S herečkou Antonií Rašilovovou o její cestě k herectví, o sexismu v uměleckém prostředí, jejích kořenech i klimatické krizi.
„Bylo pro mě důležité, abych vždycky věděla, že jsem věci dokázala sama,“ říká v rozhovoru pro Refresher pětadvacetiletá herečka Antonie Rašilovová.
V hereckém prostředí totiž vyrůstala. Její otec je herec Saša Rašilov a matka herečka Vanda Hybnerová, což je skutečnost, která by některé mohla vést k domnění, že si své role či úspěchy třeba nezasloužila. Že jí byly dány – a i ona se obávala, že by se to mohlo stát. Že by pak nebyly tak úplně její.
Dlouho proto rodičům neříkala, že se herectví chce věnovat. „Aby se nestalo, že mi někdo dá práci, protože rodiče řekli: ‚Toňa chce být herečka,‘ “ vzpomíná a nakonec dodává: „Jsem ráda, že upřímně vím, že jsem si všechny věci vydupala, jelikož jsem byla aktivní.“
Ovšem její cesta k herectví (a možná i právě proto) nebyla lineární. Kudy přesně vedla, vysvětluje v rozhovoru.
Zájem o zjišťování věcí
Četla jsem, že ses herectví dlouhou dobu věnovat nechtěla. Proč ne?
Nepřišlo mi zábavné, spousta věcí mě zajímala mnohem víc. Já jdu vždycky za tím, co mě nejvíc baví. U čeho mám pocit, že můžu něco objevovat nebo se naučit něco nového. Herectví jsem znala od rodičů, takže jsem myslela, že o něm vím všechno. Když jsem zjistila, že to tak není, začalo mě zajímat.
Které věci tě tedy tehdy zajímaly víc?
Mám ráda jazyky, francouzštinu i španělštinu. Když jsem studovala ve Francii, začala mi jít matika. Což byl šok, protože tady jsem z ní propadala a tam jsem z ní měla nejlepší známky. Začala mě zajímat logika, fyzika, biologie. Ve Francii to totiž umí učit. Přišlo mi, že přírodní vědy dávají smysl. Že by se člověk o planetě měl vzdělávat, když na ní bydlí. Že by všichni měli vědět, jak funguje atmosféra nebo sopky. Strašně mě bavily kameny, fascinovala mě genetika a vývoj člověka.
Přišlo mi, že je tolik věcí, které bych měla vědět automaticky, bez ohledu na to, jestli by se to pak stalo mojí profesí. Ale pak mě začal tlačit pocit, že už bych si měla vybrat „práci“. Takže jsem nakonec šla na DAMU, ne na přírodovědeckou školu, kde bych si tyto znalosti mohla doplňovat.
Ve středu 1. listopadu má premiéru s inscenací Radiant na Jatkách78, další vystoupení je v plánu 2. listopadu.
A doplňuješ si je jinými, neformálními způsoby?
Snažím se co nejvíce číst. A i proto mě baví divadelní tvorba. Když se rozhodnu, že v divadle chci zpracovat nějaké téma, musím si o něm hodně zjistit. Mám tak možnost se neustále „přivzdělávat“. Na Jatkách78 chystáme představení o světelném znečištění, takže jsem musela načíst články o hmyzu a světle. To je třeba téma, ke kterému bych se normálně nedostala.
Teď třeba uvažuji o autorském projektu, ve kterém bych se chtěla věnovat člověku z antropologického hlediska. Tomu, jak člověk funguje v této rychlé společnosti. V divadle můžu propojovat zájem o zjišťování věcí a zároveň se tím živit.
Co podle tebe dělá „dobrou“ herečku či „dobrého“ herce?
Já si vážím starších herců a hereček – tedy starších, než jsem já –, u kterých cítím, že o divadlo mají stále zájem. Že to neberou jenom jako práci, kterou musí vykonávat, ale je na nich znát, že jim ta práce pořád přijde zajímavá. Podle mě to je na nich hrozně vidět – anebo to tak není a jsou to jen osobní sympatie, které lidé vůči konkrétním hercům mají. (smích) Ty mám samozřejmě také. Mám své herecké vzory, což jsou většinou herci nebo herečky, kteří mě dokáží inspirovat i něčím jiným, než je jen divadlo.
Kdo je například tvým vzorem?
Mám ráda Veroniku Lazorčákovou. Měla jsem štěstí, že jsem s ní jednou mohla zkoušet. Vždycky jsem měla pocit, že se o ní chci něco dozvědět. To mě na ní baví. A navíc je skvělá herečka, přistupuje k herectví profesionálně, tak nějak doopravdy – s živým zájmem.
