Toto jsou příběhy Bohuslavy Keckové, Anny Bayerové a Anny Honzákové – žen, které prorazily cestu českým medičkám.
Ke vzdělávání žen nebylo 19. století příliš nakloněno. Žena u nás v té době měla být hlavně spořádanou manželkou, která vychovává děti a vede domácnost. Jediná práce, která jí byla dopřána, byla výpomoc muži v jeho živnosti. Patriarchální pravidla tehdejšího Rakouska-Uherska narušily mimo jiné čtyři ženy: jedna z nich studovala filozofii, tři se rozhodly kuchyňskou zástěru vyměnit za studium medicíny. Ani jedna z nich ale neměla svou cestu za lékařskou kariérou jednoduchou.
První promovaná česká lékařka nedostala v rodné zemi šanci
„Vezme-li si tě doktor, pak budeš doktorka,“ říkal se smíchem své vnučce anatom Jan Evangelista Purkyně, když zatoužila po studiu medicíny. Proslulý lékař Josef Thomayer zase říkal, že na studium zdravovědy mají dívky „prostě slabé nervy“. Ženy zkrátka v té době neměly na lékařských a farmaceutických fakultách po celém Rakousku-Uhersku žádnou šanci.
Společná touha vystudovat medicínu nepříznivému prostředí navzdory spojila Bohuslavu Keckovou a Annu Bayerovou v 70. letech 19. století. Ženy se seznámily v Americkém klubu českých dam (nejstarší ženská organizace na území habsburské monarchie, pozn. red.), jehož byly obě členkami.
Bohuslava Kecková, narozená v roce 1854, byla první ženou s maturitou v českých zemích. Kvůli nemožnosti studovat vysněnou medicínu v rodné vlasti se přihlásila ke studiu ve švýcarském Curychu. „V první anatomické přednášce spatřivši nás pět dam seděti asi mezi šedesáti studenty, nemohla jsem se ubrati zvláštnímu pocitu jakési úzkostlivosti a zaraženosti, očekávajíc tesklivé věci, které přijíti měly,“ vzpomínala Kecková na začátky svého studia.
Byla vynikající studentkou, o čemž svědčí i to, že byla dva roky asistentkou profesora Edmunda Roseho na chirurgickém oddělení a také pracovala u profesora Huguenina na oddělení vnitřních nemocí. Doktorát získala Kecková v srpnu 1880 a stala se tak první promovanou českou lékařkou, i když mimo Rakousko-Uhersko.
Jenže když se vrátila ze zahraničí zpět domů, místo obdivu ji čekaly jen těžkosti. Rakousko-uherské úřady totiž její lékařský diplom neuznaly, a v Praze tak vykonávat lékařskou praxi nemohla. Zkusila sice požádat o zápis na seznam lékařů, kteří v praxi být mohou, bylo to ale marné. Její žádost zamítlo ministerstvo i Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni. Kecková si aspoň v hlavním městě udělala kurz na porodnické klinice a v Praze pak vykonávala porodnickou činnost. Podle dobových zdrojů byla mezi pacientkami velmi oblíbená.
Svou šanci pak dostala v roce 1892 v Bosně a Hercegovině, kterou tehdy Rakousko-Uhersko okupovalo. Odjela tam ošetřovat muslimské ženy. O tři roky později uznala sarajevská vláda Keckovou jako tamní zemskou lékařku. Nakonec ošetřovala ženy všech vyznání, navštěvovala je i ve vzdálenějších vesnicích. Kromě zdravotnictví se prosadila i jinak – učila čtení, psaní a ruční práce a přednášela zdravotní výchovu ve státní dívčí škole. Také v té době psala články, které zveřejňovaly i české Ženské listy. V Bosně strávila Bohuslava Kecková dlouhých 18 let. Později onemocněla cukrovkou a zemřela během své poslední návštěvy rodné vlasti 17. října 1911.
Druhé lékařce diplom uznali, když jí bylo šedesát
Jak už jsme zmínili, osud Bohuslavy Keckové byl svým způsobem spjat také s druhou promovanou českou lékařkou, Annou Bayerovou. Ta byla dokonce starší než Kecková, narodila se v roce 1853. I Bayerová se připravovala na maturitu na gymnáziu, její žádost o složení zkoušky ale byla zamítnuta. Podobně jako Kecková tedy odjela zkusit štěstí do Švýcarska.
