Vyrůstání v dětských domovech je v Česku stále poněkud zahaleno tajemstvím. Pro mnoho lidí se jedná o jakési odosobněné ústavy, které nedokáží nahradit rodinnou výchovu. O tamním životě však nejvíce vypovídají příběhy těch, kteří v nich vyrostli.
V Česku aktuálně funguje celkem 136 dětských domovů, které poskytují náhradní péči tisícům dětí. Jejich počet je jedním z nejvyšších v Evropě, a to i přesto, že se vláda snaží klást větší důraz na pěstounskou výchovu.
Dětské domovy jsou také místem, kde se setkávají různé lidské osudy. Velká část dětí v domovech končí kvůli tom, že se o ně jejich vlastní rodiče nedokáží sami postarat. Někteří ale za sebou mají také zkušenost s domácím násilím, zanedbáváním, závislostí rodičů nebo dokonce zneužíváním. O svých příbězích si s námi popovídali.
(Ve škole) jsem byla psychicky šikanovaná. Moje matka měla pozdní pubertu, chodila do hospod, a nestarala se o mě.
- Jedná se o školské zařízení pro výkon nařízené ústavní výchovy. Ve vztahu k dětem plní zejména výchovné, vzdělávací a sociální úkoly. Jeho účelem je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Tyto děti se vzdělávají ve školách, které nejsou součástí dětského domova. Do domova mohou být umísťovány děti ve věku zpravidla od 3 do 18 let, mohou tam zůstat až do doby ukončení školní docházky, maximálně však do věku 26 let. (NPI ČR)
„Vyrůstala jsem v chaosu“
Jednou z nich je i 25letá Tereza, která aktuálně působí v řadách české armády. Do dětského domova se dostala ve svých jedenácti letech. „Vyrůstala jsem v samém chaosu, neměli jsme peníze. Proto jsem se oblékala jako kluk a chodila do školy, kam chodily děti z jiných poměrů, takže jsem byla psychicky šikanovaná. Moje matka měla pozdní pubertu, chodila do hospod, a nestarala se o mě,“ vysvětluje Tereza důvody, proč se v domově ocitla.
Od osmi do devíti let byla vychovávána svojí 15letou sestrou, která v té době žila s o 15 let starším přítelem. Oba ji v dětství sexuálně zneužívali. „Nepřišlo mi to v té době jako něco špatného. Myslela jsem si, že dospělí lidé nedělají chyby, že ví, co je správné. No, teď už vím, že dělají,“ popisuje Tereza svoji zkušenost, která ji navždy změnila.
Na příchod do dětského domova vzpomíná v dobrém, neboť to pro ni bylo jistým způsobem vysvobození. „Myslím si, že jsem byla v rámci možnosti hodné dítě. I já samozřejmě měla pubertu, taky to semnou nebylo někdy lehké, ale teta i strejda (pracovníci dětského domova, pozn. red.) to se mnou uměli,“ říká a dodává, že jednou z domova dokonce utekla.
„Udělám vše pro to, aby můj život skončil happyendem“
„Jednou jsem z děcáku utekla na víkend. Měla jsem kluka a byla jsem strašně zamilovaná. Máma šla radši na Kabáty, než aby si mě vzala na víkend, tak jsem se naštvala a šla jsem si udělat výlet sama. V neděli jsem se zase vrátila a už jsem nikdy takovou blbost neudělala,“ vzpomíná.
Zpětně Tereza vnímá, že jí pobyt v dětském domově do života mnohem více dal než vzal. „Jsem vděčná za všechno, co mi život dává, protože vím, jaké to je, když nemáte nic. Těším se z věcí, které pro někoho třeba nic neznamenají, ale pro mě je i maličkost hodně. Všechno špatné beru jen jako další zkoušku, se kterou se musím poprat,“ říká s tím, že v současnosti musí chodit na terapie, protože některé životní situace nezvládá řešit a neumí s nimi pracovat. „Nevěřím lidem a jsem na sebe přísná ve všech ohledech. Každopádně věřím, že i to má být součástí mojí cesty. Můj příběh nezačal jako pohádka, ale věřím a udělám vše pro to, aby skončil jako happyend,“ dodává.
Tereza také vzpomíná na dobu, kdy musela dětský domov opustit a postavit se na vlastní nohy. „Začátek jsem měla trosku lepší, protože jsem měla přítele a na začátku jsme bydleli i u jeho rodičů, kteří mi moc pomohli. Po rozchodu to bylo už náročnější, musela jsem všechno začít znovu, protože jsem víceméně žila jeho život a neuměla jsem být sama. Nejdříve v děcáku, kde bylo 30 děti, pak u přítele a jeho rodiny a nakonec sama,“ vzpomíná a dodává, že kvůli nové životní situaci musela ukončit studium na vysoké škole.
