Na přelomu tisíciletí dosáhla tzv. diet culture svého maxima. Zatímco nyní se influenceři, celebrity i některá média snaží šířit myšlenky body positivity a sebelásky, před dvaceti lety popkultura vypadala úplně jinak.
Jessica Simpson na obálkách bulvárních časopisů s titulky jako: „Budu jíst tak moc, jak budu chtít!“ a „Potíže s váhou“ zaplavující trafiky by klidně mohly být jediným a zároveň dost odstrašujícím příkladem toho, jak veřejnost dokáže šikanovat ženy a ničit představy o tom, jak by měly vypadat.
Jenže on to bohužel zdaleka není jediný příklad z počátku 21. století, právě naopak. Po krátkém pátrání na internetu jsme zjistili, že je jich tolik, že se nám do článku ani nevešly.
Možná si na první pohled řekneš, že to přeci nemohlo být tak strašné, a že popkultura až takový vliv na ženskou (a nutno dodat, že i mužskou) psychiku mít nemohla. Ale stačí se podívat na data. Podle údajů z Healthcare Cost and Utilization Project (HCUP) o národních odhadech hospitalizací pro poruchy příjmu potravy bylo v letech 2008 až 2009 hospitalizováno 29 533 pacientů*pacientek s hlavní nebo vedlejší diagnózou poruchy příjmu potravy, což je o 24 procent více než v letech 1999 až 2000.
Data bohužel nelžou a o tom, že má popkultura opravdu nezvratitelný dopad na naše myšlení a podvědomí, se mluví už déle. Ne všichni si ale uvědomují, jak velký tento dopad je. V roce 2022 se jistý Abhishek Kumar Singh rozhodl navrhnout výzkum, ve kterém zkoumal, jak moc nás popkultura ovlivňuje. A výsledky jsou poněkud znepokojující. Respondenti a respondentky ve věkové skupině 21 až 26 let se většinou shodli na tom, že současná média a další sociální interakce vedou k rozvoji nové kultury ve společnosti. Téměř 30 procent pak uvedlo, že silně souhlasí s názorem, že je aktuální trendy v životě ovlivňují, a 26 procent s tímto názorem „jen souhlasí.“ Co to ale znamená?
„Přijímání nových kultur mladými lidmi v jejich projevech dává nový směr společenského vývoje. Západní kultura se postupně stává součástí života; náš životní styl, úroveň komunikace a jazyk vyjadřování mají na lidi jistě nezpochybnitelný vliv,“ uvedl Singh v závěru svého výzkumu. To nás nenápadně vrací k tématu diet culture – u níž teď nemůže být pochyb, že na psychice lidí napáchala jen stěží představitelné škody. Chceš příklady? Tak jo!
Deník Bridget Jones
Jeden z ikonických filmů roku 2001, který k obrazovkám přilákal tisíce žen. Je oblíbený především díky tomu, že hlavní hrdinka je zde vykreslena jako „relatable“ a potýká se s problémy, které trápí všechny obyčejné ženy. No a jedním z těchto problémů je její nízké sebevědomí a údajné problémy s váhou.
„Je 25. prosince, vážím 140 liber a snědla jsem 42 koláčků,“ zazní v jedné scéně. Pro kontext je ale důležité dodat, že 140 liber je zhruba 63 kilogramů a Bridget je ve filmu znázorněna jako někdo, kdo potřebuje zhubnout. Ano, dospělá žena vážící 63 kilogramů by podle scénáristů měla zhubnout. Ve filmu si dokonce dá Bridget i předsevzetí „shodit 20 liber (asi 9 kilogramů).“ Bridget v tom ovšem zdaleka nebyla sama.
Ďábel nosí Pradu
Je nám jasné, že ve filmu o návrhářích a modelkách neuslyšíme afirmace o tom, že každá žena je krásná, a že se snímek snažil především co nejpřesněji vykreslit chování a názory lidí, kteří v takových módních domech pracují, ale povedlo se jim to vykreslit možná až strašidelně dobře. Navíc je zde podobných narážek opravdu nespočet a problémem je možná spíš to, že na ně nikdo neupozorní. Na konci filmu se sice hlavní hrdinka rozhodne ze světa módy odejít, ale k narážkám na svou váhu se nijak už nevrací.