Vnímáš v tomto průmyslu relevanci témat, která jsou momentálně ve společnosti aktuální, jako je například sexismus?
Sama s tím osobní zkušenost nemám. Ale napříč profesí si toho všímám hodně. Vnímám to skrze to, co se „vyskytuje ve vzduchu“. To, o čem lidé mluví. Problémem je podle mě obtížnost mezigeneračního vysvětlování různých situací. Což je problém, který je zakořeněn téměř ve všech současných otázkách, například i u globálního oteplování.
Starší generace jsou v tomto ohledu občas až nepropustné. Někomu, komu je kolem šedesáti, se hrozně těžce vysvětluje můj pohled na to, proč je planeta v takovém stavu, v jakém je – aniž by měl pocit, že na něj útočím nebo že říkám, že je to chyba jeho generace. I když malinko je, ale není to individuální útok. A podobně je to se sexismem.
A jak se sexismus projevuje v uměleckém prostředí?
V divadelním prostředí, ale myslím, že i v tom filmovém, je téma sexismu náročné z toho důvodu, že jsou tam všichni umělci hrozně individuální. Každý má svůj charakter, všichni jsou trochu blázniví. Ta práce je nepravidelná, nestandardní a nemá pevné ukotvení. Lidé, kteří se jí věnují dlouhodobě, jsou pak také často neukotvení a nepravidelní, takže se pak často chovají převážně podle toho, aby dokázali neustále tvořit. Aby takový život vydrželi. Pak se může stát, že někdo má silnější charakter nebo ego a nedokáže ve společnosti fungovat korektně.
I proto mě inspirují spíše herecké vzory v ženské sféře. Ženy jsou v tomto ohledu silnější, přestože jsou citlivější. Je to podle mě spojené i s tím, že máme menstruaci a žijeme v měsíčním cyklu. Díky němu jsme napojeni na „nezlomitelnou“ přírodu, která se nás každý den dotýká. Jenže člověk, který má silné ego, není tímto způsobem ukotvený nebo si neuvědomuje, co může svým chováním ostatním způsobit, pak může někoho ohrozit, ničit, pokazit mu sebevědomí nebo mu ublížit. Bez toho, aby si toho byl vědom.
Říkala jsi, že se o sexismu v hereckém prostředí mluví, že tam toto téma vnímáš v širším měřítku. Mohla bys přiblížit oblasti, ve kterých je to zřetelné? Jsou podle tebe například ženy nedostatečně reprezentované? Mají méně příležitostí?
V rámci workshopu Fabulamundi v Divadle LETÍ jsme nedávno řešili test, který vznikl v Itálii a týká se sexismu v divadle. Zabývá se třeba počtem ženských postav. Díky tomu mi to došlo. Že vlastně ano – je méně ženských postav i méně hereček. V inscenačním týmu představení Workshopy smrti, které teď zkouším v Divadle X10, jsem vlastně jediná holka. I když v Radiantu je zase holek převaha. Ale je to pro mě nezvyklé prostředí.
Takže ano, divadelní svět v České republice je primárně veden mužskými charaktery a je to na něm vidět. Ale právě Divadlo X10 založily tři ženy, a protože teď zkouším hlavně tam, mám pocit, že se mě téma sexismu absolutně nedotýká. Pohybuji se spíše na alternativní a nemasové scéně, takže do toho zase tolik nevidím, ale co vím od kolegyň a kamarádek, týká se to nejrůznějších situací, postav i kostýmů. Všechny ženské kostýmy jsou sexy, zatímco chlapi chodí v kvádrech. Tyto – za mě až neandertálské – věci se u nás stále dějí. Ale časem se to, doufám, změní.
Jak se k tématu stavíš ty sama?
Vím, že to společnost řeší. I já si toho snažím všímat, zajímat se o to. Je to téma, které chci znát. Zároveň mám v uměleckém prostředí celou rodinu a například moje máma je hodně nebojácný, pevný člověk. Nikdy jsem neměla pocit, že by byla nějak šikanovaná nebo utlačovaná, což je právě proto, že je to hrozně pevná a silná žena. Vždycky pro mě byla vzorem, viděla jsem, že si to člověk nemůže nechat líbit.
Podle toho se snažím chovat od začátku. I když někdy mám pocit, že je to těžké. Nevím, jestli mě podceňují, protože jsem holka? Nebo protože jsem na začátku? Nebo protože jsem mladá? Nebo si myslí, že využívám toho, že mám uměleckou rodinu? Nebo jsme si s těmi lidmi jenom nesedli?
