Matouš už pár let žije v Brazílii, kde místní učí správně vyslovit „ř“. Koukni na tenhle rozhovor, který tě bude rozhodně inspirovat.
Věděl*a jsi, že čeština zní ve velkém i na druhém konci světa? Matouš už pár let žije v Brazílii, kde učí potomky Čechů náš jazyk a pomáhá jim objevovat kořeny. Díky součinnosti s Domem zahraniční spolupráce (DSZ) předává naši kulturu i tisíce kilometrů daleko. Kromě učení píše svůj blog, kde zachycuje příběhy z téhle země nekonečných pralesů a karnevalů.
Jak se vůbec dostal do Brazílie? Co ho na téhle zemi fascinuje a proč Brazilci nikdy neřeknou „ne“? Povídali jsme si o jeho práci, kulturních rozdílech i o tom, co ho tahle země naučila.
Co tě přimělo odjet učit češtinu až do Brazílie? Byl to dlouhodobý plán, nebo se nápad zrodil spontánně? Neplánoval jsem to, ale objevil jsem inzerát na učitele češtiny u krajanů v Brazílii, tak jsem se přihlásil. Hledal jsem tehdy práci a zároveň jsem věděl, že chci odejít aspoň na chvíli do zahraničí. Bylo po pandemii a konečně to šlo.
Jak jsi vůbec objevil možnost spolupráce s DSZ? Byla to složitá cesta, než tě vyslali?
Člověk musí projít výběrovým řízením a potom jede rovnou do krajanských komunit, nejprve na rok, a když se osvědčí a komunity ho tam dále chtějí, může zůstat na delší dobu.
Já pracuju se třemi komunitami. Jedna žije v Bataypoře, což je město založené Janem Antonínem Baťou v brazilském vnitrozemí, další dvě pak na jihu země, jedna v Porto Alegre, to je město velké jako Praha, a druhá v Nové Petrópolis, takovém roztomilém městě v horách, kde jsou jehličnany i banánovníky, je to zajímavé prostředí.
Uměl jsi už před odjezdem portugalsky, nebo ses musel jazyk učit až na místě? A jak dlouho ti trvalo, než ses dokázal domluvit?Portugalsky jsem uměl, jenže, a to je podstatné, byla to evropská portugalština. Brazilská se jinak vyslovuje a taky tu jsou různé chytáky ve slovní zásobě. Člověk se ale naučí rychle, nic jiného mu nezbývá. Navíc pokud umíš jazyk, tak zemi poznáš mnohem lépe a do hloubky. Brazilci ocení, když znáš alespoň základy.
Pamatuješ si své první dojmy, když jsi přijel do Brazílie? Bylo něco, co tě hned fascinovalo, nebo naopak šokovalo?Velikost São Paula. V tomhle městě žije dvacet milionů lidí, je nekonečné, když ti tady někdo řekne, že to je do restaurace kousek, tak to znamená, že vezme auto a jede deset kilometrů. São Paulo je fascinující a děsivé zároveň.
Baví mě, že tak daleko od Česka najdeme lidi, kteří mají Česko upřímně rádi, možná víc než my, co v Česku žijeme. Je to upřímná láska ke kultuře, jazyku, jídlu a samozřejmě pivu.
Jak dlouho už v Brazílii žiješ a jak dlouho tam plánuješ zůstat? Máš nějaký časový horizont, nebo necháváš věci otevřené?Žiju tady už dva a půl roku, chci tu zůstat ještě dva roky a potom přijde rozhodnutí, zda se vrátit nebo zkusit štěstí tady nebo někde jinde.
Jak přesně vypadá tvoje práce? Učíš jen češtinu, nebo se zabýváš i jinými aktivitami?Jsem učitel, ale zároveň takové zosobnění Česka pro místní a často jeden z mála lidí, se kterým si potomci Čechů žijící v Brazílii mohou o naší zemi zasvěceně popovídat. Takže moje práce je v první řadě učit češtinu prezenčně i online, ale také dávat přednášky, vařit, malovat kraslice, zdobit perníčky a bavit se s krajany o příbězích jejich rodin. Ty jsou mnohdy zajímavé. Třeba nedávno jsem se dozvěděl, že dědeček jedné mé studentky utekl z komunistického Československa společně s dalšími lidmi tak, že předstírali, že jedou autobusem na nějaký komunistický sjezd, ale místo do Prahy dojeli na hranice a utekli do Západního Německa. Pořád se objevují nové a nové příběhy, všechny jsou zajímavé.
