Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Marek pracuje jako krizový intervent na lince Cesta z krize. Jak se k této práci dostal, co ho motivuje a jak to vypadá s duševním zdravím v Česku?
Duševní zdraví je téma, o kterém se v posledních letech konečně začínají vést důležité konverzace napříč celou společností. Zatímco však navštěvování terapie už dávno není něco, kvůli čemu by se na vás museli ostatní dívat skrze prsty, o tísňových linkách, které například zřizuje i nezisková organizace Cesta z krize, stále platí představa, že existují jen pro ty nejhorší a nejakutnější případy. Jak nám však popsal Marek, který poslední roky pracuje jako krizový intervent, realita je docela jiná.
Ahoj, ze všeho nejdřív bych se tě chtěl zeptat, co tě vlastně přimělo dělat tuhle práci a jak dlouho už se tím živíš?
Psychologii jsem chtěl dělat od té chvíle, kdy jsem nad svou profesí začal nějak víc aktivně přemýšlet, takže zhruba od puberty. Důvody už si nepamatuju, asi obligátně – prostě mě to dost bavilo. Začal jsem to dělat pár měsíců před první vlnou covidu, ještě během studií. Po dokončení výcviku jsem se ocitl rovnou na dvou krizových linkách, což byla taková zkouška ohněm. Letos to tedy bude pět let. Oproti klasické terapii se linky zaměřují hlavně na pomoc teď a tady, což se mi líbí.
Můžeš nějak stručně popsat, jak a kde probíhá tvoje pracovní doba?
Střídáme se klasicky po směnách v naší kanceláři v Praze. Veřejně nesdílíme, kde ta kancelář je, a to hlavně z bezpečnostních důvodů, protože nám někdy volají lehce náročnější klienti, kteří chtějí i užší kontakt, ale to se stává jen výjimečně. Raději se však chráníme. Probíhá to docela klasicky, jak si člověk představí – přijdu na směnu, předáme si s kolegy službu, abychom věděli, co důležitého se dělo, vysypeme ze sebe to, co nás trápí, dáme si kávu nebo nějakou laskominu a sedáme si k telefonu. Pak bereme hovory a občas to proložíme nějakou další laskominou, ať je nám v těch hovorech dobře.
Zdroj: Cesta z krize
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Jaké vzdělání je pro takovou práci zapotřebí a co člověka musí motivovat.
Co chtějí klienti řešit nejčastěji.
Jak hodnotí úroveň duševního zdraví v Česku.
Co Markovi tahle práce dala do života.
Jestli se dá s takovou prací uživit.
Jak jeho práci poznamenala tragická střelba na FF UK.
Stalo se ti osobně, že s tebou chtěl klient navázat užší kontakt? Jak se něco takového vůbec řeší?
Během hovorů se to stává docela často, že chtějí vědět jméno, kontakt nebo kdy budeme příště sloužit, aby mohli mluvit zase s námi. Většinou je to ale proto, že mají s hovorem dobrou zkušenost a bojí se, že už by se to znovu nemuselo povést. Proto vždy klienty ubezpečujeme, že na lince bude vždy zkušený intervent, který jim bude chtít pomoci. Že by to ale bylo v nějakých ohrožujících mezích, to se mi naštěstí ještě nestalo. A je to právě hlavně díky zachovávání anonymity.
Co je k takové práci potřeba za vzdělání – jestli nějaké – a věděl jsi už třeba během studií, že budeš v budoucnu chtít dělat právě tohle?
Je potřeba výcvik v krizové intervenci, který je docela náročný. Pro přijetí na takový výcvik je většinou potřeba studium psychologie, sociální práce, pedagogiky nebo třeba medicíny. Když člověk studuje psychologii, tak není příliš možností, jak se člověk může v oboru živit, protože pro vykonávání práce psychologa je potřeba dokončené studium nebo psychoterapeutický výcvik. Je ale možnost udělat si právě výcvik v krizové intervenci. Ta je hodně akční, což se mi líbilo, a dá se to dělat i při studiích, když je člověk úspěšně absolvuje. Řekl jsem si, že to zkusím, a zatím mě to pořád baví.