„Začala jsem s novou dietou, v podstatě nic nejím a v momentě, kdy mám pocit, že omdlím, si dám kostičku sýra. Jsem jednu střevní chřipku od své vysněné váhy,“ ozve se z úst jedné z hrdinek, doprovázeno záběrem na krásnou Emily Blunt, o níž je všem jasné, že hubnout rozhodně nepotřebuje. To samé platilo o narážkách na váhu Anne Hathaway. Až se člověk musel zamyslet nad tím, jestli už to přeci jen není too much.
Budiž módnímu průmyslu k dobru, že se za poslední roky v tomto směru značně posunul.
Sex ve městě
Ano, i tento legendární seriál je na našem seznamu viníků. Problémem přitom není seriál jako celek, který naopak podle mnohých pomohl k větší ženské svobodě ve společnosti a který jinak nelze v jiných podobných otázkách moc kritizovat, ale čistě dílčí témata ženské image a váhy, kde to tvůrcům přeci jen občas ujelo. Příkladem budiž třeba scéna z pozdějšího prvního filmu, kdy Samantha nečekaně dorazí na Charlottinu oslavu.
Ostatní postavy se tváří, jako by se objevila s chobotem místo nosu nebo fialovým obočím. Jejich údiv ale číší z toho, že Samantha „extrémně přibrala.“ Když se ale ve scéně její postava ukáže, zjistíme, že k zas až tak dramatické proměně nedošlo. Ano, oproti jinak vypracované postavě Kim Cattrall si změny divák všimne, reakce ostatních je ale opravdu potřeba brát s rezervou.
Její příbytek na váze je následně vysvětlen tím, že Samanthu ubíjí být poprvé v dlouhodobém vážném vztahu a že se snahu podvést svého přítele snaží přebýt přejídáním. Chápeme nápad a snahu zpracovat něco, s čím pravděpodobně část žen v soukromém životě bojuje, ale opravdu je nutné vyobrazit ženu s miniaturním bříškem vykukujícím zpod upnutého trika za „tlustou?“ Zajímavostí je, že Samantha následně sama přizná, že jí nepřišlo, že by až tak přibrala, dokud neviděla výraz svých přátel. Tolik k tomu, jak nás okolí formuje.
Mean Girls
Další oblíbená klasika, která má ale přinejmenším podivnou zápletku. Cady se rozhodne Regině pomstít za to, že šikanuje ostatní, což rozhodně není špatně. Trochu zarážející však je, jakým způsobem se rozhodne toho docílit. Začne Regině podstrkovat vysokokalorické tyčinky s tím, že jsou to „speciální doplňky na podporu hubnutí.“ Ubohá Regina tak začne extrémním tempem přibírat a neví proč.
To, co si tak z tohoto filmu mladé ženy a dívky odnesou, je, že to nejhorší, co se může teenagerce stát, je to, že přibere, a že zařídit, aby někdo nabral na váze, je ta nejlepší odplata. A opět se navíc dostáváme k tomu, že ačkoliv se Rachel McAdams opravdu ve scénách objeví o něco větší, rozhodně si nezaslouží, aby po ní v jídelně kolemjdoucí křičeli, že je tlustá.
Amerika hledá topmodelku
Opět se vracíme do módního průmyslu a opět dodáváme, že v reality show, kde ženy soutěží o to, která z nich získá smlouvu s předními modelingovými agenturami, se ženský vzhled prostě řešit bude. Na druhou stranu se říká všeho s mírou a toho se bohužel Tyra Banks moc nedržela. Navíc u ostatních příkladů lze přešlapy shodit na scenáristy a scenáristky, v tomto případě ale k body shamingu docházelo přímo a s úmyslem.
