Po tvůrčí pauze kapela vydala singl I Feel Fine z chystaného alba Hobby Horse Cowboy. Post-punkovým tónem upozorňuje na téma celospolečenské orientace na výkon. „Vyhoření má naše generace stále před očima,“ říká člen kapely Jonáš Verner.
Trojjediná kapela – kterou tvoří frontman a kytarista Vojtěch Vácha, Daniel Král hrající na bicí a Jonáš Verner obsluhující synth a bass – se po delší době vrací na českou hudební scénu.
Aktuálně připravuje album Hobby Horse Cowboy, které plánuje vydat v první polovině roku 2024. 27. října vypustila singl s názvem, který je pro naši dobu více než symptomatický – I Feel Fine. Předstírání, že je vše v pořádku, zatímco se topíme v povinnostech a/nebo niterních potížích, je totiž čas od času vlastní každému z nás.
„Předstíráme, že je všechno v pohodě, zatímco se uvnitř hroutíme jak domky z karet,“ cynicky popisuje frontman Vácha.
Právě i na to se kapela svou otevřeností a upřímností snaží upozornit.
Kdo nevyhořel, ať první hodí kamenem
Jak připomněl Verner, vyhoření je v „naší generaci“ bolestně aktuálním tématem. „V ‚mojí‘ branži jde třeba o smutný, ale hyperrelevantní příběh Jakuba Šepse, markeťáka-úředníka z Libereckého kraje, který si vzal život. Ve Vojtově světě je zase konečně aktuální téma mladých, k smrti přepracovaných lékařů na internách, kteří pracují pod enormním tlakem, vykazují stovky hodin přesčasů a stejně se jich nikdo nezastane,“ vysvětluje pro Refresher.
Verner se pohybuje napříč různými prostředími – film, divadlo, filmové festivaly, marketing –, přičemž má pocit, že se u některých pozic bere vyhoření po několika letech jako nevyhnutelné a samozřejmé. „Jako kdyby patřilo k životu. Patří k němu ale asi tak jako excesivní pití – vůbec. Jenom my jsme si ho normalizovali. Pod tlakem často radši držíme hubu. V pojetí písně I Feel Fine symbolizuje tohle ‚drž hubu a krok a opovaž si stěžovat‘ kromě samotného názvu metacharakter kovboje – šedesátníka s hroší kůží a stoickým výrazem. Myslím, že takovouto ‚fotrovskou‘ náturu v sobě občas živíme všichni,“ říká.
Naráží tím na videoklip, ve kterém jsou ústředními postavami právě kovbojové a kovbojky: „vyhořelci“ na falešných koních.
Podobnou zkušenost si s sebou nesou i další členové kapely. Sám Daniel Král neměl během posledních dvou let studií od vyhoření daleko. Studoval univerzitu, která mu moc nešla a nenaplňovala ho. Jak říká, kdyby neměl vidinu vzdáleného životního cíle, studium by nedodělal.
„Cítil jsem v té době averzi ke škole a zvláštní apatii k životu. Postupně mě přestávalo bavit všechno kolem, horšily se mi vztahy s lidmi, moje produktivita ve všem klesala a na vše jsem ztrácel chuť,“ říká. Je si vědom toho, jak časté tyto pocity jsou. Syndrom vyhoření zažije podle neziskové organizace Nevypusť duši až 40 % studujících některých vysokoškolských oborů.
„Pokud to někdo zažívá, možná je to dobré znamení, že něco není v pořádku. Hezké vztahy s lidmi kolem jsou pro přežití asi nejdůležitější,“ dodává.
Téma je relevantní i pro posledního člena kapely, Vojtěcha Váchu. „Být mladý člověk vystřelený do dospěláckého světa s sebou nese určitou zátěž na duševním zdraví, ať už se vydáme za štěstím cestou ve formě kariéry, v dlouhé práci před něčím utíkáme, nebo přesně naopak. V situaci, kdy člověk neví, co vlastně chce a co s ním bude,“ zamýšlí se.
Podobně jako mnozí z „naší generace“ má i Vácha pocit, že je dnešní doba hrozně rychlá. Příliš naléhavá. „Pak je poměrně obtížné v tom všem najít svoji cestu, kde bude člověk spokojený. Ještě když mu do toho na sociálních sítích neodbytně blikají před očima perfektní životy ostatních,“ dodává.