Zajímaly tě i jiné disciplíny, případně nezvažoval jsi, že by ses ubíral trochu jinou cestou? Mám teď na mysli například soukromé terapie.
Zvažoval jsem to a vlastně to pořád do budoucna zvažuji. V současnosti ale mimo práci na lince dělám i školního psychologa, vzdělávám dospělé a mám ještě nějaké další aktivity mimo obor, takže se k psychoterapii spíš nepřikláním. Na krizové intervenci mě baví právě to, že je hodně akční, krátkodobá, navíc je to dost rozličná práce, kdy se člověk za směnu potká i s desítkami různých příběhů, což se mi moc líbí. Výcvik pro provozování psychoterapie je navíc časově i finančně dost náročný, takže mi to zatím takto vyhovuje.
Zpátky k Cestě z krize. Provozuje dvě linky – na které z nich vlastně působíš, jaké jsou mezi nimi rozdíly a můžeš říct, která je obecně vytíženější?
Z výše zmíněných důvodů ochrany veřejně nemůžu říkat, na které z nich pracuju. Linka první psychické pomoci je každopádně bezplatná nonstop linka pro všechny dospělé, linka pro rodinu a školu je taky zdarma a v nepřetržitém provozu, ale ta je zejména pro děti, rodiče a jakoukoliv tematiku, která se dětí dotýká. Takže na linku pro rodinu a školu nám často volají i pedagogové, příbuzní dětí, nejčastěji ale rodiče.
Ve výsledku ale fungujeme úplně pro všechny, pořád a zdarma. O něco vytíženější je linka první psychické pomoci, protože tam je mnohem větší cílová skupina. Na lince pro rodinu a školu se však sezónně potýkáme se stejným náporem, zvlášť s koncem a začátkem školního roku nebo okolo Vánoc, kdy se vrší rodinné trable. Na obou linkách jsme na hraně kapacit.
Duševní zdraví se ve společnosti často podceňuje. Řekl bys, že se to pomalu začíná zlepšovat?
Určitě se o duševním zdraví obecně víc mluví. Pro mnoho lidí to už není takový cejch – chodit k psychologovi nebo třeba brát medikaci –, což je rozhodně dobře. Neplatí to ale asi obecně. Navíc to má za následek to, že spousta lidí má pocit, že dnes má každý „nějaké úzkosti nebo deprese“ a že si mladí stěžují – což je ale do určité míry způsobeno právě větším povědomím o duševním zdraví. Pořád je v tomto ohledu mnohem více potřebné mluvit o potřebě péče o duševní zdraví nebo o zdravé psychohygieně.
Wellbeing, duševní zdraví. Zdroj: pch.vector / Freepik / volně k užití
Dokážeš říct, s jakými problémy lidé volají nejčastěji?
Liší se to v rámci linek. Na lince první psychické pomoci jsou to nejčastěji úzkosti a úzkostné projevy – panické ataky, zhoršený spánek atd. Často také volají s nějakými situačními krizemi – rozchod, partnerské problémy, potíže v práci. Samozřejmě máme ve velké míře i akutní případy sebepoškozování nebo sebevražedných myšlenek. Na lince pro rodinu to jsou hlavně problémy se školou, ať už volají děti, nebo jejich rodiče. Často tam také řešíme spory o děti a obecně to, jak s dětmi komunikovat, co například dělat, když zjistím, že si moje dítě ubližuje.
Lidé si myslí, že nám volají jen klienti, co si chtějí ublížit nebo se zabít. Původně kdysi linky za tímto účelem vznikly, nejčastěji jsou to ale dnes opravdu ty úzkosti. A když už nám někdo se sebevražednými myšlenkami zavolá, často mají lidi z mého okolí dojem, že už vlastně máme vyhráno, protože člověk, který volá, chce přece pomoc.
