Cestovatel Róbert Vrábel o Antarktidě: Lidé mají sex i ve stanech, jednou jsem přimrznul k záchodu

Jaké lidi na výpravy hledají?

Člověk musí mít hlavně sociální interakci na vysoké úrovni. Představ si, že žiješ v kempu se 60 lidmi a nejbližší civilizace je 16 hodin letadlem. Žiješ a jíš ve stanu, v kempu, uprostřed ničeho. Když má někdo ponorku v malém městě, tohle by určitě nedal. Ještě k tomu v minus 40.

No a také by člověk měl být nekonfliktní a měl by se chtít učit nové věci. Nepotřebujeme takového, který ví všechno, ale takového, který dokáže se všemi spolupracovat. Dále musí mít otevřenou mysl, být týmový hráč, nesmí se bát a musí mít rád zimu.

Určitě je jednou z důležitých vlastností také humor. Tvůj instagramový profil je plný suchého a uštěpačného humoru. Používáš ho i v kempu?

Na instagramu se ještě krotím. (smích) Používám ho tam strašně hodně.

Líbí se to tvým kolegům?

Ne. (smích) Mnohokrát se mi stalo, že mi řekli „Róberte, přestaň být Róbertem“. Ale berou mě takového, jaký jsem. Humor je však velmi důležitý. Máme tam i větší šašky, než jsem já. Já jsem spíš takový sarkastický, rád popichuji.

Co vlastně děláš v Antarktidě?

První rok jsem například myl nádobí. Pro firmu je to taková zkouška, pokud vydržíš tohle, dají tě na lepší místo. Bylo mi asi 28 let, myl jsem tam nádobí, měl jsem už nějaké lepší předešlé pracovní zkušenosti v životopisu... a tak si říkám „dělej, něco jsi udělal špatně“. (smích) A pak si říkám, že sice myji nádobí, ale alespoň v Antarktidě. To si nemůže říct jen tak kdokoliv.

Další dva roky jsem pracoval jako mechanik, ale byl jsem také osobní asistent pro zákazníky. Kromě toho doprovázím lidi po kempu, popřípadě létám s klienty po Antarktidě a guiduju je na jejich tripech i pro jejich bezpečnost. Dělám leccos, podle toho, co přijde.

Jak se tam myje nádobí?

Těžko. Všechno děláš ručně a musíš šetřit vodou. Jsou tam obrovské zásobníky sněhu, kde musí nejprve roztát voda. Vždy jsou dva nebo tři stany, které jsou vytápěné, stejně jako ten, kde jsem myl nádobí. Zima mi nebyla, ale nebyl to ani žádný med. Nejkrásnější na tom ale je, že tam to nádobí myjí všichni. Dokonce za námi přišly různé celebrity, které se také chtěly zapojit a pomoci nám.

Hráli jsme fotbal s Davidem Beckhamem, když tam přijel točit dokument. Navrtali jsme si dvě bambusové tyčky a kopali jsme si s ním s míčem.

Jak tam vypadá všední život?

Nemáš tam internet, nemáš tam peníze, je to jako návrat do minulosti. Takže život je to nádherný a přál bych každému žít alespoň chvíli v prostředí, kde nikdo neřeší peníze a nikdo nepoužívá telefon.

Pro mnoho lidí je život bez internetu nepředstavitelný. Co děláš ve volném čase?

Jsem velmi sportovně založen a snažím se sportovat i v Antarktidě. Ale je tam třeba i elektřina ze solárních panelů, takže se dá třeba i dívat na televizi, jsou tam harddisky s filmy a podobně. Zajímavé například je, že jsme hráli fotbal s Davidem Beckhamem, když tam přijel točit dokument. Navrtali jsme si dvě bambusové tyčky a kopali jsme si s ním s míčem. Klíčem k tomu, aby člověk neměl ponorku daleko od domova, je být aktivní.

A co ještě kromě sportu?

Hrajeme spolu spoustu stolních her. Šachy, Catan, Monopoly... Lidé se tam o tebe skutečně zajímají. Když za tebou někdo přijde a zeptá se tě, jak se máš, tak chce opravdu vědět, jak se máš. Potom se zeptá, kolik máš sourozenců, odkud jsi, a konverzace pokračuje. Žádné „small talky“, jako když se tě někdo jen zeptá, jak se máš, ale pak vytáhne mobil a jsi mu jedno.

Řekl bys, že se v tak těžkých podmínkách ukazují pravé tváře lidí?