Toňa chce být herečka
Když jsme u tvé rodiny – jakými způsoby tvou kariéru či cestu determinovalo tvoje příjmení? V pozitivním i negativním slova smyslu, byť ten negativní jsi už lehce zmínila. Setkáváš se s nějakými předsudky?
Nevím o tom, protože předsudky lidé mají, ale neříkají je do očí. Pokud je ale někdo má, nic s tím neudělám. Je to spíše takový konstantní boj mezi mnou, snažím se na to nemyslet, aby mě to nestresovalo. Ale doufám, že to tak není. Mám pocit, že pracuji na místech, kde to lidi nezajímá. Na DAMU je třeba spousta lidí, jejichž rodiče jsou z divadelního prostředí, takže to tam nikdo neřeší.
V současnosti se téma dětí slavných rodičů zvedá v kontextu širší debaty kolem nerovných příležitostí. Například se objevuje termín nepo babies, který tuto nerovnou startovací čáru kriticky reflektuje. Jak se k tomuto tématu stavíš? Musela sis toto téma v sobě zpracovávat?
Ano, řešila jsem to hodně. Hrozně dlouho jsem rodičům neříkala, že to chci dělat, protože jsem nechtěla, aby to lidé, třeba v okolí mých rodičů, věděli. Aby se nestalo to, že mi někdo dá práci, protože rodiče řekli: „Toňa chce být herečka.“ Protože proč by to pak jejich známí neudělali? Vždycky jsem to přirovnávala k pekařům. Kdyby moji rodiče byli pekaři, já jim řekla, že chci dělat to samé, a pak mi někdo z jejich známých dovolil, abych se šla vyučit k nim, také by na tom nebylo nic špatného.
Já jsem se ale bála, že by mi to vytvořilo blok. Měla bych pocit, že si to nezasloužím, že jsem to dostala zadarmo. Bylo pro mě důležité, abych vždycky věděla, že jsem věci dokázala sama. I proto jsem chtěla jít na DAMU, abych měla školu a abych sama sobě dokázala, že jsem se na ni dostala. A pokud chce někdo důkaz, že mi moje příjmení nepomáhá, tak jsem se tam dostala až napodruhé. (smích) První rok jsem se hlásila na činohru i na alternu, nevzali mě tam ani tam. Druhý rok jsem se znovu hlásila na činohru a alternu a vzali mě jen na alternu. Dohromady mě tedy nevzali třikrát. (smích)
Jsem ráda, že upřímně vím, že jsem si všechny věci vydupala, jelikož jsem byla aktivní. Je to něco, o co se vědomě snažím přesně kvůli předpokladu, že když má někdo slavné rodiče, tak mu to pomůže. A ono to může pomoci, ale pak je každého věc, jestli to chce přijmout, nebo ne. A když to přijme, jestli je s tím v pohodě, nebo ne.
Metaforu s pekařem jsi použila v rozhovoru pro Novinky. Josef Trojan použil v rozhovoru pro Vlastu téměř identické přirovnání, akorát s řeznickou profesí. Je to jen vtipná náhoda, nebo nějaká plošně přijímaná argumentační strategie dětí známých rodičů?
To se Pepy musím zeptat. (smích) Nebavili jsme se o tom spolu. Ale ono je to přesné a je to něco, k čemu člověk dojde, když si to v sobě srovná a sám se s tím vyrovná. A platí to u jakéhokoli zaměstnání – u pekařů, řezníků, kovářů, architektů, doktorů…
Vzdala jsem se noční oblohy
Prvního listopadu má na Jatkách78 premiéru inscenace Radiant, jejímž ústředním tématem je světelné znečištění, které produkují polské skleníky. Co tě na tomto tématu zaujalo?
Když mě holky s představením oslovily, o tématu jsem nic nevěděla. Neuvědomovala jsem si jeho velikost. Já jsem navíc aktuálně ve fázi spíše globálního hysterika, který vidí, že hoří pralesy, umírají zvířata a planeta se otepluje. Doteď jsem se soustředila na tato globální témata, takže mi přišlo geniální, že si holky vybraly jednu konkrétní a lokální věc, skrze kterou chtějí na environmentální krizi ukázat. To je podle mě způsob, jakým se dají ekologická témata zpracovávat.
Kvůli světelnému znečištění na mnoha místech nejsou vidět hvězdy. Kdy naposledy jsi je viděla? A co cítíš, co tě napadá, když se na ně díváš?
V létě jsem byla s mojí kamarádkou v Pyrenejích. Je tam úplně panenská příroda, což je vzácné. Ležela jsem tam poté, co jsme si daly čaj a instantní nudle, koukala jsem na oblohu a měla pocit, že to není reálné. Že jsem si dala nějaké drogy. Padala tam jedna hvězda za druhou, viděla jsem mléčnou dráhu i kometu. Opravdickou, s dlouhým ocasem! Fakt jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Pak se ale na obloze objevily družice od Elona Muska (družice Starlink, pozn. red.).