Pravda je ale dost jiná. Člověk, který si chce ublížit, má často neodbytný pocit, že to musí udělat. Je tam strašně silná emoce a touha už netrpět. Jenže myšlení, ta racionální složka, která jde často proti emocím, mu říká, že existuje způsob, jak to řešit i jinak, takže je tam obrovský konflikt emocí a myšlení a člověk musí projevit obrovskou odvahu a odhodlání, aby v takovou chvíli zavolal.
Jaké to vlastně je, být pravidelně konfrontován s dost závažnými lidskými problémy? Máš pocit, že se to na tobě postupem času podepisuje, nebo jsi na to trénován, aby to nezanechávalo stopy?
V rámci výcviku jsme připravováni na to, že náročné chvíle přijdou. Zároveň máme povinně supervize, tedy prostor pro to, podělit se o svoje bolístky a dostat ze sebe to, co nás trápí, což je super a rozhodně by to bez toho nešlo. Náročné hovory můžeme kdykoliv probrat s některým kolegou, který je pro to v danou chvíli určen. Každá krizová linka si dost hlídá, aby o pracovníky bylo postaráno. U téhle práce člověk většinou poměrně rychle zjistí, jestli se na to hodí, nebo ne. Výcvik totiž probíhá hlavně formou praktických nácviků těchto náročných situací.
Sám nemám pocit, že by se to na mně nějak dlouhodobě podepisovalo, a kdyby to tak bylo, mám možnost to řešit. Ovlivňuje mě to spíš pozitivně, je fajn mít možnost pomoci a třeba během covidu nebo po útocích na filozofické fakultě mi dost pomáhalo, že se můžu aspoň maličko podílet na tom, aby lidem bylo lépe.
To byla na české poměry zcela bezprecedentní událost. Prošel jsi školením i na něco takto specifického? Jak se tahle tragédie podepsala na tvé práci?
V rámci výcviku jsme na to ready, zejména nás na to ale připravil covid a válka na Ukrajině. Byť jde o neporovnatelné události, mají společné to, že v rámci krátkého času se nějak podepsaly na celé společnosti, a hlavně to v lidech vždy vyvolalo strach a pocit ohrožení. Opět se to vrací k práci s emocí. Potíž je v tom, že jak jde o takto globální události, na nás jako interventech se to podepisuje úplně stejně.
Zvlášť po útocích na fakultě, kde spousta z nás studovala psychologii, byly směny pro nás dost náročné. Člověku ale pomáhá, když se může na něčem podílet, takže já osobně se s tím lépe vyrovnal díky tomu, že jsem mohl alespoň trošku ulevit těm, kterých se útok dotkl nejvíc.
Existuje zkušenost, která tě opravdu poznamenala, po které jsi třeba znejistěl, jestli má tahle práce smysl?
Popravdě si hovory příliš nepamatuju, nedávno jsem se pro zajímavost díval do systému a celkově jsem měl už asi čtyři tisíce hovorů, takže mi to trochu splývá. Navíc jde možná o nějakou formu psychohygieny. Kdyby ve mně hovory moc zůstávaly, bylo by náročnější je zpracovat. Vím ale, že se mi mockrát nestalo, že bych znejistěl, jestli to má smysl. Občas to může být rutinní, to jo, pak ale zase přijde hovor, který se třeba svou akutností nebo něčím jiným zaryje pod kůži. Většinou jde samozřejmě o situace, kdy se zachraňuje život. To jsou právě ty hovory, které člověka utvrdí v tom, že ta práce smysl má – a velký. Nebo právě zmíněné situace, které nějak doléhají na celou společnost, jako filda, covid nebo válka na Ukrajině. Výjimečně se stává i to, že někdo zavolá s poděkováním, což vždy potěší.
Člověk ve tvé pozici asi potřebuje být nejen obklopen blízkými a přáteli, aby měl stabilní oporu, ale zároveň mít i nějaká hobby, která jej uvolní. Prozradíš, která jsou ta tvoje?