Jasně, beze sporu. 

Nezáleží na tom, kde jsem se ve světě nacházel, vždy nejvíce pili Slované. Rusové, Ukrajinci, Poláci či Slováci...

Pijete tam i alkohol? 

Oni pijí, já nemám rád alkohol v práci. Neříkám, že jsem si nikdy nepopil. (smích) Kámoši na Slovensku mi nevěří, že v práci nepiji, a moji kolegové mi naopak nevěří, že když jsem doma, tak piji. Já když prostě cítím, že mám za něco zodpovědnost, tak si alkohol nedám. V Antarktidě v kempu je povoleno pít, máme tam pivo i víno. Večer od 18:00 do 22:00 ho máme zdarma a vše v neomezeném množství. Je pak na tobě, kolik si dáš, nikdo ti neřekne, že už jsi měl dost. Ale když už se několik dní po sobě neukážeš na ranním mítinku v 8:45, tak všichni vědí, odkud vítr vane.

„Hitne“ tě alkohol jinak v chladné destinaci?

Jasně. Když pojedeš do Antarktidy a dáš si jeden drink, tak se neboj, další dva jsou gratis.

Není to nebezpečné? Jaký národ pije nejvíc?

Co se týká zahřátí, alkohol je takový falešný kamarád. Nazývá se sice tekutou dekou, ale hrozí tam i podchlazení. A nezáleží na tom, kde jsem se ve světě nacházel, vždy nejvíce pili Slované. Rusové, Ukrajinci, Poláci či Slováci... každý ti chce ukázat, jak umí pít. Závodí se. Na druhou stranu například nějaké asijské národnosti nesnesou nic. Malajsijci, Nepálci, Japonci, ale například i lidé z Nového Zélandu. Když jsem jim dal ochutnat domácí pálenku, kterou jsem si vzal pro lidi na ochutnávku, zatočilo to s nimi. (smích)

Mít sex lze i v zimě. Mám stan, mám spacák, tělo je třeba udržovat ve správné teplotě.

Co tě naučil pobyt v Antarktidě?

Naučilo mě to například vážit si času druhých lidí. Když se s někým na něčem dohodnu, tak to zkrátka dodržím. Vypovídá to o charakteru člověka, a když má někdo neustále zpoždění, není to uctivé vůči druhému. Sem tam, když se to stane, je to v pořádku.

Takže se považuješ za tak striktního?

Ne, ale snažím se držet slovo. Zamrzelo mě například to, že jsem se doma s babičkou dohodl, že k ní přijdu na oběd v půl jedné, a zpozdil jsem se o půlhodinu. Pak jsem si však uvědomil, že když si umím vážit času někoho cizího, proč si nevážím času své vlastní babičky?

Přenesme se ale od babičky k trochu choulostivějšímu tématu. Jak lidé v Antarktidě řeší sex?

Ženy jsou s námi v Antarktidě také a jsou podle mě velmi důležité, protože přinášejí jiný pohled na věc a pohodu do kolektivu. Mají jiný způsob dívání se na věci, jsou precizní. Možná mi teď dá málo lidí za pravdu, ale podle mě jsou i lepší řidičky než muži. Žena nepojede po dálnici 250 kilometrů za hodinu jen proto, že má malý penis. Jsou velmi důležité pro každou práci, mají smysl pro detail a bezpečnost.

Kdybychom měli jen čistě mužský kolektiv, je velká pravděpodobnost, že by si tam po čase všichni srovnávali ega a řešili, kdo je v čem nejlepší. Ženy nemají potřebu chvástat se.

A co ten sex? 

Jasně, že se to děje. Dá se to i v zimě. Sezóna je dlouhá, noci jsou chladné, sem tam se lidé zahřívají spolu ve stanu. (smích)

Stihne se odehrát vše od flirtu přes „one night stand“, vztahu až po rozchod.

Nevznikají pak v kempu nějaké konflikty, když jste tam déle a někdo třeba chce stejnou osobu?

Jde to mimo mě. Může se něco takového dít, ale já konkrétně jsem neměl takovou zkušenost. Žádné „high school drama“. Ale vznikají tam páry.

I dlouhodobé vztahy? I dlouhodobé vztahy. Jednou jsem četl, že byla nějaká výzkumná stanice a dva lidé se tam „swipli“ na Tinderu. Říkal jsem si, že tam není internet, ale ve skutečnosti je, jenže velmi drahý a využívá se pouze k práci. Tihle dva to však asi nějak oklamali a byl to „match“. Dokonce první zaznamenaný v Antarktidě. Tuším, že se nakonec i vzali.

