Tajný výzkum spojil mladou ženu a delfína natolik, že měli intimní poměr. Když skončil, zvíře ze smutku spáchalo sebevraždu

Margaret v rámci své pracovní náplně trávila s delfíny co nejvíce času a podle přesně stanoveného programu se v nich snažila rozvinout schopnost napodobovat lidské zvuky. Mladou výzkumnici však trápil fakt, že ačkoli se jim věnovala celé dny, vždy na noc přerušili kontakt, což mohlo oddalovat kýžené výsledky.

Lovatt se domnívala, že kdyby mohla žít s jedním delfínem 24 hodin denně a učit ho mluvit lidskou řečí, jako když matka učí mluvit dítě, pokrok by byl viditelnější. Svou teorii navrhla Lillymu, který z ní byl nadšený. Dohodli se, že v budově bude žít tři měsíce. Uzpůsobil jí část laboratoře, aby v ní mohla žít spolu s delfínem, kterého si na svůj experiment sama vybere.

„Pro experiment jsem si vybrala spolupráci s Peterem, protože na rozdíl od dalších dvou delfínů za sebou ještě neměl žádné tréninky zaměřené na napodobování lidské řeči,“ přiblížila Margaret.

Mladá výzkumnice začala s Peterem trávit následující týdny přesně podle rozpisu. Šest dní byli spolu izolováni v místnosti s bazénem, ​​kde měla Margaret svoji provizorní postel na plošině výtahu. Sedmý den se Peter vrátil do mořského bazénu v přízemí, aby strávil čas s dalšími dvěma delfíny Sissy a Pamelou.

Sblížení fungovalo až příliš

Snaha Lovatt pracovat s Peterem přinášela úspěchy, ale pomalu. Archivní nahrávky, na kterých Lovatt popisuje celý průběh experimentu, svědčí o tom, s jakou pílí a vášní se do projektu vrhla. Lekce angličtiny probíhaly dvakrát denně a Lovatt Petera povzbuzovala, aby ji zdravil „Hello, Margaret“. „To mu dělalo největší potíže, s tím velmi bojoval,“ prozradila.

Podle dobrovolnice ale formální hodiny nebyly nejproduktivnějším časem, který s Peterem společně strávili. „Právě tehdy, když jsme neměli co dělat, jsme dělali nejvíc. Peter se velmi zajímal o mou anatomii. Když jsem seděla s nohama ve vodě, Peter ke mně připlul a dlouho se mi díval na zadní část kolene. Chtěl vědět, jak věc, kterou vidí před sebou, funguje. Okouzlilo mě to,“ vzpomíná dobrovolnice, která se svou fascinaci snažila ignorovat a pokračovat se zvířetem v tréninku angličtiny.

Peterova zvědavost ale někdy začala vyučování bránit. Nešlo přitom jen o nevinnou zvědavost, ale o jeho touhu poznávat svou lidskou přítelkyni i z intimní stránky. Jak pro portál The Guardian řekl veterinář Andy Williamson: „Delfíni mají sexuální touhy. Jsem si jist, že Peter na ni hodně myslel.“

„Peter se mnou byl rád. Třel se mi o koleno, nohu nebo ruku. Ze začátku jsem ho vždy, když jsem zpozorovala jeho vzrušení, přesunula do bazénu k holkám. Stálo nás to však vždy hodně času a narušovalo to lekce. Jelikož býval vzrušený velmi často, zdálo se mi jednodušší utišit jeho nutkání sama...“ vzpomíná Margaret s tím, že Peterovi dovolila uspokojit se na jejím těle. „Nebylo to pro mě nepříjemné, dokud to nebylo moc drsné. Stalo se to přirozenou součástí toho, co jsme spolu dělali, jako například poškrábání,“ popisuje.

Dobrovolnice zároveň poznamenala, že k intimním chvilkám přistupovala s velkým respektem k Peterovi. „Z mé strany v tom nebylo nic sexuálního, možná jen smyslného. Zdálo se mi, že to upevnilo náš vztah. Ne díky jeho sexuální aktivitě, ale proto, že jsme nemuseli dělat tolik přestávek. O nic jiného nešlo. Byla jsem tam, abych Petera poznala,“ dodala.

Když vyšly tyto informace na veřejnost, začal se příběh Margaret a Petera objevovat v lechtivých plátcích jako Hustler či Sexplonation. Margaret vzpomíná, že ačkoli jí to bylo nepříjemné, postupně se to naučila ignorovat.

Smutný konec příběhu lásky

Šedesátá léta se mnohdy označují také jako „halucinogenní roky“, zejména kvůli šílenství způsobenému novými drogami. Psychotropní LSD zaujalo i vědeckou obec a výjimkou nebyl ani neurovědec John Lilly, který tuto psychotropní látku začal využívat i během výzkumu komunikace s delfíny.

Přestože s tím, aby drogu podával zvířatům, Margaret nesouhlasila, laboratoř přece jen patřila Lillymu a ten měl poslední slovo. Ochránit před LSD se jí nakonec podařilo jen Petera.

Jelikož byly vědecké pokroky za dva roky minimální –⁠ Peter se sice snažil napodobovat lidský hlas, ale jeho výslovnost se ani po intenzivním tréninku nezlepšovala, dokonce ani po Lillyho snaze rozšířit vědomí savců aplikací drogy –⁠, sponzoři snížili financování laboratoře, což vedlo na podzim roku 1966 k jejímu zániku. Přestože by si Lovatt nejraději byla Petera ponechala, vzhledem k tomu, že šlo o delfína, to nebylo možné. Delfín není kočka či pes nebo jiné domácí zvíře –⁠ potřebuje speciální mořský bazén, který si běžný smrtelník nemůže dovolit.

Delfíni byli po zániku Lillyho laboratoře přesunuti do jiných laboratoří v Miami, kde trpěli v krutých podmínkách –⁠ v malých nádržích bez dostatku slunečního světla. Jednoho dne zazvonil Lovatt telefon. „Byl to John Lilly, chtěl mi to říct sám. Oznámil mi, že Peter spáchal sebevraždu,“ vzpomíná Margaret.

Podle slov aktivisty Rica O'Barryho z organizace Dolphin Project nebylo slovo sebevražda vůbec přehnané. Vysvětlil, že delfíni nedýchají automaticky jako lidé. „Každý nádech delfína je vědomým úsilím. Když se život savce stane nesnesitelným, nadechne se a plave ke dnu. Další nádech už prostě neudělá...“ přiblížil.

Margaret se nakonec přenesla přes Peterovu smrt a provdala se za fotografa. Lilly nadále řídil několik vědeckých výzkumů, ale žádný z nich se neproslavil jako tento. Díky nestandardnímu vztahu mezi subjektem a dobrovolnicí se zapsal do dějin jako příběh o nešťastné lásce mezi člověkem a zvířetem. Šlo zároveň o poslední výzkum, ve kterém vědci zjišťovali, do jaké míry nám dokáží delfíni rozumět a zopakovat lidskou řeč.