Kapela zatím pokračovala ve skvěle vyváženém průřezu své tvorby, ve kterém nechyběly ani hity jako Feeling This, Dumpweed, novinka Edging nebo Aliens Exist.
Hodina uběhla jako voda a O2 arena byla stále napěchovaná energií, a to energií od lidí i od kapely. Ta pak vystříkla jako láva z rozzlobené sopky u songu Happy Holidays, You Bastards, který si Blinci nejdříve střihli v normální verzi a pak ve zrychlené. Tohle je punk.
Celý svůj set pak prokládali „humornými“ výkřiky a hláškami. Byl to možná trochu cringe, ale víš co? Takoví prostě Blinci jsou. Nechyběly tak vtípky o mámách, análech, vtipy o tom, že Marka na tour doprovází jeho žena a je to tak trochu „kazišuk“, nebo o tom, že si kapela vlastně každý večer na tour dává trojku, když hraje ve třech. Haha. Během songu Down pak Mark vykřikl „vagína“ a aréna šla do kolen. Vtipné.
Jak se úterní večer blížil ke konci, Mark měl pro nás jedno oznámení. Během večera prý zahrají píseň We Are Never Ever Getting Back Together od Taylor Swift, což možná někteří považovali za srandu, ale jak se později ukázalo, sranda to úplně nebyla...
Já nebrečím, ty brečíš
A pak už přišla řada na ty největší hity. „Nebyli jsme tu asi 10 let a víte co? Chyběli jste nám,“ vykřikl Mark Hoppus a O2 arenou se rozezněly první tóny songu I Miss You z alba Blink-182. Okamžitě nám naskočila husí kůže, hlavou nám běžely vzpomínky z mládí a možná se nám i trochu zamlžily oči. Já nebrečím, ty brečíš!
Blink-182 se rozhodli vzít nás na horskou dráhu emocí. Po I Miss You se totiž slova znovu ujal Mark, který představil další song. Ten prý napsal ve chvíli, kdy se nacházel na dně, a právě kapela mu zachránila život. Podruhé si pak na dno sáhl ve chvíli, kdy mu byla diagnostikována rakovina a sám si možná někdy přál, aby zemřel. Nakonec se to ale zlepšilo, opět našel vůli žít, a ačkoli nevěděl, jestli se ještě někdy bude moci vrátit na pódium, je tu. Je tu a děkuje všem svým fanynkám a fanouškům, že mu zachránili život. Adam's Song byl nostalgie jako sviňa a za srdíčko nás chytlo i promítání starých snímků za kapelou. Mlžily se nám oči podruhé.
Před What's My Age Again? kapela oznámila, že teď se bude chovat, jako by to byl poslední song. Došlo k oficiálnímu představení všech jejích členů a tenhle pop-punkový nářez roztančil snad všechny přítomné. Do toho byly do vzduchu opět vypuštěny konfety, po stranách stage šlehaly plamenomety a my jako bychom se vrátili do puberty. Tohle už nic nepřekoná, mysleli jsme si. Ale pěkně jsme se přepočítali.
Od prvních tónů All the Small Things se začalo moshovat, v davu bylo možné vidět transparenty „masturbace a Blink-182 zachránili moje mládí“ a show měla okamžitě „crappy punk vibes“, jak řekla i sama kapela. Celé to pak vyvrcholilo skladbou Dammit, v jejímž závěru zazněly i tóny slibované We Are Never Ever Getting Back Together od Taylor Swift. A pak už vypukl ohňostroj a arénu zaplnily konfety v podobě spermií. Konec.
Nostalgie, zábava i pořádný pop-punk. Tahle show měla všechno
Na koncert Blink-182 jsme šli poněkud skeptičtí. O kapele je známo, že na ni lidé chodí spíše za zážitkem než za hudebním prožitkem, ale opak byl pravdou. Jasně, Tom DeLonge prostě nezní jako na albu, ale dělal, co mohl. A když si k tomu všemu přičteme tu nostalgii, to, že jsme na Blinky čekali dlouhé roky a že se nám jejich návratem vlastně splnil dětský sen, nezbývá nám než dát 9/10.
