Refresher vyrazil na koncert americké kapely Blink-182 a přináší ti z něj reportáž.
V úterý 19. září zamířily tisíce lidí do pražské O2 areny, kde se konal koncert pop-punkových amerických legend Blink-182. Kapela se do Česka vrátila po bezmála 10 letech a návštěvnictvo na tenhle okamžik čekalo jako na smilování. Skupina složená z Marka Hoppuse, Toma DeLonga a Travise Barkera potěšila nejen naše teenage dušičky, ale také naše sluchové ústrojí. Upřímně? Takovou show jsme ani nečekali.
Špatný zvuk a tak trochu nůďo
Večer v O2 areně odstartovala americká pop-punková skupina The Story So Far, která si pro české publikum připravila setlist o zhruba 13 písních. Na tuhle show jsme se těšili, ale hned od prvních tónů nás zalil studený pot a obavy. Zvuk byl totiž velmi špatný, tlumený a celý set zněl, jako by jej někdo pouštěl z repráčku Sencor položeného na pódiu. O2 arena většinou mívá perfektní nazvučení, ale ani po přesunu ke zvukařům, kde obvykle bývá zvuk nejlepší, se nic nezlepšilo.
Kapela sama o sobě hrála obstojně, ale jak se ozývalo z publika, tahle nejvíc white generic thing ever byla trochu nůďo, což se odráželo i na reakci návštěvnictva. A nepomohl ani pokus zpěváka Parkera Cannona o roztleskání publika, který přišel během písně Out of It. Kvůli špatnému zvuku bylo prostě těžké s kapelou vibovat a dostat se do toho správného moodu. Zhruba 40 minut dlouhý set připomínal mučení na starověkém stroji, ale kapele to za zlé nemáme. Dělala, co bylo v jejích silách.
Ocitli jsme se na scéně, kde se natáčí Prcičky, nebo na koncertě?
A pak už následovalo nekonečné čekání. Tedy takhle. Na návrat Blink-182 do Česka jsme čekali dlouhých devět let, tak nás ta necelá hodinka už nezabije, ne? Tu utichla hudba, O2 arena se zhasla a za pódiem začalo pomalu nabíhat logo kapely. Je to tady! Dav okamžitě začal pískat, výskat a připravovat se na to, co přijde. Najednou se na stagi zjevili Blink-182 a celý večer odpálili skladbou Anthem Part Two z alba Take Off Your Pants and Jacket. A nám spadl kámen ze srdce – zvuk byl dobrý.
Pak už to do nás Blinci začali sázet jako Baťa cvičky. The Rock Show, Family Reunion, Man Overboard... To vše doplněné o mohutné potlesky, hravé animace, ohnivé efekty a menší ohňostroje. Splnil se nám dětský sen a podobně to vnímalo také více lidí v publiku. Už u druhého songu došlo na surfování po davu a dobrou náladu podněcovalo i chování samotné kapely.
Přiznáme se, že jsme měli mírné obavy. O Tomu DeLongovi je známo, že pěveckým talentem úplně neoplývá, ale Mark Hoppus ho v tom nenechal a společně jim to hrálo jedna radost. „Jsem strašně šťastný, že tu můžu být. Praha je nádherná. Šel jsem se projít na Hrad a tam jsem si zašel na kafčo do Starbucksu,“ vtipkoval Mark a my jsme se mezitím cítili, jako bychom se ocitli na natáčení Prciček.
Králem večera byl Travis Barker
Pak všechny přítomné vyzval, aby upřeli svůj zrak na bubeníka Travise Barkera. Přistoupil k němu, zavázal mu oči a Travis si střihl sólíčko naslepo. Tohle byla pecka. Travise Barkera oprávněně pasujeme do role krále večera, protože to, co po celou dobu show předváděl, bylo neskutečné. Bubnoval jako o život, na malé plošině se spolu s bubny vznášel do oblak, ve vzduchu rotoval a i přes všechny tyto srandy se snad nedopustil jediné chybičky.