Tam asi ani nemůže existovat „one night stand“, neboť by to bylo zřejmě trapné...

Ale ano. (smích) Máš tam takový „walk of shame“, hlavně proto, že na tom ledovci máš 90 stanů uspořádaných v obdélníku. Žádné stromy, nic, takže tě každý hned vidí. Kromě toho je vše slyšet, také rozepínání zipu na stanu. A co je ještě taková pikantnost, ​​máme tam mapu s informacemi o tom, kdo má kde stan. Je to proto, že v případě sněžné bouře, která může přijít, musíme umět zkontrolovat stany, zda jsou v dobrém stavu. No a když náhodou někdo někoho vidí, hned mu dojde, o co jde.

Takže i kdybys to chtěl zakrýt, nezakryješ.

Jasně že ne. (smích) Já tam jezdím na tři měsíce, za tu dobu stihnou někteří lidé všechno. Od flirtu přes „one night stand“, vztahu až po rozchod.

Není to tak, že jsi venku, vytáhneš si „pěšáka“ a zamrzne ti.

A jak řešíš například hygienu či chození na toaletu?

Jak nic. (smích) V Antarktidě se to dělá také, je to tam nejmenší tabu. Člověk tam totiž po sobě nesmí zanechat nic. Žádný žlutý sníh, opravdu nic. Máš tam toalety, kde se všechno sbírá do kubíkových kostek. Potom to naloží do letadla a odveze se to.

Kam? 

Do Jižní Ameriky. 

No a když jdeš někam na výpravu a žádná toaleta kolem není, tak co?

Musíš s sebou mít láhev na moč. Není to tak, že jsi venku, vytáhneš si „pěšáka“ a zamrzne ti. Nesmíš čůrat proti větru, ale to je už na inteligenci. Ženy to mají samozřejmě obtížnější. Takže když potřebuješ čůrat, musíš u sebe mít láhev, což není ostuda, každý ji u sebe musí mít. Je to normální. No a na exkrementy jsou kapsy.

Máte v kempu toalety?

Ano, a jsou dokonce rozděleny na tuhé a kapalné. Když jdeš na WC, nemůžeš čůrat i kakat najednou. Když potřebuješ čůrat, neodkládáš to na později, neboť později se může přidružit i to druhé. Vždy na konci sezóny se těším na to, že když přijedu do civilizace, nemusím už přemýšlet nad tím, co na záchodě dělám. (smích) Jednou se mi dokonce stalo, že jsem na toaletě přimrzl. Nebylo to moc příjemné.

Ženy mají školení na to, jak správně močit, a mají i takový ten trychtýř. Nesmíš si ale zapomenout vylít láhev, protože druhý den bude obsah zmrzlý a už to nevyliješ.

Ale proč jsou rozděleny?

Někdo to musí vyčistit, funguje to tak i kvůli jednoduchosti. Věci se musí recyklovat.

A když to na tebe přijde ve stanu?

Láhve na moč máme také ve stanu. I ženy. Dokonce mají školení na to, jak správně močit, a mají i takový ten trychtýř. Nesmíš si však zapomenout vylít tu láhev, protože druhý den bude obsah zmrzlý a už to nevyliješ. A potom, když zase potřebuješ a nemáš druhou láhev, je to malér. Další důležitá věc je nesplést si láhev s vodou s láhví s močí. (smích)

Dobře, dost bylo tělesných tekutin. Ještě mě zajímá, kolik si dokážeš v Antarktidě vydělat.

Víš, co je legrace? Že mnoho lidí mi říká, že by tam nešlo ani za milion. Já jim na to odpovídám, ať nemají strach, že tolik vážně nevydělám. Jsme tam placeni podle dnů, ne podle hodin. V první sezóně, když jsem si to zpětně přepočítal na hodinovku, jsem měl méně než 10 dolarů na hodinu. Nikdy jsem se však nezamýšlel nad penězi, ale nad těmi zážitky.

Co bys vzkázal na závěr mladým lidem?

Buduj vztahy, ne životopis. To tě v životě často dostane dál než nabité CV. A buď tvrdohlavý, měj cíle. Neubírej se materialistickým směrem, hmotné věci pominou.

Prohlédni si celou galerii z Róbertova života v Antarktidě.

Zobrazit galerii

(20)