Zapsala se na lékařskou fakultu v Curychu a ještě před začátkem vysokoškolského studia složila švýcarskou maturitní zkoušku. Zatímco Kecková neměla díky rodinnému zázemí s penězi problém, Bayerová se v roce 1877 kvůli finančním problémům přesunula do Bernu, kde bylo studium levnější. Přivydělávala si jako vychovatelka, s nedostatkem peněz ale stále bojovala a studium musela dokonce na nějaký čas přerušit. Lékařský diplom navzdory překážkám získala v roce 1881, rok po Keckové.
Ještě pár let trvalo, než složila závěrečnou zkoušku, a tak mezitím pracovala jako asistentka v porodnici v Drážďanech a také vedla chudinskou praxi ve švýcarské vesnici Teufen. Působila také v Badenu, kde se věnovala léčbě plicních onemocnění. Protože ani jí Rakousko-Uhersko diplom neuznalo, svou první soukromou praxi otevřela v Bernu.
Na začátku 90. let 19. století dostala šanci v už zmíněné Bosně, kam se vydala ošetřovat muslimské ženy ještě před Keckovou. Kvůli sporu, který se týkal administrativní práce, se ale po roce vrátila do Švýcarska. Kromě vlastní praxe řídila i ústav pro dívky nemocné tuberkulózou. Podobně jako Kecková se i Bayerová věnovala osvětové činnosti – vedla kurzy první pomoci a vyučovala zdravovědu na dívčích školách.
Upokojila jsem to hloupé srdce své – zkusila jsem vrátit se domů.
První pokus vrátit se do Čech nebyl úspěšný. V roce 1900 dostala nabídku práce v místním sanatoriu. Jak ale po příjezdu zjistila, příliš nefungovalo. Bayerová se brzy dostala do finančních problémů. Praxi si ale doma stále otevřít nemohla – jedině v případě, že by tu znovu složila všechny zkoušky včetně maturity. To lékařka považovala za ponižující vzhledem ke zkouškám ze Švýcarska a mnoha lékařským zkušenostem, které dosud posbírala. Opět odjela do Švýcarska, kde působila v několika sanatoriích, později přijala místo soukromé ošetřovatelky v Anglii.
Do rodné země se vrátila v roce 1909, živila se jako soukromá učitelka němčiny, vyučovala zdravovědu na dívčí škole, psala pro Ženské listy a překládala odbornou literaturu. Myšlenek na vlastní ordinaci se vzdala, i tak ale musela podat žádost o povolení praxe – kvůli vyučování zdravovědy, které bylo za vykonávání praxe považované. V roce 1914 vysněné povolení dostala, zasloužily se o to mimo jiné mnohé ženské spolky, které prosily i samotného císaře.
Když se stala profesorkou hygieny a otevřela si vlastní praxi, bylo jí už 60 let. Od roku 1914 také pracovala v Zemském ústavu pro choromyslné v Bohnicích a na začátku války v roce 1915 v sokolském lazaretu na Žižkově. Zemřela v roce 1924. Vykonávání milovaného povolání v rodné vlasti, kam se dlouho toužila vrátit, si tak užila pouhých 10 let.
Ani s českým diplomem nebyla cesta jednodušší
Na lepší časy se začalo blýskat ženám, které snily o studiu medicíny, v roce 1896. Tehdy mohly na lékařské fakultě studovat takzvané hospitantky. Přednášek se ale směly účastnit jen se souhlasem vyučujícího a neměly žádný právní nárok na skládání zkoušek. Výrazná změna zákona přišla o čtyři roky později, kdy do lavic fakulty oficiálně zasedla první žena.
Mužská část dávala najevo nesouhlas s přítomností žen v posluchárně pískotem a dupotem. Spolek mediků se tehdy nechal slyšet, že žena má přece lehčí mozek a méně krvinek.
První studentky medicíny se nevyhnuly tomu, že mužská část kvůli jejich přítomnosti na přednáškách dávala najevo nesouhlas dupáním a pískotem. Spolek mediků se tehdy nechal slyšet, že „žena má přece lehčí mozek a méně krvinek“. Nelibost vyjadřovalo i mnoho profesorů. Počet studentek ale začal stoupat. Vůbec první promovanou lékařkou na české fakultě se stala Anna Honzáková.
