Smackův a Huclberryho drop END 2 END nás nechal v přesvědčení, že to byl letošní český rapový peak. A pak vydal sólovku Viktor Sheen.
Minulý čtvrtek proběhla dlouho očekávaná show Calina s Viktorem Sheenem ve vyprodané O2, během níž Viktor vypustil do světa album s názvem Planeta opic. A Sheenova placka je vždy konkurentem top 5, proto bylo nutné si ji okamžitě poslechnout a reagovat.
Přitom ji letos vydávat nemusel. S parťákem, se kterým O2 vyprodal, vydal v únoru album ROADTRIP, které ovládlo vše, co mohlo. Ještě ani neuběhl rok a tracky Safír, Dívej a Cikády mají samy o sobě desítky milionů přehrání. Safír dokonce útočí na poslechovost all-time favourite tracku Až na měsíc, když během osmi měsíců nasbíral 25 milionů pouze na Spotify.
Čekal jsem, že půjde o hit. Stejně jako Příběhy a sny, Černobílej svět a Barvy urvaly všechna možná prvenství v internetových hitparádách. Nová deska, která prolomila roční Sheenovo mlčení, mi však nedávala smysl zejména po grafické stránce. Autu jsem rozuměl, dvěma postavám také, ale proč tam jsou gorily? To mi nešlo na mozek.
Všude jenom opice
Věřím, že již během tvorby ROADTRIPu se Viktorovi rodila v hlavě myšlenka, že svět je jen prostor, ve kterém existují opice, jimž se dějí opičárny. A to také na 41 minut dlouhé desce zdůraznil – odkaz na potřebu silné tlupy, ale také opičí mentalitu, příslušnost k divoké džungli, houpání se na větvích, ale i nutnost vlastnit banány.
Každá z metafor symbolizuje nějaký způsob chování, existence, prostředků, ať už záporných, nebo kladných, které jsou všednostmi našich životů. Nutno podotknout, že jsou velmi šikovně zakomponovány do desky a tvoří jí celistvý koncept. S tím vším mu pomohli také hosté. Kromě gorilího bratra Calina také P T K, Yzomandias a Annet X (jejíž hlas na desce až podezřele připomíná Rihannu).
No a co se hudby týče, začíná být takovou klasikou, že od Sheena dostaneme vždycky od každého něco. Planeta opic obsahuje tvrdé melodie, taneční house, rytmický trap, mocné switch-upy i tracky k zamyšlení, jež slepí do jednoho konzistentního balíčku brněnský mistr zvuku D.Kop.
Souboj o album roku
A teď babo raď. Letos vyšlo hodně zajímavých desek, které by se mohly během obyčejného roku vměstnat do top 5. Jenže tolik místa tam není. A i první místo dostává zabrat. Po zvážení okolností si však pořád stojím za tím, že letošní jedničkou bude Smack s Huclberrym. Proč?
Strašnický rezident je zde přece jenom o kousíček napřed. Jeho album na mě působilo údernějším dojmem, což je vibe, který momentálně více rezonuje s mým vkusem. Smack také zvládl udělat bezvadnou desku jen s jedním velkým rapovým hostem, zatímco Sheen využil hned čtyřech hostovaček, jejichž vliv se jasně promítl do hodnocení desky. Ne vždy se povede zakomponovat hosty správně, ale tady to tak bylo a myslím si, že bez nich by deska nebyla o nic lepší než ty předchozí. Což je samozřejmě taktéž výborné, ale rozumíš, jak to myslím.
Poslední myšlenka v tomto srovnání se věnuje wow efektu. Smacker mě překvapil. U Sheena jsem měl pocit, že už jsem skladbu slov, flows i charakter písní dříve slyšel.
Každopádně znovu opakuji, že srovnáváme zlato se zlatem. Obě desky jsou aspiranty na jedničku, ale stát se jí logicky může jen jedna. Rozdíly mezi nimi jsou v řádu jednoho procenta, proto rozhodně nespi a poslouchej obě.