Kapela zatím pokračovala ve skvěle vyváženém průřezu své tvorby, ve kterém nechyběly ani hity jako Feeling This, Dumpweed, novinka Edging nebo Aliens Exist.
Hodina uběhla jako voda a O2 arena byla stále napěchovaná energií, a to energií od lidí i od kapely. Ta pak vystříkla jako láva z rozzlobené sopky u songu Happy Holidays, You Bastards, který si Blinci nejdříve střihli v normální verzi a pak ve zrychlené. Tohle je punk.
Celý svůj set pak prokládali „humornými“ výkřiky a hláškami. Byl to možná trochu cringe, ale víš co? Takoví prostě Blinci jsou. Nechyběly tak vtípky o mámách, análech, vtipy o tom, že Marka na tour doprovází jeho žena a je to tak trochu „kazišuk“, nebo o tom, že si kapela vlastně každý večer na tour dává trojku, když hraje ve třech. Haha. Během songu Down pak Mark vykřikl „vagína“ a aréna šla do kolen. Vtipné.
Jak se úterní večer blížil ke konci, Mark měl pro nás jedno oznámení. Během večera prý zahrají píseň We Are Never Ever Getting Back Together od Taylor Swift, což možná někteří považovali za srandu, ale jak se později ukázalo, sranda to úplně nebyla...
Já nebrečím, ty brečíš
A pak už přišla řada na ty největší hity. „Nebyli jsme tu asi 10 let a víte co? Chyběli jste nám,“ vykřikl Mark Hoppus a O2 arenou se rozezněly první tóny songu I Miss You z alba Blink-182. Okamžitě nám naskočila husí kůže, hlavou nám běžely vzpomínky z mládí a možná se nám i trochu zamlžily oči. Já nebrečím, ty brečíš!
Blink-182 se rozhodli vzít nás na horskou dráhu emocí. Po I Miss You se totiž slova znovu ujal Mark, který představil další song. Ten prý napsal ve chvíli, kdy se nacházel na dně, a právě kapela mu zachránila život. Podruhé si pak na dno sáhl ve chvíli, kdy mu byla diagnostikována rakovina a sám si možná někdy přál, aby zemřel. Nakonec se to ale zlepšilo, opět našel vůli žít, a ačkoli nevěděl, jestli se ještě někdy bude moci vrátit na pódium, je tu. Je tu a děkuje všem svým fanynkám a fanouškům, že mu zachránili život. Adam's Song byl nostalgie jako sviňa a za srdíčko nás chytlo i promítání starých snímků za kapelou. Mlžily se nám oči podruhé.
Před What's My Age Again? kapela oznámila, že teď se bude chovat, jako by to byl poslední song. Došlo k oficiálnímu představení všech jejích členů a tenhle pop-punkový nářez roztančil snad všechny přítomné. Do toho byly do vzduchu opět vypuštěny konfety, po stranách stage šlehaly plamenomety a my jako bychom se vrátili do puberty. Tohle už nic nepřekoná, mysleli jsme si. Ale pěkně jsme se přepočítali.
Od prvních tónů All the Small Things se začalo moshovat, v davu bylo možné vidět transparenty „masturbace a Blink-182 zachránili moje mládí“ a show měla okamžitě „crappy punk vibes“, jak řekla i sama kapela. Celé to pak vyvrcholilo skladbou Dammit, v jejímž závěru zazněly i tóny slibované We Are Never Ever Getting Back Together od Taylor Swift. A pak už vypukl ohňostroj a arénu zaplnily konfety v podobě spermií. Konec.
Nostalgie, zábava i pořádný pop-punk. Tahle show měla všechno
Na koncert Blink-182 jsme šli poněkud skeptičtí. O kapele je známo, že na ni lidé chodí spíše za zážitkem než za hudebním prožitkem, ale opak byl pravdou. Jasně, Tom DeLonge prostě nezní jako na albu, ale dělal, co mohl. A když si k tomu všemu přičteme tu nostalgii, to, že jsme na Blinky čekali dlouhé roky a že se nám jejich návratem vlastně splnil dětský sen, nezbývá nám než dát 9/10.