Právě textem písně I Feel Fine se snažil poukázat na to, že „je to v pořádku a že se to děje“. „Je třeba se naučit tyhle věci rozpoznat a přiznat si je, bavit se o nich a ideálně je i řešit. Sám jsem si něčím podobným prošel, když se střetlo studium na škole s prací na naší desce. Prochází si tím i řada lidí v mém okolí. Jenže když jde o mentální zdraví, většina z nás jen mávne rukou s tím, že se ho to přece netýká a že se to nějak vyřeší. Ale často to bohužel není tak jednoduché,“ apeluje.
Jako kdybych objevil nový kontinent
Jedná se o all-male kapelu, proto není možné trojici nepoložit následující otázku. „Máte pocit, že je pro muže stále tabu mluvit o svých pocitech? Je pro muže náročnější něco takového otevřeně přiznat?“
Podle Vernera „určitě“. „Z vlastní zkušenosti mám pocit, že si občas zvyknu na všechno odpovídat něco jako ‚mám se dobře‘ (I feel fine, haha), i když mám často při odpovídání knedlík v krku,“ popisuje. Například v hospodě, uvádí. Člověk podle něj sedí na pivu, chlubí se výsledky, kterých ještě ani nedosáhl, jásá nad tím, co bude, pořád k něčemu míří... To vše, zatímco uvnitř má „naprosto neprostupnou mlhu“.
„Hlavně nekazit dobrou náladu. Nemluvíš o pocitech, ale jenom o práci, protože práce se v emočním spektru často pohybuje trochu někde jinde než intimita. A stěžuješ si maximálně na vztahy a nevztahy. Přitom jsme, a to mluvím za sebe, pod povrchem strašně přetažení. V mém okolí to funguje asi takhle – my muži se od žen učíme, že je normální nemít se dobře a mluvit o tom. Učíme se, že chodit na terapii není slabost nebo projev lability. Učíme se naslouchat sami sobě a aktivně s tím pracovat. Pro mě je to, jako kdybych objevil nový kontinent a šlapal na něm své první krůčky,“ svěřuje se.
I podle Váchy tato témata mohou být v kontextu mužských kolektivů extrémními tabu. Domnívá se ovšem, že mluvit o svých pocitech a psychickém rozpoložení je jakýmsi obecným tabu, bez ohledu na gender. „Hodně věcí si necháváme pro sebe a dusíme je pod pokličkou,“ říká.
Podle Krále je to spíše otázka generační. „Třeba můj otec se moc nesvěřuje,“ říká, čímž upozorňuje na v současnosti často formulovanou bariéru ve vztazích otec–syn. Podle Krále ovšem není zásadní tato témata probírat nahlas (byť přiznává, že tak možná zastává nepopulární názor) – jako důležité vnímá vlastní uvědomění. „Uvědomit si svoje rozpoložení a zkusit s tím něco dělat,“ říká.
Komunikace pocitů směrem ven ale podle Krále vede k hlubšímu vzájemnému porozumění a pochopení našich individuálních potřeb.
Kapela jako safe space
A právě kapela se pro trojici stala bezpečným místem, kde je možné se otevřít a sdílet. „Kapela neznamená jen hraní, ale určitou intimitu a přátelství, které je úplně jinačí než všechno ostatní. To s sebou nese i určitou platformu pro upřímnost a myslím si, že pro mě je to asi nejvíc safe místo, kde tyhle věci řešit,“ říká Vácha.
Právě momentální dokončování alba je pro ně náročným obdobím, navíc v kombinaci s vysokými nároky, které se odvíjí od studentského a pracovního života.
Právě nyní se tedy trio může učit ozvat se v situaci, kdy je toho na někoho z nich příliš. Místo věty „jsem v pohodě“ zvolit upřímnější variantu. „Já se teď učím říkat si o pomoc a ozývat se, když mi v naší workflow něco nesedí. A vím, že u kluků mám nakonec vždycky prostor se ozvat a nějak to vyřešit,“ popisuje Verner. I Král se domnívá, že na sobě ve skupině dokáží poznat, jestli má někdo z nich špatnou náladu. „Už s tím dokážeme nějak pracovat a dát si třeba pohodovější session,“ říká.
Vácha i Král navíc připomínají další příjemný aspekt hudby – ona sama s pocity přesycení, únavy, frustrace či smutku pomáhá. „Většinou ze zkoušky odcházím s pocitem odlehčení a vybitím si něčeho, co ve mně nějakou dobu nezdravě leželo,“ říká Král.
Vácha tak možná mluví tak trochu za všechny, když dodává: „Hraní a jamovaní ve zkušebně je určitá forma meditace a ventil, který je pro nás dost důležitý.“
S cílem dokončit chystané album ve vytoužené kvalitě hudebníci vyhlásili sbírku na platformě Donio. Najdeš ji tady.
