Blink-182 se po dlouhé pauze vrátí také do Prahy! V úterý 19. září vystoupí v pražské O2 areně.
Začalo to jako pop-punková sranda v garáži a během několika let se z toho stala jedna z nejúspěšnějších kapel světa. Blink-182 formovali hudební průmysl, naše dospívání a přepisovali historii. Pak ale nastal zvrat a kapele jako by se nedařilo najít společnou řeč. Dohromady ji v minulém roce svedla až tragédie, což byla skvělá zpráva pro všechny fanynky a fanoušky. Blink-182 nyní přijedou svým reunionem potěšit i české publikum. Toto je jejich životní příběh.
Punk pro všechny
Byl konec osmdesátých let a v Los Angeles se čím dál více začínalo dařit odlehčenému punku. Právě ten zaujal i Toma DeLonga, který zatoužil po vlastní kapele. Byl nadšený z koncertů skupiny NOFX, která na stagi působila jako parta kamarádů, jež za skopičiny a popíjení pivka dostává zaplaceno. DeLonge se proto spojil se svým kamarádem Markem Hoppusem a společně založili kapelu, která bude hrát na první pohled neslučitelné – pop-punk.
Tohle číslo jsme si prostě vytáhli z prdele, říká kapela.
To je vlastně takový punk pro všechny. Má jednoduché akordy, melodie, které se ti zaryjí do mozku jako nějaký parazit, a na rozdíl od punku posluchačstvo needukuje, ale baví. A tak vznikla skupina Blink. Po nocích se scházela v garáži, hrála jednoduché čtyřakordové písně a po pár měsících vyrazila s deskou Buddha na malinké turné po San Diegu.
Co začalo jako sranda, však postupem času začalo nabírat na obrátkách. A kapelu to dostalo až do Irska. Tam už totiž jedna kapela stejného názvu působila a Blinkům pohrozila žalobou. DeLonge a Hoppus museli kapelu přejmenovat, a protože se jim nechtělo dlouze přemýšlet, za její název jen přidali číslovku 182. „Tohle číslo jsme si prostě vytáhli z prdele,“ říká kapela.
V roce 1997 se pak kapele podařilo nahrát první větší hit – píseň Dammit, která jako by vypadla z romantické komedie, v níž se největší nerdka ze třídy zamiluje do kapitána ragbyového týmu. A klapne jim to. Blink-182 se dostali do mainstreamu a nevyhýbali se tomu. Naopak. Přijali ho.
Blink-182 tehdy tvořili zpěvák a baskytarista Mark Hoppus, zpěvák a kytarista Tom DeLonge a bubeník Scott Raynor. Kvůli sporu o to, jakému labelu se kapela upíše, však poslední zmíněný ze skupiny odešel. Tedy nejen kvůli tomu. Raynor měl údajně problémy s alkoholem, a tak byl nahrazen Travisem Barkerem. Ten je na rozdíl od Hoppuse a DeLonga rozený virtuóz a za kapelou neviděl jen tu srandu, pivka, vysoké bílé ponožky a ukřičené fanynky.
Všechny tyhle malé věci
Možná právě díky Barkerově píli pak kapela v roce 1999 vydala jednu z nejúspěšnějších desek vůbec. Ta nesla název Enema of the State a po celém světě se jí prodalo více než 17 milionů kopií. Songy jako What’s My Age Again nebo All The Small Things Blinkům přinesly slávu, o které se jim tehdy v garáži ani nezdálo.
Ale nenech se mýlit, Blink-182 si nezískali srdce téměř celého světa jenom díky svým srandovím písním. Na albu Enema of the State zaujal také například track Adam’s Song, který veřejnosti ukázal, že si pop-punkeři dokáží poradit i s vážnějšími tématy, jako jsou duševní problémy a deprese. Tenhle song se stal stálicí MTV. Byl hluboký, ale zároveň nekomplikovaný, stejně jako celá kapela.
A právě všechny tyto malé věci přispěly k tomu, že se z Blink-182 stala nejpopulárnější kapela své doby a během pár let jí fakticky došly úspěchy, za kterými se jiní honí desítky let. Pak následovalo album Take Off Your Pants and Jacket s hity First Date nebo Rock Show, kterého se prodalo dalších 14 milionů kopií. Blink-182 měli dobře našlápnuto.
Veselá parta kámošů, která vydělává miliony
Pop-punkoví muzikanti během pár let ovládli světové žebříčky, lámali hudební rekordy, a přesto si zachovávali image veselé party, která skejtuje, paří a dělá na sebe pranky. Právě díky tomu měli jejich fanoušci a fanynky pocit, že jsou jedni z nich. Jejich někdy optimistickým, ale často žertovným textům a chytlavým melodiím se navíc nešlo vyhnout. Slýchali jsme je z rádií, televizí i od vrstevníků. A úspěch znamená penízky.
Z pankáčů z garáže se rázem stali milionáři, kteří obráželi celý svět, bavili se, ale k překvapení mnohých začali také zakládat rodiny a usazovat se. „Bude jejich hudba pořád tak veselá, když jsou teď z Blinků třicátníci s malými dětmi?“ ptal se hudební svět. Bude!
„Je to můj nejlepší přítel,“ komentoval v roce 2000 svůj vztah s DeLongem Hoppus. „Jsem si jistý, že vždycky bude mým nejlepším přítelem.“
Where arrre yehw! A takhle vznikla emo hymna
V roce 2003 pak kapela začala pracovat na novém albu. Tohle nahrávání ale bylo jiné. Nebylo tak uvolněné a přátelské, jako tomu bylo u předchozích desek. Tom DeLonge se chtěl odklonit od charakteristických pop-punkových melodií a humorných textů, chtěl se věnovat těžším a experimentálnějším zvukům. A právě tuto změnu můžeš slyšet na desce blink-182.
Co na tomto počinu ale také najdeš, je emo hymna I Miss You. „Where arrre yehw?“ Neexistuje snad nikdo, kdo by tenhle song neznal. A pokud ho přece jenom neznáš, doplň si znalosti.
Novinku si pochvalovali kritici i veřejnost, ale přístup DeLonga jako by narušil vztahy mezi kamarády. Deska navíc nesplnila očekávání kapely (přece jenom se jí prodalo „pouze“ 7 milionů kopií) a zklamání se promítlo do toho, že se jednotliví členové začali věnovat svým vlastním projektům.
Jejich vztah je komplikovanější než tvůj situationship
No a od té doby to šlo s „Blinkama“ z kopce. V únoru roku 2005 label kapely Geffen Records oznámil, že Blinkové přerušují svoji činnost na dobu neurčitou. To byla pro hudební průmysl obrovská rána. K pauze prý vedly problémy pramenící z toho, že DeLonge svoje spoluhráče často kritizoval a měl pocit, že se koncertování a nahrávání podepisuje na jeho vztahu s rodinou. Hoppus a Barker chtěli v tomto tempu naopak pokračovat, což vyústilo až v odchod Toma DeLonga z kapely.