Vyjmenovat zde všechny případy, kdy byly soutěžící šikanovány za svůj vzhled, by asi ani možné nebylo, vybrali jsme proto jeden, který podle nás mluví za vše. Hned ve druhé sérii před porotu předstoupí Anna Bradfield. Uvítána je se slovy: „Jaký máš pocit z toho, že jsi tu jako jediná plus size modelka?“ Opravdu vřelé přivítání.
Vážení během talk shows
V roce 1999 byla Victoria Beckham hostkou britské talk show TFI Friday. A jelikož interview proběhlo krátce poté, co Beckham porodila, nenapadlo moderátora Chrise Evanse nic lepšího, než vytáhnout váhu a zjistit, jestli už „shodila svou těhotenskou váhu.“ Jestli je v pořádku vážit ženu po porodu a nahlas před diváky oznámit, co váha ukázala, už necháme na posouzení čtenářstva.
Velká svalová lež: Jak filmy způsobují mužům poruchy příjmu potravy
30. ledna 2023 v 8:30
Ještě horší je ale to, že Evans toto nepodnikl poprvé. To samé totiž udělal další bývalé člence Spice Girls Geri Halliwell. Sama v rozhovoru přizná, že se nerada váží a že jí je to nepříjemné. Zpěvačka totiž během svého života zápasila s poruchou příjmu potravy.
Kvůli roli musíte zhubnout
Tlaku celebrity podléhaly i jinak. Před natáčením Hunger Games například producenti Jennifer Lawrence požádali, aby zhubla. „Vzpomínám si, že největší konverzace se týkaly toho, kolik bych měla zhubnout,“ přiznala pro Vanity Fair. Herečka také dodala, že se jí hubnout nechtělo a že si uvědomila, jaký vliv by to mohlo mít na mladé divačky a diváky. „Nevím, jestli chci, aby všechny dívky, které se budou chtít převléknout za Katniss, měly pocit, že nemohou, protože nemají určitou váhu.“
Podobné konverzace se nevyhnuly ani herečce Jennifer Aniston. Té její agent těsně předtím, než dostala jednu z hlavních rolí v seriálu Přátelé, řekl, že „musí zhubnout 30 liber (asi 13 kilogramů), pokud chce zůstat v Hollywoodu.“
A to jsou pouhé dva příklady z doslova tisíců, jichž se na herečkách, zpěvačkách, modelkách a dalších lidé v pozici moci ze všech možných průmyslů dopustili.
Co si z toho máme odnést?
Cílem tohoto článku rozhodně není kritizovat tehdejší scenáristy*scenáristky nebo režiséry*režisérky a shodit zde vše, co se na přelomu nového tisíciletí dotýkalo ženského vzhledu. Naší snahou bylo primárně poukázat na několik konkrétních příkladů, připomenout, co se dělo a co bylo v té době považováno za normální a vysvětlit, proč už bychom do něčeho podobného sklouznout nikdy znovu neměli.
V dnešní době máme k dispozici mnohem lepší data o tom, jak funguje lidská psychika a jak ji lze jednoduše ovlivňovat. Tvůrci i samotné celebrity tak k otázkám body image naštěstí přistupují mnohem citlivěji než v minulosti a do toho pro některé „přecitlivělá cancel culture“ hlídá, aby se podobné přešlapy stávaly co nejméně.
Na druhou stranu se ale taky nacházíme v době influencerů a influencerek, kvůli které jsou podobné snahy možná ještě náročnější. Domnělé ideály krásy na nás skrze sociální sítě útočí ze všech stran každý den. Proto je důležité být ke svému okolí kritičtí a uvědomit si, jak nebezpečný může mít nejen na nás, ale i na ostatní vliv.
Proto příště, až na Instagramu nebo TikToku uvidíš video influencerku, která ti ukazuje své What I eat in a day a její jídelníček bude mít dohromady 1000 kalorií, vzpomeň si prosím na to, k čemu podporování takového obsahu může vést. Diet culture se totiž změnila, rozhodně ale nevymizela.
