Když se řekne hory, většina z nás si vybaví krásné výhledy, čaje na boudách a dovolenou. Jak ale Krkonoše vnímají ti, kteří na nich vyrůstali? Na to jsme se zeptali Anny Bártové.
Anna Bártová vyrůstala do svých 17 let vysoko v horách na krkonošské chatě Výrovka. Zatímco jiné děti dojíždějí do školy autem nebo autobusem, ona do své malotřídky sjížděla na skútru, rolbě nebo lyžích.
„Někdy napadlo tolik sněhu, že jsme si s bráchou museli odhrabat okno, abychom viděli na psaní domácích úkolů,“ vzpomíná. I když si její dětství asi leckdo z nás, kdo vyrůstal ve městě, nedokáže představit, ona na něj vzpomíná s láskou.
„Měli jsme obrovskou volnost. Krkonoše byly velké hřiště,“ vypráví Anna. Momentálně je jí 21 a už rok dělá provozní na nedalekých Brádlerových boudách. Jak takový život na horách vypadá? S čím se musí během své práce Anna potýkat? A nechybí jí občas městský život? I o tom jsme si s ní popovídali.
Vyrůstala jsi na horské chatě, jak ses k tomuto životnímu stylu dostala?
Jako úplně malinká jsem žila s tátou a mámou na Medvědí boudě nad Špindlerovým Mlýnem. Přibližně ve třech letech se naši rozvedli a my jsme se s mamkou odstěhovaly do Prahy. Tam jsme nějakou dobu žili, narodil se mi brácha, oba jsme začali chodit do pražské školy a školky. Mamku to ale pořád táhlo zpátky do hor. Takže jsme se vrátili zpátky do Krkonoš na chatu Výrovku, mamka ji začala vést a takhle to vlastně začalo.
V dětství jsme z toho ze začátku byli trochu vykulení. Najednou jsme byli v Krkonoších, odstěhovali jsme se od kamarádů a babiček, z místa, na které jsme byli zvyklí. Oba jsme byli hozeni do vody, kde jsme neuměli plavat, a řekli nám „plavte“. Ze začátku to bylo krušné, ale myslím, že si na to člověk dokáže docela rychle zvyknout. Vlastně mu ani nic jiného nezbývá. Ale já jsem za to ve výsledku ráda, neumím si představit, že bych měla hezčí dětství než v těch Krkonoších.
Jak takové dětství na horách vypadalo?
Začali jsme s bráchou chodit do malotřídky pod Sněžkou. Tam v tu dobu chodilo dohromady do školy i do školky kolem třiceti dětí. Do školy jsme jezdili buď rolbou, na skútru, a když byly podmínky opravdu špatné a nahoře foukalo třeba sto kilometrů za hodinu, tak nás mamka posílala do školy na lyžích. Když jsme jeli na skútru, balila nám každé ráno do batohu lopatu. Skútr totiž občas zapadl, museli jsme z něj potom slézt a šli jsme kopat. Stávalo se nám, že jsme kvůli tomu přišli pozdě do školy. Někdy nám dokonce sněhové a povětrnostní podmínky vyrazit do školy vůbec nedovolily.
Byli jsme ale domluvení s paní ředitelkou. Stačilo, když mamka zavolala a hodiny nám omluvila. Horší už to pak bylo na druhém stupni. Chodila jsem do školy do Trutnova a lidi z města tohle prostě nechápali.
Celé dětství na horách jsme ale měli obrovskou volnost. Krkonoše byly takové velké hřiště. Tady se nás máma nemusela bát pustit ven. Samozřejmě nás ale v zimě strojila pípákama, kterými se vyhledávají lidé v lavině, kdybychom náhodou někam spadli, aby nás našli. Dávala nám to pro jistotu, ale člověk nikdy neví. Zpětně jsem mámě hrozně vděčná, že se na ty hory chtěla vrátit, protože nám tím dala úplně nejvíc, co mohla.
Takže ses už úplně odmalička učila jezdit na lyžích, aby ses mohla dostat do školy?
Přesně tak. Každý bral jako samozřejmost, že děti, co bydlí na boudě, budou umět jezdit na lyžích. Ani jsem neměla na výběr, bylo to prostě dané. Učit mě začali vojáci, co sem jezdili na kurzy. Jezdí sem třeba URNA nebo speciální jednotky. Když měli volno, vzali nás na svah. Pak jsem se dostala do lyžařského oddílu, kde jsem jenom dopilovala techniku.
Jak vypadá takový denní režim na horské chatě? Liší se nějak například od toho ve městě?
Život na horách se se životem ve městě vůbec srovnávat nedá. Myslím, že jakmile se tady překročí 1000 metrů nadmořské výšky, tak už je to úplně jiný svět.
V čem konkrétně?
Určitě to je počasí, to tady hraje velkou roli vždycky. Může se stát, že tu fouká třeba sto dvacet kilometrů za hodinu, pak padne mlha a není vůbec nic vidět. Na to, že jsou Krkonoše oproti jiným horám dost malé, počasí tu dokáže být i dost nebezpečné. Často se mi zdá, že je mnohými i podceňované.
