David umíral několik hodin pod Mount Everestem: prošlo kolem něj téměř 40 horolezců, ale nikdo mu nepomohl

Je možné, že se mu 14. května podařilo vystoupit na vrchol Mount Everestu. Pokud se mu to nepodařilo, musel být velmi blízko.

Při návratu do tábora musel kvůli špatnému počasí přenocovat pod skalním výběžkem přezdívaným „jeskyně zelených bot“. Tuto přezdívku získala proto, že se v ní nachází tělo indiánského horolezce, který umrzl při výstupu v roce 1996. Jeho limetkově zelené boty stále vykukují z bílého sněhu na kolemjdoucí dobrodruhy. Nyní je mezi horolezci zavedeným orientačním bodem, píše Ati.

David musel tu noc vyčerpat všechen kyslík z lahví, které měl u sebe. V extrémním mrazu ležel ve sněhu několik hodin, ale do tábora o pomoc nezavolal. Je velmi pravděpodobné, že se mu porouchala vysílačka, nebo dostal výškovou nemoc. Možná nebyl schopen popsat svou polohu a zdravotní stav. Ať tak či onak, jeskyni už nikdy neopustil.

O den později, 15. května, si horolezci v táboře uvědomili, že se David nevrátil. Mysleli si, že zůstal v jednom z vyšších táborů. Bohužel se mýlili.

Zkušený horolezec

David Sharp se narodil 15. února 1972 v Harpendenu, britském městě nedaleko Londýna. V roce 1993 dokončil studium strojního inženýrství a poté nastoupil do zaměstnání

v nadnárodní bezpečnostní společnosti QintiQ. Rok před expedicí na Mount Everest dal výpověď a absolvoval učitelský kurz. Na podzim roku 2006 plánoval nastoupit na učitelské místo, uvádí Endorfeen.

Sharp miloval horolezectví už od střední školy. Do svých 34 let stihl vystoupit na nejvyšší hory Evropy a Afriky. Vystoupil například na Kilimandžáro, Elbrus a Čo Oju v Asii. Lidé, kteří s ním chodili na expedice, prozradili, že Sharp se vyhýbal průvodcům, lékům proti výškové nemoci i kyslíkovým lahvím. Jednoduše řečeno: odmítal cokoli, co by mu mohlo usnadnit cestu na vrchol, a spoléhal se jen sám na sebe a své schopnosti.

Poprvé se pokusil vystoupit na Mount Everest v roce 2003. K výstupu ho osobně vyzval Richard Dougan, vedoucí expedice, jehož obdiv si získal, když snadno zdolal horu Čo Oju. Kvůli omrzlinám na rukou však nebyl schopen výstup dokončit. O rok později se o výstup na nejvyšší horu světa pokusil znovu, ale dostal se pouze do výšky 8 500 metrů.

Poslední hodiny Davidova života

V noci 15. května 2006, když se skupina horolezců vracela z vrcholu Mount Everestu, se rozhodla udělat si přestávku v právě ve výše zmíněné jeskyni se zelenými boty. Poté, co nahlédli dovnitř, si všimli, že David Sharp sedí nedaleko těla mrtvého indického horolezce.

Podle skupiny horolezců objímal rukama kolena a z řas mu trčely rampouchy. Nejprve si mysleli, že si jen odpočinul během cesty z vrcholu hory zpět do tábora. Křičeli na něj, ale on nereagoval. V domnění, že už je pozdě mu pomoci, ho nechali ležet ve sněhu, místo aby zalarmovali tábor, píše Ati.

O dvacet minut později procházela kolem Sharpa další skupina dobrodruhů. I oni na něj křičeli, aby vstal a pokračoval v cestě. Sharp jim však jen mávl rukou a zůstal sedět. Během několika následujících hodin prý takto prošlo kolem dalších 36 lidí. Nikdo z nich však nevolal o pomoc.

Většina mrtvých těl horolezců, kteří na cestě na Mount Everest umrzli, stále leží na místě, kde zemřeli. Ve skutečnosti je ve vysoké nadmořské výšce téměř nemožné s nimi pohnout. To platí i pro ty, kteří jsou naživu, ale mají velké potíže. Pokud nedokážou sami sestoupit do tábora, je příliš riskantní, aby je dolů snesli ostatní horolezci.