Narodila se v roce 1875. Lékařku si z ní přál mít dokonce její otec, sám vážený lékař. Původně měl v úmyslu poslat svou dceru studovat do Švýcarska, jako to udělaly Kecková a Bayerová. Bohužel náhle zemřel na tuberkulózu a jeho plány vzaly za své. Honzáková tedy vystudovala nově otevřené dívčí gymnázium Minerva (první dívčí gymnázium ve střední Evropě, vzniklo zásluhou spisovatelky Elišky Krásnohorské, pozn. red.), které v roce 1895 absolvovala s vyznamenáním. Přihlásila se na českou lékařskou fakultu v Praze, byla ale odmítnuta.
Začala tak chodit na přednášky na pražské německé univerzitě. V roce 1897 přešla na českou fakultu, ani tam ale nemohla jako hospitantka bez statutu řádné posluchačky ke zkouškám. Už zmíněný nový zákon z roku 1900 ale vše změnil a Honzáková po pěti letech navštěvování přednášek složila všechny zkoušky, navíc s výborným prospěchem. 17. března 1902 byla promována první českou doktorkou veškerého lékařství a mohla užívat titul MUDr.
Její píli ocenil i k lékařkám dříve skeptický Josef Thomayer. Ačkoli by se mohlo zdát, že s diplomem z české fakulty to bude mít Honzáková s uplatněním snazší, opak byl pravdou. Na rozdíl od svých mužských spolužáků se nedokázala prosadit, z velké části i kvůli nepřejícímu okolí. Ochranou ruku nad Honzákovou držel profesor na pražské chirurgické klinice Karel Maydl, u kterého po studiu působila tři roky jako elévka.
Traduje se, že jako se za první republiky chodilo do módního salonu k Podolské, na gynekologii se chodilo k Honzákové.
Po Maydlově náhlé smrti ale o práci přišla a musela se také vzdát plánů na vědeckou kariéru. Marně žádala o místo lékařky ve státní správě. V roce 1905 si tedy založila vlastní gynekologickou ordinaci v Praze, v ulici Na Moráni. Tam zůstala až do konce života.
Se soukromou praxí měla Honzáková velký úspěch. Už od jejího založení se v ordinaci dveře netrhly. Pacientky oceňovaly lékařčiny odborné znalosti, schopnosti a také laskavý přístup. Chodily k ní ženy ze všech vrstev společnosti, mimo jiné také známé herecké tváře nebo manželky vysoce postavených politiků a úředníků. Nikdy ale neodmítla pacientku v nouzi, která na zaplacení neměla. Říká se, že jako se za první republiky chodilo do módního salonu k Podolské, na gynekologii se chodilo k Honzákové.
Podobně jako její předchůdkyně se Honzáková věnovala osvětě – psala články o zdravovědě do Ženských listů a je také autorkou životopisu Anny Bayerové. Kromě dalších aktivit pracovala v několika organizacích na podporu zlepšení postavení žen. Sama založila Fond na pomoc chudým a nemocným ženám. Zemřela 13. října 1940 ve věku 64 let.
Ve své době dokázala Honzáková vzbudit také několik kontroverzí, které by vzbuzovaly diskuze zřejmě i dnes. Odmítala například legalizaci interrupcí a tvrdila, že neomezená možnost potratů by ženám mohla ublížit nejen po stránce zdravotní, ale i morální – vyhýbaly by se prý zodpovědnosti za své chování. Ačkoli v rámci této problematiky upozorňovala spíše na důležitost osvěty na téma plánovaného rodičovství a předcházení početí, levicově orientované ženy, které volaly po legalizaci potratů, jí její postoj vyčítaly.
Kolem císařského řezu v Česku panuje spousta mýtů. Nová iniciativa chce pomoct
9. května 2023 8:30
Bez ohledu na výše zmíněné dokázala Honzáková společně s Keckovou a Bayerovou svým odhodláním a tvrdou prací proklestit cestu mnoha dalším ženám, které snily o studiu medicíny. Navzdory překážkám a ústrkům se prosadily v oboru, který byl v jejich době ženám zapovězen.