Jediné, co nám v životě chybí, je mateřská láska.
Na otázku, zda by v dětských domovech něco zlepšila, odpovídá kladně. Podle ní je problémem hlavně přístup některých vychovatelů, kteří svoji práci nevnímají jako poslání. „Vychovatelé už nechodí do děcáku kvůli tomu, že by chtěli děti něco naučit, ale chodí tam prostě jen do práce. Jsou výjimky samozřejmě, ale je jich málo. A to si myslím, že je špatně. Hází si klacky pod nohy, přitom děcák má byt o tom, že tam jste jako jeden tým, jedna rodina,“ uzavírá Tereza, která se v dospělosti stala patronkou dětského domova v severočeské Krupce, kde sama vyrůstala. Do budoucna si plánuje udělat certifikát, po jehož dokončení by se ráda stala koučkou a pomáhala tak dětem s podobným osudem.
Svoji matku neberu jako rodinu, protože se mi ozvala pozdě a ani tehdy o mě nejevila zájem. V 18 letech se mi ozvala, když potřebovala peníze.
Vyrůstal bez mámy, svůj příběh vypráví dál
Se životem v dětském domově má osobní zkušenost i 25letý Ladislav, který je původem ze Slovenska. Po svém narození nejprve pobýval v kojeneckém ústavu, ve třech letech zamířil do dětského domova ve Vysoké Peci v severních Čechách, kde pobýval až do své dospělosti. Dnes se ve svém volném čase věnuje osvětě a svůj životní příběh vypráví mimo jiné dětem, které mají podobný osud jako on.
„Mámu jsem poznal až ve svých desíti letech, kdy mi vše podstatné vysvětlila. Po narození jsem byl mým rodičům odebrán OSPODem (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.), protože se o mě nemohli postarat,“ vysvětluje s tím, že za svoji rodinu dnes považuje spíše dětský domov, kam se i v dospělosti rád vrací. „Svoji matku neberu jako rodinu, protože se mi ozvala pozdě a ani tehdy o mě nejevila zájem. V 18 letech se mi ozvala, když potřebovala peníze,“ dodává.
Můžu to označit za nejhorší období svého života.
„V dětských domovech se mají děti většinou dobře. Jediné, co nám v životě chybí, je mateřská láska, ale jinak máme v podstatě všechno. Současná podoba domovů se od představ některých lidí značně liší, je to opravdu rodinné prostředí, každý má svůj pokojíček v rámci odděleného bytu. Není to žádný velký neosobní ústav,“ vysvětluje Ladislav, jak současné dětské domovy fungují.
Zatímco na své dětství v domově vzpomíná s radostí, přechod do dospělého života popisuje jako zkoušku ohněm. „Z domova jsem odešel v 18 letech. Ředitelka a kamarád z Vejprt mi sehnali místo na ubytovně, kde jsem strávil rok svého života. V té době jsem neměl v podstatě žádné sebevědomí, bál jsem se lidí, dostavily se také deprese. Bylo pro mě těžké přejít z hlučného prostředí plného dětí do místnosti, kde jsem byl sám mezi čtyřmi stěnami. Můžu to označit za nejhorší období svého života,“ říká Ladislav.
V těžké životní situaci se mu však dostalo pomocné ruky od Veroniky Kašákové, zakladatelky nadačního fondu, jehož cílem je pomáhat dětem z dětských domovů nastartovat dospělý život. Ta mu pomohla zpátky získat ztracené sebevědomí a mimo jiné v něm také objevila fotografický talent. „Viděla, že na to mám oko,“ vysvětluje Ladislav, který se focení věnuje již od svých 12 let a v současnosti se živí jako portrétní a svatební fotograf.
Podle Ladislava by se měl stát na problémy mladých lidí se vstupem do dospělosti zaměřit více. „Je potřeba, aby byly peníze na cvičné byty. Děti si musí vyzkoušet vstup do reálného života, já o něm třeba neměl žádné ponětí. Ty děti vyjdou z dětského domova a jsou kolikrát úplně v háji. Nemají sebevědomí a neví, co se svým životem dál,“ říká s tím, že problémem jsou také poněkud nízké finanční příspěvky, které děti opouštějící dětský domov do dospělosti dostávají. „Ty částky nejsou adekvátní, pohybují se od 15 do 20 tisíc. Podotýkám, že se jedná se o jednorázovou částku,“ uvádí.
