Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Cestování po světě vyžaduje značnou dávku odvahy. Procestovat ale tisíce kilometrů přes celé Spojené státy americké stopem a bez peněz, to chce ještě mnohem víc. Právě o tomto dobrodružství nám vyprávěl Vojta, známý jako Mullet na tripu.
Odjet na výlet do USA a procestovat východní či západní pobřeží zní dobrodružně a člověk si z toho určitě odnese spoustu zážitků i zkušeností. Vydat se však na cestu, jejíž délka je přibližně 4500 kilometrů, z New Yorku do Los Angeles je pořádná životní výzva.
Od srpna 2023 byl na takové výpravě i Vojta Pechar z Česka, který se bez peněz dostal za tři měsíce z východního pobřeží na západní. O svých cestách a zážitcích informoval i na svém Instagramu @mulletnatripu, který v době psaní článku sledovalo 76,4 tisíce lidí a jehož videa dosahují stovek tisíc zhlédnutí.
Mladý Čech, který před odchodem do USA pracoval ve strojírenském průmyslu, v našem rozhovoru přiznal, kdy měl největší strach a jak prožil setkání s medvědem. Poradí i ostatním stopařům.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemčení?
Co ho motivovalo odjet do USA.
Co si s sebou sbalil.
Kde a jak spal.
Jaký měl pocit, když ho vezl dezorientovaný a paranoidní pán.
Cestoval jsi stopem i před tímto dobrodružstvím?První trip formou stopování byl do Chorvatska, kam jsem jel s kamarádem. Pamatuji si, že na ty čtyři dny jsem si sbalil víc věcí než nyní na tři měsíce do USA. (smích) Později jsem opět jel stopem do Chorvatska, což jsem spojil i s Itálií. Minulé léto jsme se s kamarádem dostali stopem za deset dní z Pardubic do Maroka. Za cestu jsme neutratili nic, ale v Maroku jsme si zaplatili ubytování, které tam bylo velmi levné.
Proč ses rozhodl procestovat USA?Už v Maroku jsem přemýšlel nad tím, kam bych vyrazil na další trip. Procestovat Spojené státy mi přišlo jako dobrý nápad, protože jde o nejdelší cestu, kterou můžeš projet, a zároveň se domluvíš stále stejným jazykem, tedy angličtinou, protože jiný jazyk neovládám. Zároveň mě lákala kultura či příroda. Chtěl jsem si dát výzvu, protože jsem se poprvé rozhodl jet sám. Nemusel jsem se tak na nikoho ohlížet a mohl jsem jet svým tempem. Co se týká peněz, chtěl jsem to vyzkoušet, protože jsem slyšel, že dnes je již nemožné ujet takovou vzdálenost zdarma, tedy bez použití vlastních zdrojů. Mně se to ale podařilo. Všechno, co šlo z mých peněz, byly letenky, cestovní pojištění a data, dohromady mě to vyšlo na zhruba 30 tisíc korun.
Jak ses připravoval na takové dobrodružství?Měl jsem koupenou zpáteční letenku z Los Angeles do New Yorku a poté do Prahy. Roli hrála i turistická víza, která platí jen tři měsíce. I z práce jsem měl tříměsíční neplacené volno, takže jsem to plánoval tak, abych to stihl absolvovat v rámci těch tří měsíců.
Cestoval jsi jen s batohem. Co všechno jsi v něm měl?Měl jsem hamaku, spacák a izolaci do hamaky. Dále základní oblečení, jednu košili, jedno triko, tři páry ponožek, troje trenky a šortky. Vzal jsem si také filtr na vodu, malou kameru, powerbanku a cestovní adaptér pro výkonné nabíjení. Měl jsem i malý solární panel pro nabíjení, ale ten jsem ani nevyužil. Kdybych jel na podobnou cestu, už bych si ho nevzal, jen mi zabíral místo a zatěžoval mě. (smích)
Jak ses na cestě stravoval?Možná jednou se mi stalo, že jsem během těch tří měsíců hladověl. Jídlo jsem měl od lidí, kteří mě vezli. Nikdy jsem je o žádné neprosil, jen jsme se bavili o mé story, že se snažím dostat z New Yorku do Los Angeles bez peněz, a oni mi vždy dali nějaké jídlo, dokonce i peníze. Celkem mi lidé sami od sebe dali asi 16 tisíc korun. Ty jsem utrácel za jídlo ve fastfoodech, protože to bylo stejně drahé, jako kdybych byl šel do potravin a koupil si pečivo, šunku a sýr.
