Pocity vzteku a úzkosti od sebe nejsou tak vzdálené, jak by se mohlo zdát. Vysvětlujeme jejich podobnosti i možnosti, jak nepříjemným pocitům předejít.
Rozostřené vidění, špatný dech i pot po celém těle. Za chvíli musí přijít konec. Nebo výbuch. Možná ses i ty setkal*a s podobnými pocity. Možná přišly náhle nebo je vyvolala hádka s partnerem či partnerkou, neshoda s kolegyní nebo kolegou nebo hádka s rodiči o politických názorech.
Velmi snadno můžeme tyto stavy označit za úzkost nebo je smést ze stolu a říct, že nám prostě ujely nervy a přemohl nás vztek. Úzkost a vztek si ale mohou být bližší, než bychom možná čekali. Dobrou zprávou je, že naučit se rozlišovat drobné rozdíly nám může pomoci ke kvalitnějším vztahům i dlouhodobě lepší mentální pohodě.
Spor o roušky
„Před více než třemi lety, krátce po zrušení povinnosti nosit roušku kvůli koronaviru, jsem si šel bez roušky zaběhat kolem nádrže v Bostonu,“ vypráví profesor David H. Rosmarin z Harvardu.
„Přestože jsem si udržoval odstup od lidí kolem sebe, jedna starší žena na mě zakřičela, abych si roušku nasadil. Zdvořile jsem se omluvil a utekl. O několik dní později jsem si šel zaběhat na stejné místo, tentokrát v roušce, abych nikoho nerozrušil. K mému překvapení na mě jedna mladší žena zařvala: ‚Dost bylo roušek – nemusíš nosit tu pitomou věc!‘ “
Na obou případech si můžeme všimnout dvou reakcí na totéž a velmi snadno bychom podle vlastních preferencí mohli jednu či druhou označit za vzteklou nebo hysterickou. Skutečnost je ale podle Rosmarina o něco komplikovanější.
V obou případech se totiž za vztekem mohl skrývat strach, potažmo úzkost. Když první žena viděla člověka, který si bez špetky respektu k pravidlům běhá bez ochrany dýchacích cest, mohla se ve skutečnosti bát o svoje zdraví, zdraví svých blízkých nebo toho, že se bude pandemie covidu nekontrolovatelně šířit po celém světě.
Druhá z nich se naproti tomu podle něj mohla obávat o omezení své osobní svobody, které pro ni pandemická opatření představovala.
Vztek nebo úzkost? Obojí může být stejná obrana
Podle Rosmarina lidé v obou případech dost možná pociťovali úzkost, která se může projevovat paralýzou nebo útěkem. Místo zatuhnutí nebo útěku ale zmíněné ženy na běžícího profesora (slovně) zaútočily, a tak jejich možná úzkost mohla navenek působit jako vztek. Paralýza, útěk a útok si jsou spolu totiž v lecčem podobné. A stejně tak se podobají i hněv a úzkost.
„Boj nebo útěk je biologicky podmíněná reakce, která nás má chránit, ale někdy nás může vést k tomu, že situace nesprávně označíme za ohrožující,“ vysvětluje terapeut Corey Connelly.
„Když se tento instinkt spustí, naše srdce se rozbuší a těžko se nám dýchá, je mnohem náročnější situaci správně posoudit. V takovém případě se projeví strach, zamrzneme a cítíme příznaky úzkosti, jako jsou zpocené dlaně, panika, neschopnost komunikovat. Přijít může ale i potřeba bojovat a my začínáme cítit příznaky vzteku. Zatnou se nám pěsti, křičíme a chceme někoho fyzicky napadnout.“
Podle Connellyho zná mnoho lidí podobné stavy právě při hádce s partnerem nebo partnerkou. Možná se ti stalo, že jsi reagoval*a vztekle nebo podrážděně. V takové chvíli je důležité si uvědomit, jestli náš skutečný pocit není jen strach z toho, že nás náš blízký opustí nebo se nám vzdaluje.
„I když navenek obvykle projevujeme hněv, může se pod ním skrývat mnoho dalších pocitů. Projevovat hněv nám často připadá bezpečnější než se otevřít a být zranitelní ohledně toho, co skutečně cítíme,“ říká Connelly.
Úzkost a vztek jsou ale provázané i dalšími způsoby. Často například můžeme cítit hněv na sebe sama a své úzkostné stavy, případně úzkost z toho, že prožíváme vztek. Podrážděnost je navíc často symptomem několika typů úzkostných poruch.