Kdo jsou tvoji studenti? Jsou to Brazilci se zájmem o českou kulturu, potomci Čechů, nebo někdo úplně jiný?Většina jsou děti nebo vnuci a pravnuci Čechů a Češek, co přišli do Brazílie za druhé světové války nebo po únoru 1948. Obvykle jsou ze smíšených česko-brazilských rodin, portugalština tak získala pochopitelně navrch. Navíc se podívejme na data emigrace, jsou to krizová období. Představ si, že jsi Čech utíkající před nacisty nebo komunisty a víš, že se domů už nejspíš nikdy nevrátíš. Nikde není napsáno, že v roce 1989 přijde sametová revoluce a po ní demokracie. Takže proč učit svoje děti jazyk, který možná už nebudeš používat ani ty?
Další část jsou potomci lidí, kteří z Čech přišli do Brazílie už v devatenáctém století a samozřejmě učím i nadšence do české kultury. Je to zajímavý mix studentů, cíl je ale stejný: naučit se česky.
Co tě na učení Brazilců nejvíc baví a co je naopak nejtěžší? Mě baví, že tak daleko od Česka najdeme lidi, kteří mají Česko upřímně rádi, možná víc než my, co v Česku žijeme. Je to upřímná láska ke kultuře, jazyku, jídlu a samozřejmě pivu. My na naši zemi často nadáváme, pořád se nám na ní něco nelíbí, ale tady v Brazílii jsou krajani, pro které je Česko úžasná, krásná země a je jejich snem se do ní podívat.
Máš nějaký typický příklad toho, jak tví studenti bojují s češtinou?Myslím, že všichni studenti bojují s pády, portugalština žádné pády nemá, všechno vyjadřuje předložkami, takže jen pochopit, jak a proč použít pády, je pro místní složité, ale když to zvládnou, hezky se rozmluví a nakonec se sami zarazí, když něco špatně vyskloňují. Začátečníci mají také problém s českou výslovností. Brazilská portugalština má pro nás prapodivnou výslovnost, má hodně nosovek, slabiky TI a TE vyslovují jako ČI, první er ve slově se vyslovuje jako há! Navíc každý region má svůj dialekt... Výslovnost hodně cvičíme.
Jak se na hodiny připravuješ? Musel jsi projít nějakým kurzem, nebo je to čistě na tobě, jak hodinu pojmeš?Používám učebnice, ale část materiálů si připravuju. Brazilští studenti mají specifické potřeby. Většina učebnic je dělaná pro cizince žijící v Česku, ale cílem mnohých mých studentů je naučit se češtinu pro cestování. Jednou jsem jejich žádosti o lekci o pivě vyřešil tak, že jsme se všemi skupinami šli do hospody a já je tam naučil, jak si objednávat pivo a co je to desítka a co dvanáctka. Nepřišlo mi vhodné jim to vysvětlovat v učebně, takže jsme z toho udělali mimoškolní setkání.Co se studenty ještě podnikáš?
Já s nimi rád vařím. Láska prochází žaludkem. Kdo ochutnal něco z české kuchyně, bude mít Česko radši. Takhle uvažuju, takže každoročně děláme různé kulinářské workshopy. Ne všechno jde v Brazílii uvařit, třeba hrubou nebo polohrubou mouku tu neseženeš, tvaroh taky ne. Na té pivní lekci jsme ale mluvili o jídlech k pivu, studentům se moc zamlouvali utopenci, tak jsem si řekl, že je uděláme. Jednu sobotu jsme se sešli a udělali jsme asi třicet sklenic utopenců. Jeden student do sklenice dával jen cibuli, tak mu povídám, že tam musí dát i ten buřt. Odpověděl mi, že ty utopence chce vegetariánské. Proti gustu žádný dišputát, takže tam byla i jedna sklenice vegetariánská, možná dokonce veganská.
Hodně Čechů má představu, že vylezete na ulici a hned vás oberou. Tak to není, ale taky nemůžeš jít po ulici a swajpovat na tindru nebo koukat na tiktok, to bys o ten mobil fakt brzy přišla.
Mají Brazilci pak nějaké testy a zkoušky z češtiny? Všichni se češtinu učí dobrovolně a protože chtějí, nejsem klasický učitel, co testuje, to by v komunitách nefungovalo. Krajani mají příležitost vyjet na letní školu češtiny do Poděbrad, každý rok se hlásí a ti, kteří vyjedou, pak mluví lépe.