A co nocleh, byl jsi odkázán jen na hamaku, tedy síť? Z 89 nocí jsem možná 70 nocí spal v hamace. Snažil jsem se vždy najít nějaký dobrý spot. Když to bylo na nějakém pozemku nebo dvoře, vždy jsem se zeptal lidí, kteří tam žili. Zdálo se mi to fér. Na benzinkách a podobně jsem se snažil rozložit se tak, aby mě vidělo co nejméně lidí. Zejména kvůli bezpečnosti. V Los Angeles jsem spal na ulici, jednu noc jsem strávil i na Venice Beach. Zbytek jsem strávil u lidí přes couchsurfing, je to aplikace, kde cizí lidé nabízejí místo ve svém domě/bytě k přespání zdarma.
Narazil jsi během couchsurfingu na něco zvláštního? V jednom domě po mně skákaly blechy, takže jsem tam rozhodně nezůstal. V Los Angeles jsem přespával u muže, který byl homosexuál a snažil se se mnou sblížit. To bylo dost nepříjemné.
Jak na tebe reagovali domácí?Ti, kteří mě vzali do auta a odvezli nějaký kus cesty, byli super. Vždy jsme si pokecali. Ale 99 procent ostatních lidí jen prošlo kolem mě. Pokud v USA děláš něco takového, považují tě za bezdomovce a volají na tebe policii. Pak byli i tací, kteří mi v baru řekli, jak je to celé cool, ale do auta by mě nikdy nevzali. Takže různě.
Kolik hodin jsi musel nejdéle čekat, než jsi někoho stopl?Nejdéle jsem čekal asi dva dny. Bylo to v Las Vegas, kde jsem stál na skvělém spotu, dobrý nájezd na dálnici s odstavnou plochou, ale nikdo mě nevzal. Dohromady jsem tam stopováním strávil přibližně 14 hodin. Nejkratší stopování bylo asi na minutu. Průměrný čas jsem měl možná 2,5 hodiny, než mě někdo vzal.
Zdroj: Vojta Pechar (archív)
Plánoval jsi i to, kolik kilometrů se s kým svezeš, nebo ti to bylo jedno?V pozici stopaře musíš vždy kalkulovat. Byly dny, kdy jsem se posouval po dvaceti kilometrech. Funny story byla, když mě pán odmítl vzít a vysmál se mi, že jede po mé trase jen šedesát kilometrů, že mi to nijak nepomůže. Paradoxně by tehdy šedesát kilometrů bylo nejvíc, co jsem jedním autem ujel za celé tři dny.
Jedno z nejznámějších videí na tvém profilu je o pánovi, který byl dezorientovaný a paranoidní. O co šlo?
Zastavil mi pán, který byl na pohled starý, ale nepůsobil nebezpečně. Řekl mi, že neví, kam jede, protože zapomněl název města, ale odveze mě přes 640 kilometrů mým směrem. Takže mě víc nezajímalo a jel jsem s ním.
Ze začátku mi pokládal otázky, jestli ho nechci okrást a podobně. Za chvíli nato sjel z dálnice. Začal objíždět benzinky, na kterých hledal starožitný nábytek, který si tam údajně odložil. Nic jsme však nenašli. Rozhodl se tedy jet zpátky, ale problém byl, že se vydal opačným směrem. Říkal jsem mu, že dálnice je opačným směrem, ale on byl přesvědčen, že jede správně. Nakonec si nechal poradit, ale za tu dobu jsme jeli přes sto kilometrů špatným směrem. Otočili jsme se a konečně najeli na dálnici. V tu chvíli za námi jely tři pick-upy, což je v USA velmi běžné auto. Pán začal být paranoidní, že nás jistě chtějí napadnout a zastřelit. Celý čas jel pomalu, ale najednou začal prudce zrychlovat. Nakonec zastavil a počkal, než nás ty pick-upy předjely. Potom ale začal říkat, že si na nás lidé z těch pick-upů určitě počkají a pak nás zastřelí. Celé to skončilo, když mě vyhodil v malém městečku.
Proč jsi nevystoupil?V pozici stopaře musí člověk počítat opravdu se vším. Pokud bych vystoupil během toho hledání nábytku, k dálnici či městu bych to měl možná i dvacet kilometrů, což mi nedávalo smysl.
Po dni s tímto pánem jsi ale neměl tu nejklidnější noc, že?V městečku, kde mě pán vysadil, byl park. Na jeho okraji u lesa jsem si šel zavěsit hamaku, když tu jsem před sebou najednou ve světle čelovky zahlédl zvíře. Byl to medvěd, takže jsem zase velmi rychle couvl a šel pryč. Naštěstí jsem v baru potkal pána, který mě nechal pár dní spát v jeho autě.