V současnosti je Ladislav se svým životem spokojen. Věnuje se práci, která ho baví, a zároveň je rád, že se mu podařilo úspěšně překonat těžké životní období. „Jsem rád, že jsem se naučil říkat ne a být v životě ráznější. Konečně jsem v pohodě a myslím si, že žiju kvalitní život. Mladým lidem bych rád ukázal, ať se nebojí jít si za svými sny a ať se snaží obklopovat dobrými lidmi. To je klíčem k úspěchu,“ dodává.
Naučil se vnímat pozitivně i negativní věci
Na léta strávená v dětském domově vzpomíná i Michal z Havířova, kterému v 15 letech zemřela maminka. Vzhledem k tomu, že se svým otcem žít nechtěl, zamířil nejprve do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a následně do pěstounské péče ke své tetě a strýci. Do dětského domova se dostal v 17 letech.
„Na ta léta vzpomínám jen kladně, s radostí a možná i s hrdostí, že jsem měl tu možnost vyzkoušet, jaké to je,“ říká rozhodně Michal a uvádí, že ze skvělých zážitků by mohl napsat celou knihu. „Mnoho jsem toho prožil, mnoho mi to dalo. Snažím se to předat lidem, co to mají podobně, nebo tam zůstali, ale ne každý to vidí jako já,“ dodává s tím, že rád vzpomíná mimo jiné na společné zájezdy, vaření, posilovnu, ale třeba také na jeden z prvních navštívených koncertů nebo na chození ven se svými kamarády.
Dnes tráví většinu času prací v sousedním Německu. Do rodného Havířova se vrací vždy na jeden týden v měsíci. Ve volném čase se nejvíce věnuje svým přátelům a hudbě.
Jediné, co mě mrzí, je, že nikdy nemůžu říct větu typu: ‚Mami, podívej, já to zvládl, podívej, kde jsem.‘
„Určitě ano,“ odpovídá Michal na otázku, zda ho dětský domov zásadně ovlivnil. „Dříve jsem byl těžce cholerický člověk a vše řešil hned výbušně, hlasitě, nebylo to pěkné. Ale jak se člověk dostane mezi děti různých kategorií, pochopí, že ne všechno jde vyřešit jedním pohledem nebo že problém má jen jedno řešení,“ uvádí a dodává, že díky dětskému domovu začal více myslet na ostatní než na sebe a pomáhat ostatním lidem i dětem.
„Myslím, že jsem díky této zkušenosti začal vnímat pozitivně i negativní věci. Přestal jsem se stydět za to, odkud jsem a proč jsem se tam dostal. Přeci nemůžu za to, jací byli mí rodiče a co se s nimi stalo,“ vysvětluje. „Přijmout sebe sama je jedna ze základních věcí, aby se člověk mohl cítit dobře. Pokud člověk nepřijme to, odkud je a nevyužije to ve svůj prospěch, nikdy nepozná pocit štěstí a radosti,“ dodává Michal.
„Neodsuzujte nás!”
Michal popsal také svoji zkušenost s tzv. startovacím bytem, kam část mladých lidí po opuštění dětských domovů míří. „Víceméně jsem si tam vyzkoušel nanečisto bydlení sám, kupoval jsem si potraviny, chodil na brigády a do školy, ale nájem a služby platil dětský domov,“ uvádí s tím, že praní, vaření a uklízení už bylo na něm. „Je to skvělá zkušenost, určitě ji doporučuji těm, co si nevěří, ale chtějí to zkusit. Vychovatelé jsou vždy na blízku a jen tak vás neodstrčí, nesnaží se vás zbavit, ale snaží se vám pomoci si vybudovat život, jaký chcete,“ dodává.
Také vzpomíná na chvíle, kdy s ostatními dětmi v domově obvykle oslavovali společné úspěchy, ale také Vánoce a další svátky. „Jediné, co mě mrzí, je, že nikdy nemůžu říct větu typu: ‚Mami, podívej, já to zvládl, podívej kde jsem‘,“ vysvětluje Michal.
Podle něj by si české dětské domovy zasloužily více pozornosti ze strany státu. „Zaměstnanci sice dělají, co můžou, ale na úkor minimalismu, co jim stát dává či dovolí. Mluvil jsem sice o zájezdech a podobně, ale takový zájezd taky něco stojí a vychovatelé musí doslova počítat každou korunu, aby vyšli s tím, co jim stát dal a abychom něco jako zájezd v roce viděli,“ vysvětluje.
Na závěr vyzývá ostatní k většímu pochopení. „Rád bych řekl lidem ve státě, ať už mladým či dospělým – Neodsuzujte nás! Je spousta lidí, kteří člověka automaticky odsoudí ve chvíli, kdy zjistí, odkud pochází. Jen jsme prostě měli jiné zázemí než ostatní, což neznamená, že jsme jiní,“ uzavírá Michal.
