. Naštěstí se nic nestalo,“ popisuje dramatické chvíle lékařka. „Byl to zásah vyšší moci, doteď nechápu, jak to ten pacient dal,“ dodává.
Vteřina rozhodování může stát životy. A tak vypadá téměř každá sekunda Tereziny práce. „Při službách máte pocit, jako když jedete velkou vzdálenost autem a najednou cítíte, že musíte zastavit. Přesně takový pocit to je,“ snaží se připodobnit situaci. V té době jí nebylo ani třicet let a uvědomila si, jak náročné to s takovou spánkovou deprivací musí být i pro starší kolegy a kolegyně. A jak zmiňuje, podobnou zkušenost mají téměř všichni z jejího okolí.
„Nejsme pro to, aby se zrušily 24hodinové služby. I kvůli nějaké kontinuitě práce. Ale to skládání služeb za sebou i to množství jsou šílené. Sloužit víc než tři služby za měsíc podle mého ovlivňuje zdraví,“ říká Tereza a během hovoru ještě víckrát podtrhuje, že o zrušení služeb nejde.
Jindřich
Jindřichovi je také 29 let a už má také vlastní děti. Stejně jako Ondřej pracuje na chirurgii, jen v malé okresní nemocnici v Jihomoravském kraji, a vážně přemýšlí o tom, že by odešel pracovat do zahraničí. Jak sám počítá, má přibližně 250 odpracovaných hodin měsíčně. Zažil i 48 hodin v zaměstnání v kuse. Na aktuálním místě už ale přes 24 nebo 26 hodin nejde.
Je to management zastrašování, takhle se nemůžeme bavit v civilizované společnosti.
Samotný průběh práce je extrémně náročný. Některé operace musí vykonávat v těžké radiologické vestě. Nesmí se napít ani si odskočit, a to třeba i čtyři hodiny, v noci. „Občas na to člověk prostě nemá,“ vydechuje.
„Je to náročné pro celou rodinu. A nejde se na mě spolehnout. Nemůžu slíbit, že vyzvednu děti ze školky. Když přijdu domů, jsem tak vyčerpaný, že je nedokážu vzít ani do parku nebo si zaběhat,“ líčí hlavní důvody své frustrace.
Sám také zmiňuje výroky ředitele nemocnice v Motole Ludvíka při schůzce se Sekcí mladých lékařů. A stejně jako Ondřej, Aneta i Šimon se naštve. „Je to management zastrašování, takhle se nemůžeme bavit v civilizované společnosti,“ říká velmi rázně.
Chceš pracovat v zahraničí? Tady máš přehled, co všechno musíš zařídit
15. října 2024 v 8:30
Uznává, že přesčasy jsou v nemocnicích potřeba, protože zdravotnictví není natolik personálně zajištěné. Ale paradoxně více lékařů a lékařek zase nemocnice nedokážou zaplatit.
Zmiňuje ještě další obrovskou zátěž, která provoz nemocnice sužuje. Jde o nadužívání lékařské péče ze strany pacientů a pacientek. Nejde o to, že by lidé neměli využívat lékařskou pomoc, kterou si navíc platí. Spíš o to, jak lidi dostatečně vzdělat, kdy a s čím mají vyhledat jakou pomoc.
„Jsou lidé, kteří přijdou v devět večer s vyvrknutým kotníkem, který si vyvrkli před týdnem,“ popisuje konkrétní případ Jindřich. Zmiňuje ale i jeden z opravdu absurdního ranku: „Záchranka nám přivezla pacientku, která si zlomila gelový nehet.“ A ano, na otázku, zda si jen nedělá legraci, odpověděl, že nikoliv.
Jak ale mladý chirurg dodává, nejhorší je, že se potom nedostane pořádné a čerstvé péče někomu, kdo to opravdu urgentně potřebuje. Ten totiž dostane přetaženého, spánkově deprivovaného lékaře, který žije v permanentním stresu.