Kdy jsi měl největší strach?
Bylo to určitě v Grand Canyonu. Dostal jsem se tam zdarma díky pánovi, který tam před lety opravoval cestu, a proto má vstup zdarma.
Šel jsem dolů do kaňonu, což je tak přibližně jeden kilometr klesání. Přestože Grand Canyon navštěvuje množství turistů, dolů jde jen málokdo. Nevzal jsem si s sebou moc jídla, protože mi řekli, že jídlo lze koupit přímo dole v kempech. Doporučili mi, abych nešel po hlavní trase, ale po boční, protože tam bude méně lidí a já neměl zaplacené povolení k noclehu v kempu v kaňonu. Šel jsem několik hodin úplně sám. Dorazil jsem do kempu, kde byl jeden suchý záchod, jedno místo na stan a jeden rozvětvený strom, kde jsem si alespoň mohl zavěsit hamaku. Nebyla tam ani voda, ani žádné jídlo.
Naštěstí jsem našel malý potůček, odkud jsem měl vodu. Problém byl s jídlem, tohle je ten moment, kdy jsem jedinkrát tak nějak hladověl. Ve vaku jsem měl jen trochu sušeného masa. Navíc na mě lezla nějaká nemoc, takže mi bylo dost špatně. Když jsem usínal, slyšel jsem kroky, které se ke mně přibližovaly. Trochu jsem se v síti pohnul a ono to uteklo. A toto se opakovalo několikrát za noc. Slyšel jsem, že to mohla být puma nebo medvěd. Údajně spíše medvěd, protože pumu bych nejspíš neslyšel přicházet. Bál jsem se, ale zároveň jsem se držel psychologie, že ta zvěř neví, o co jde, a nebude útočit.
Jaký jsi měl pocit, když jsi dojel do Los Angeles?Cítil jsem se opravdu dobře. Byl jsem rád, že jsem to celé zvládl i ze zdravotní stránky. Chtěl jsem tu cestu dokončit co nejdříve. Věděl jsem, že už se může teoreticky stát cokoli.
Procestoval jsi pobřeží i vnitrozemí USA. V čem vidíš největší rozdíl?Popravdě jsem se na to příliš nezaměřoval. Lidé byli milí všude. Všiml jsem si, že lidé z menších měst a vesnic byli vděčnější. Čeho jsem si ale všiml, byly ženy. Ve vnitrozemí byly normální, přirozené a klidnější dívky. Ale v Los Angeles či Las Vegas jsem viděl „plastové ženy“, které tam chodí žít život jiných lidí.
Co bys doporučil lidem, kteří by chtěli cestovat stopem?Že na tom vůbec nic není. Neztrácejte čas velkou přípravou. Určitě se na první trip nevydávejte na takovou magořinu jako já. Zvolte si něco jednoduchého, například z hranic Česka do Chorvatska. Co se týče ideálních míst ke stopování, v Evropě doporučuji benzinky, je tam největší šance, že vás někdo vezme. Dobré je ještě stát při výjezdech z města.
Jak bys povzbudil řidiče, aby se nebáli brát stopaře?
Stačí zastavit a prohlédnout si toho člověka zblízka. První dojem je nejdůležitější. Pokud se vám někdo nezamlouvá, můžete odjet, nikdo vám to nebude mít za zlé. Navíc ani stopař nemusí nastoupit do každého auta, které u něj zastaví. I mně se v Nevadě stalo, že jsem odmítl jedno auto, protože muž na mě dokonce tlačil, že mě odveze. Cítil jsem z něj alkohol a nejel ani mým směrem.
Zdroj: Vojta Pechar (archív)
Na Instagramu tě sledují desítky tisíc lidí a videa dosahují i 600 tisíc zhlédnutí. Pomáhá ti i netradiční účes?
Před výletem jsem měl možná 200 sledujících. Potom to začalo rychle růst. Dokonce jsem dostal i shadow ban, o kterém jsem ani netušil. Je super, že formou spolupráce a reklam mohu víc cestovat a také z toho něco mít. Účes je určitě součástí mé identity, nějak mi to přischlo, a dokonce jsem si už na to i otevřel živnost. Cílem je nyní pokračovat ve tvoření contentu a cestování.
Kam se chystáš příště?Za týden odlétám na Srí Lanku. Jedeme tam s kamarády na měsíc. Nevím, jestli budu tvořit tolik contentu, kolik jsem tvořil dosud. Cílem je ještě nahazovat videa z USA a k tomu chillovat, surfovat a podobně.