Jak bys popsal každodenní život v Brazílii? Jak se liší od českého? Ve všem možném a často v tom, kde by to člověk nečekal. Třeba restaurace vydávají u dveří takové plastové kartičky, které pak u stolu odevzdáváš číšníkovi a on ti na ně nahrává každou objednávku a pak platíš u přepážky u východu a často musíš ven projít přes turniket, do kterého tu plastovou kartičku hodíš, nebo ji odevzdáš dalšímu zaměstnanci. Už ses v tom ztratila? Jo, já taky. Ztrácel jsem se v tom takhle asi rok a potom jsem jel do Ria a zjistil, že tam to funguje zase jinak.
Brazílie je obrovská země a každý její federativní stát má jiné zvyklosti. Ten život je tu hodně o improvizaci a Brazilci jsou na to připraveni. Nikdo na nikoho není nepříjemný, když něco neumí. Takže já si vždycky novinku nechám vysvětlit a když to i tak zblbnu, tak se všichni zasmějeme.
Jak vnímáš rozdíly mezi českou a brazilskou mentalitou? Co tě na Brazilcích nejvíc překvapuje nebo inspiruje? Neexistuje tu blbá nálada jako u nás. V Česku se už zlepšujeme, ale občas při návratech narazím na znuděné a nepříjemné lidi. Brazilci jsou jiní, pro ně život není tak automatický. Je tu hodně chudých lidí a pokud mezi ně nepatříš, víceméně denně je potkáváš. Konfrontuje tě to s realitou, uvědomíš si, že nic není jen tak. Brazilci na hrníčky, utěrky, sešity tisknou slovo „vděčnost“. Nám psychologové říkají, že projevovat vděk je dobré, ale tady to ví každý, protože si uvědomuje, že má být vděčný i za to, že má chleba ke snídani. Brazilci jsou taky velice solidární. Když byly vloni na jihu Brazílie záplavy, pomáhali všichni, co znám.
Tys záplavy zažil? Byly to největší povodně v historii jižní Brazílie... Ano, byl jsem zrovna ve městě Nova Petrópolis v horách, kde žije česká komunita. Pršelo v kuse tři dny, déšť se opravdu nezastavil. V tu chvíli mi došlo, že to bude průšvih. Deště tu jsou mnohem silnější než u nás. Měl jsem velké štěstí, jelikož v Nové Petrópolis není žádná řeka, ale protože je to vysoko, tak došlo k sesuvům půdy. Měsíc jsme byli de facto odříznutí od zbytku světa, jen občas přijel zásobovací kamion do supermarketu. Když jsem se potom vracel do Porto Alegre, tak nás jelo plné auto v noci, protože přes den byla dálnice otevřená jen pro sanitky a záchranáře. Ve tmě jsem viděl zničené domy vystupující z vody, která jenom pomalu opadávala. Bylo to děsivé.
Co tě Brazílie naučila o životě? Je něco, co jsi díky pobytu tam začal dělat jinak? Mnohem méně si stěžuju. Snažím se vždycky najít řešení, pravidelně posílám peníze na charitu. Ono to vypadá, že Brazílie z člověka udělá svatouška, ale ona mu v první řadě změní pohled na svět a na život. Jo a mnohem méně piju alkohol. Brazilci ho nepotřebují tolik jako Češi, kolikrát jsem už šel někam do společnosti a pil nealko pivo nebo limonádu.
Jaké jsou největší výzvy života v Brazílii? Měl jsi někdy pocit, že už to tam nezvládneš? Každý měsíc aspoň jednou! Ne, vážně. Žít v Brazílii není sranda. Jednou jsem si dokonce koupil tričko brazilské výroby, na kterém je napsáno: „Brazílie není pro amatéry“. Je taky potřeba si dávat pozor, Brazílie není bezpečná jako Česko. Já o tomhle tématu nerad mluvím, protože hodně Čechů má představu, že vylezete na ulici a hned vás oberou. Tak to není, ale taky nemůžeš jít po ulici a swajpovat na tindru nebo koukat na tiktok, to bys o ten mobil fakt brzy přišla. Brazílie to ale všechno umí krásně kompenzovat, jídlem, společenským životem, zážitky.