V té panenské přírodě to byl tak neskutečný narušitel... Dostala jsem z toho strašnou depresi. Ptala jsem se sama sebe: Kdo rozhoduje o tom, že někdo může takto vizuálně zasáhnout do noční oblohy? Nejen že ji v noci v podstatě nevidíme, protože svítíme tady na Zemi, ale že tam vypustíme něco, co tam takto „jezdí“ a my to ze Země můžeme pozorovat.
V Radiantu máme jednu scénu, kde Hmyzákům říkám: „Vzdala jsem se noční oblohy pro vás.“ Mám pocit, že přesně to lidé dělají. Říkáme, že chceme vidět hvězdy, ale sami se jich dobrovolně vzdáváme tím, že svítíme. Jsme zaseknutí v takovém divném kruhu. Jsme smutní, že v Praze nevidíme hvězdy, ale to je zkrátka tím, že město svítí. A já samozřejmě nevím, co s tím. Také tady žiju a svítím. Ale už nečekám, že tady někdy hvězdy vidět budou.
Říkala jsi, že když jsi uviděla ono narušení oblohy lidskou rukou, měla jsi deprese. Míváš někdy environmentální úzkost, jak se těmto pocitům říká?
Upřímně, ano. Dříve jsem se toto téma snažila vyřadit z jakékoli své divadelní tvorby. Na DAMU jsme dělali bakalářské představení, které bylo velmi environmentální. A mě to hrozně štvalo. Nechtěla jsem dělat představení o ekologii, říkala jsem si, že je to téma všude – ve zprávách i ve spoustě mých rozhodnutí. Byla jsem tím tak zdeptaná, že jsem to nechtěla přenášet ještě do své práce nebo školy. Bylo toho moc.
Ale věřím, že to, co visí ve vzduchu, si člověka vždycky najde. Mně se od té doby děje to, že všechny projekty, které se ke mně dostanou, s environmentem nějakým způsobem souvisejí. Takže jsem to přijala a vlastně mám pocit, že mi to s úzkostí spíše pomáhá.
Jsou ve společnosti ještě nějaká témata, která řešíš nebo která se tě osobně dotýkají?
Mě osobně se žádná krizová témata nedotýkají. Jsou tedy témata, se kterými se asi občas setkávám, jako je sexismus nebo ageismus. Ale snažím se myslet na to, že v oblastech, jako jsou environment nebo války, jsem spíše ta, kdo může pomáhat, než ta, komu se děje něco špatného. Kdybych měla dojem, že mě ta témata ničí, nakonec bych sama nemohla nic dělat. Myslím si, že je hezké, když si lidé uvědomí, že mohou být vděční za to, co mají, když si uvědomí, jak málo stačí k tomu, aby byli šťastní, aby pak tato témata vůbec mohli vnímat. A aby se k nim mohli stavět aktivně, bez chmury.
Aby nepropadli úzkostem?
Přesně, aby to nějak zvládli, protože naši generaci to asi čeká celoživotně. Například ekologickou krizi nebo různé války budeme asi řešit celý život. A chtěla bych, aby mi zůstala energie na to, dělat něco dobrého. Proto se snažím využívat divadlo jako komunikační prostředek. Navíc je příjemné mít prostředí, kde se o tom můžu bavit. Například v Divadle LETÍ to probíráme hodně. Je příjemné vědět, že to téma řeší další lidé. Je to inspirativní.
Vidíš v tom sílu komunity? Když se lidé spojí a snaží se řešit věci společně?
Ano, to je podle mě jediná cesta, jak se dostat z úzkosti, ať už z klimatické, nebo jakékoli jiné. Skrze komunikaci. Proto mám ráda divadlo. Stojí na živé komunikaci. I proto by lidé podle mě měli častěji chodit do divadla – aby společně trávili čas. Divadlo je nedigitální a v Praze, což je metropole, je cestou, jak trávit čas s lidmi fyzicky na jednom místě. Lidé si myslí, že jsou pořád s někým v kontaktu, ale často to jsou jen e-maily, zprávy, telefonáty nebo videohovory.
Na divadle mě hrozně baví, že je stále potřeba, aby lidé přišli do jedné místnosti, sedli si vedle sebe a chvilku tam spolu vydrželi. A i kdyby jim představení připadalo blbé nebo je nebavilo, tak si to pak můžou říct – osobně, z očí do očí. To mi na divadle přijde moderní.