Kolem šesté hodiny ranní Davida Sharpa našel jiný horolezec jménem Maxime Chaya.

Když dorazil na místo, Davidův obličej už byl černý. Nejprve si myslel, že je mrtvý, ale pak se začal silně třást. Okamžitě zalarmoval tábor a podělil se o svůj kyslík. Sharp byl však v té době již v bezvědomí a s těžkými omrzlinami. Chaya dodal, že neměl na hlavě čepici ani brýle a kvůli tenkým rukavicím mu omrzly prsty. „Přál si zemřít,“ zhodnotil Chaya jeho nedostatečné vybavení pro tak náročnou výpravu.

Když Chayovi došel kyslík, nezbylo mu nic jiného, než co nejdříve sám slézt do tábora. Další horolezec Phura Tashi, který na Sharpa narazil, věděl, že musí jednat rychle, jinak muž zemře. Vytáhl ho tedy na slunce, dal mu kyslík a poslední zásoby vody. Snažil se ho oživit, ale marně. Sharp umíral. Přenést ho jen o pár kroků ze stínu bylo pro Tashiho velmi obtížné, a tak usoudil, že odnést muže do tábora je nemožné.

Zabil Davida nezájem ostatních horolezců?

Smrt Davida Sharpa vyvolala po celém světě bouřlivou debatu. Proč mu nikdo z desítek horolezců nepomohl, dokud byl naživu? Mnoho lidí považovalo za příčinu Sharpovy smrti ignoranství kolemjdoucích horolezců. Ti tvrdili, že muž vystoupil na vrchol bez potřebného vybavení, podcenil své síly, a proto si přivodil smrt sám.

Edmund Hillary, první člověk, který zdolal Mount Everest, byl počínáním horolezců také pobouřen. „Mohu jen říci, že na naší expedici bychom nikdy nenechali zemřít člena skupiny, který by nemohl pokračovat," řekl Hillary listu The New Zealand Herald.

Jeden z horolezců, Mark Ignis, který osudného dne procházel kolem umírajícího Sharpa, tvrdil, že když muže uviděl, okamžitě zavolal vedoucímu expedice. „On (vedoucí expedice) mi řekl: ‚Kamaráde, s tím nic nenaděláš. Ležel tam mnoho hodin bez kyslíku. Je fakticky mrtvý.‘ Tak jsem pokračoval dál,“ vzpomínal Ignis.

Hillary však horolezci navzdory tomuto tvrzení odporoval. „Jsem si jistý, že kdyby se v takové situaci před mnoha lety ocitl kterýkoli člen naší expedice, vynaložili bychom veškeré úsilí na jeho záchranu. Myslím, že člověk musí mít své priority. Pokud je jeho prioritou dostat se na vrchol a nechat zemřít jiného člověka, pak dobře. Ať to udělá,“ dodal Hillary.

Po obrovské kritice společnosti vůči ignorantským horolezcům se k celé záležitosti vyjádřila také Sharpova matka Linda Sharpová. Řekla, že ze smrti svého syna neviní nikoho jiného: „Vaší povinností je chránit sebe, ne se snažit zachránit někoho jiného.“

Kanadský vědec a lékař Phil N. Ainslie na základě své studie dospěl k závěru, že horolezci přece jen mohli muže zachránit a dokonce ho dostat dolů do bezpečí. Podle něj stačilo, aby se jeden z nich vzdal možnosti jít na vrchol a okamžitě se s ním podělil o kyslík.

„Pokud by celou cestu nahoru používal kyslík v lahvích a při cestě zpět by ho vynechal, zbývalo mu pravděpodobně pět až šest hodin života, protože nedostal více kyslíku,“ uzavřel lékař s tím, že dostat ho z hory by sice bylo obtížné, ale horolezci dýchající kyslík v lahvích by to zvládli.

V roce 2007 horolezci nenápadně přemístili ostatky Davida Sharpa z dohledu, ale jeho tělo leží stále někde pod vrcholem, stejně jako těla stovek dalších dobrodruhů, kterým se Everest stal osudným.