Zažil jsi v Brazílii něco, co tě naprosto odrovnalo? Nějakou crazy storku? Když mě málem sežrali psi! Lidi si pořád představují, že nejnebezpečnější zvíře Brazílie je anakonda. Houby. Je to vesnický pes. Jel jsem jednou takhle na kole kolem usedlosti s několika domy, široko daleko nic jiného, a jeden pes se za mnou rozběhl, vyprovokoval tím další a najednou jich za mnou běželo asi deset. Už skákali na kolo, já portugalsky ječel: Nechte mě! Nechte mě! Podle mě jsem ten den jel na kole nejrychleji ve svém životě. Nakonec to vzdali, ale nechci si představovat, co by se stalo, kdybych třeba z toho kola spadnul. Od té doby na kole jezdím maximálně po městě, nikdy ne mimo něj. A jsem zcela rozhodně cat person.
Ve svém blogu píšeš, že Brazilci jsou milí, i když nechtějí. Jakto? Je to ze dvou důvodů. Jednak nejsou zvyklí dávat najevo negativní emoce a potom neradi říkají ne. Oni slovo ne mohou vnímat i jako urážku. Trvalo mi, než jsem se v tom naučil chodit. Například když ti Brazilec řekne: „To je ale zajímavé!“, tak to znamená, že se mu tvůj nápad moc nezamlouvá. Pokud řekne: „Budu o tom přemýšlet!“, tak to znamená, že to nechce udělat. Je potřeba si na to zvyknout, jiný kraj, jiný mrav.
Viděl jsi brazilský karneval? Pokud ano, co pro tebe byl nejsilnější zážitek? To bude znít divně, ale já na karneval nechci. Průvod můžeš vidět v televizi, zbytek je divoká party v ulicích, která může být i nebezpečná. Brazilská kultura je mnohem bohatší, mám rád místní hudbu, literaturu nebo filmy, mimochodem jeden brazilský film je teď v nominaci na Oscara a hlavní herečka už dostala Zlatý glóbus. Brazílie toho nabízí spousty, karneval považuju za dost přeceňovanou věc.
Měl jsi někdy strach, ať už z ostatních lidí nebo z toho, že ses dostal do nějaké nebezpečné situace? Klepu na dřevo, na zuby, na cokoli. Nikdy mě nikdo nepřepadl ani neokradl a doufám, že k tomu nedojde.
Co ti z Česka nejvíc chybí? Nechybí mi ani chleba, ani pivo. Nebudu si stěžovat na to, že místní pivo není dobré, když tu je skvělá caipirinha! To, co mi chybí, je svoboda chodit kam a kudy chci. Pozor na Google maps, neřeší, jestli trasa náhodou nevede přes nebezpečnou čtvrť. Večer a o víkendech se navíc centra měst vylidní. Málokdo v nich bydlí, takže když se zavřou obchody, je tu prázdno. Platí to dokonce i pro mnohamilionové Rio. Představ si, že jdeš po Národní třídě úplně sama. Takhle vypadají centra brazilských měst v neděli. Člověk na to musí myslet. Jedna z věcí, kterou dělám při návratech do Česka, je, že všude hodně chodím pěšky, prostě proto, že můžu.
A co by sis chtěl z brazilského stylu života udržet? Vstřícnost k ostatním. V tomhle ohledu se můžeme od Brazilců učit. Taky bych se chtěl umět zastavit a užít si moment. Jednou mě pozvali na grilovačku už v deset ráno. Říkal jsem si, hergot, co tam budu dělat tak brzy, vždyť tam budu celý den! Ano, byl jsem tam až do půlnoci a moc jsem si to užil.
Jak si představuješ svůj život za pár let? Vidíš se dál jako učitel, nebo máš i jiné sny a plány? Tak daleko neplánuju, on je pak člověk zbytečně zklamaný. Můj cíl je teď, aby se krajani hezky učili česky, bavili se a budovali si vztah k Česku. Potom se uvidí. Nejsem typ, co chce domeček, auto a psa. Psa po mojí brazilské zkušenosti už vůbec nechci!
Jaký by byl tvůj vzkaz pro někoho, kdo přemýšlí o tom, že by vyjel učit nebo studovat do zahraničí? Udělej to. Když se podívám na to, co byly moje nejlepší životní investice, tak to jsou výjezdy do zahraničí a studium jazyků. Hodně jsem se naučil, někdy šokem, ale naučil. Jednou jsem třeba dva týdny zahradničil na bio statku v horách v severním Portugalsku. Nic moc jim tam nerostlo, ve skleníku měli prales. Zahradničit jsem se tam tak moc nenaučil, ale poznal jsem tam zajímavé lidi, naučil se lépe portugalsky a poznal zapomenutý region, kde hodně lidí nemá v oknech ani sklo, jen okenice. Z téhle zkušenosti těžím dodnes, takže i dva týdny mimo komfortní zónu dávají smysl. Zkuste to.