Určitě je to moje rodinka. Děti vědí, co dělám za práci, takže chápou, že po noční potřebuju častěji pomazlit, stejně tak manželka. Pomáhá mi taky to, že dělám i jiné věci, třeba právě školního psychologa. Kdybych totiž dělal jen na krizové lince, bylo by to asi mnohem náročnější. Taky samozřejmě pomáhá sport, sdílení, zároveň mě hodně baví filmy. O nich píšu na Moviezone a ČSFD, zároveň v rámci svého projektu Filmové políčko navštěvuji filmové lokace a čas od času se v nějakém filmu či seriálu mihnu jako komparzista. Těch možností, jak ze sebe stres dostat, je hodně, navíc máme skvělý tým, kde se vzájemně hodně podporujeme.
Když zmiňuješ filmy, napadá tě nějaký film nebo seriál, který se podobnému tématu věnoval a byl opravdu blízko realitě?
Hned se mi vybavil skvělý dánský film Tísňové volání. Realitě je docela blízko, akorát tam byl linkař policista, ne přímo krizový intervent. Vybavuju si, že tam byly hovory dost podobné, práce s klienty se ale trošku lišila. Ve filmu se šlo hned k řešení, my se víc věnujeme ještě emocím. Čas od času navíc vedeme i podobně akutní hovory, kdy zachraňujeme životy někomu, kdo si chce ublížit, případně odrazujeme někoho od toho, aby ublížil jiným. Film si to ale samozřejmě trošku přibarvuje. Navíc tam měl ten policista dost velkou výhodu v tom, že viděl polohu volajícího, zatímco my jsme anonymní linka a víme jen to, co nám klient řekne.
Ptám se i proto, jestli bys vlastně dokázal tuhle práci někomu doporučit. S jakou motivací by do toho dotyční měli jít a co by od toho měli očekávat?
Určitě. Minimálně si myslím, že by si to měl zkusit každý psycholog. Prvotní motivací je samozřejmě vždycky pomáhat ostatním. Krizovka je ale super v tom, že ji lze využít i v osobním životě, a to dost často. Je totiž hlavně o práci s emocemi, jde tam o uklidnění akutní situace. Navíc se mi i párkrát stalo, že jsem toho využil i při náhodných setkáních, když jsem například narazil na někoho s panickou atakou nebo třeba když jsem v noci v Praze natrefil na slečnu, která seděla u silnice a v tu chvíli si chtěla vzít život. Takže abych to shrnul – doporučuju to, kde se dá.
Jste vlastně takoví neopěvovaní hrdinové. Jsou podobné pozice aspoň adekvátně finančně ohodnocené?
Je to jako všude v sociálních službách – nedělá se to pro výdělek. Jsme nezisková organizace, takže vířivku v kanclu bohužel zatím nemáme. Lamentovat nad tím, že to není dostatečně ohodnocené, ale asi nemá smysl, prostě to tak je a většina lidí s tím do toho jde. Není to ale taková hrůza, myslím, že jsou i záslužnější práce, které jsou hůře ohodnocené. Já to řeším více úvazky – dělám školního psychologa, vzdělávám pracovníky sociálních služeb a tak. Někdy je to náročnější, když po celém dni ve škole jdu na noční, ale člověk nemůže chtít všechno jednoduché.
Nechci rozhovor zakončovat příliš pesimisticky, ale musím se tě zeptat ještě na umělou inteligenci. Máš pocit, že je to něco, co v budoucnu může lidem ve tvé profesi pomoci?
V rámci služeb Cesty z krize poskytujeme i chatovou krizovou intervenci zdarma. Tam si dovedu představit, že za určitých okolností by mohla umělá inteligence na chatu pomoci a někdy v budoucnu zastat práci člověka. Po telefonu nebo osobně ale určitě ne. Tam jde samozřejmě hodně o lidský kontakt, ale i o práci s hlasem, naladění se na klienta, vychytávání drobných detailů. Když nám například v hovoru něco připadá podezřelé, je potřeba se na to zeptat, například tak můžeme zjistit, že klient si před hovorem ublížil nebo spolykal prášky, což se stává poměrně často, ale klient se bojí to sám říct, dokud se nezeptáme. V takových situacích jde hlavně o vychytávání těžko definovatelných nuancí, takže tam podle mě umělá inteligence zatím pomoci moc nemůže.