Říkáš, že hory mohou být i nebezpečné, byla jsi někdy svědkem nějaké záchranné akce?
Jednou jsme na chatě zachraňovali pána, který zkolaboval. Od té doby je na Výrovce pro jistotu defibrilátor. Nedávno tady byla horská služba, protože si běžkař nad Brádlerovými boudami zlomil nohu. To se tady stává docela často. Zdejší terén není pro běžkaře úplně ideální, kdo sem nad boudy vyrazí na běžkách, je pro mě blázen. Nic horšího se nám tady, naštěstí, nestalo.
Přemýšlela jsi někdy nad tím, že se z hor odstěhuješ?
Určitě, tisíckrát. Hlavně jako mladší. I teď mám tendence jít třeba na nějaký čas do zahraničí. Mně se třeba hrozně líbí Kanada nebo Itálie. Ale já mám ráda takovou větu, co používá moje mamka: „Pokud člověk bydlí dlouho na horách, tak tam nechá kus sebe a zase ho to táhne zpátky.“ Takže asi, i kdybych se teď odstěhovala, časem bych se do Krkonoš zase vrátila, protože tady kus ze mě zůstal.
Nyní jsi provozní horské boudy, co taková práce obnáší?
Vlastně úplně všechno. Musím znát a ovládat každou pozici, co tu máme, abych dokázala svým zaměstnancům poradit. Od kuchyně po bar, mytí nádobí, povlékání postelí, obsluhu kotle. Kdykoliv někde něco hoří, musím tam pomoct. Řeším také závozy zásob a přivážení hostů, s tím mi ale pomáhá pan domovník. Taky jsem trochu terapeut pro všechny. Přicházejí za mnou, když chtějí s něčím poradit nebo si jenom popovídat. Na starosti mám i ubytování a komunikaci s hosty. Všechno mě to naučil můj táta. Předává mi všechny své zkušenosti a za to jsem mu moc vděčná.
Jak vypadá takový den zaměstnanců na horské chatě?
Tady na Bradlerkách začíná každý den brzo ráno. V kuchyni se jede třeba už od pěti. O víkendech klidně i od půl páté, aby se kuchařky nachystaly na celý den. Každé ráno jezdíme pro čerstvé pečivo, které nám pekárna vozí dolů na parkoviště do Medvědího Kolene. To se vyzvedává třeba kolem sedmé, sedmi dvaceti. Pak se chystají snídaně, ty musí být do 7:45 hotové, aby hosté mohli v osm přijít a začít snídat. Každou neděli pak objednáváme velké závozy na celý příští týden. Všechny zásoby nám vozí dolů na parkoviště, protože výš už se nedostanou. Dál už je dopravujeme na skútru nebo rolbou.
Největší akce, která před zimou čeká každého boudaře, jsou závozy piva. Je velký problém, když se pivo nahoru nedoveze před sněhem, protože pak už se nahoru vozí velmi těžce. Letos nám přivezli přes dvě stě sudů piva, měli zpoždění a my jsme měli opravdu co dělat, abychom sem těch dvě stě sudů dopravili. To samé platí pro topivo. My tu topíme peletkami, každý rok se sem naváží několik tun, které musí vydržet až do jara, než se mohou zásoby zase doplnit.
Na co by se měl připravit člověk, který by chtěl pracovat na horách?
Život na horách není pro každého. Tady to nefunguje tak, že přijdete do práce na osmou a budete odcházet v pět. Nikdo tu neodchází z práce, zaměstnanci bydlí přímo zde. Mají tu své pokoje a všichni žijí pospolu. Nikdo nemá kam utéct. Když se mezi nimi vytvoří nějaký konflikt, může to vést i k hrozné ponorce. Ne každý tohle zvládne, je to velmi náročné na psychiku.
Nepřipadáš si někdy odříznutá od světa?
Někdy trochu jo, ale na druhou stranu mám svůj klid. A díky tomu, že každý týden jezdím do školy do Prahy, se mi to dost kompenzuje. Často se potkávám s kamarády nebo se ségrou. Právě ségra je ta, která mě vždycky vtáhne do takového toho „normálu“. Navíc tady dole pod boudou máme hrozně fajn sousedy a s těmi se taky ráda potkám a popovídám. Že bych si připadala sama, to ne. Vlastně mi to takhle vyhovuje.
Jaká jsou největší úskalí takové práce v zimě?
K těm hlavním určitě patří doprava. Zima je v tomto ohledu ze všech období nejnáročnější. Když se nám třeba v zimě rozbije nějaký stroj, je to hodně nepříjemné. To se pak nedá dovézt do města, protože třeba skútr nejde naložit na podvalník nebo zapojit za rolbu. Buď se to musí opravit přímo tady, anebo se nahoru musí vyvézt mechanici, kteří se na to podívají.
Další neopomenutelná věc je, že se tu musí fungovat za každého počasí. Není možné mít sto lidí na boudě a nedovézt jim ráno pečivo, i když venku fouká sto dvacet kilometrů za hodinu. Jede se prostě tak jako tak. Pro to není žádná výmluva.
Je naopak něco, co máš na zimním období ráda?
Asi zimu jako takovou samu o sobě. Je to sice nejnáročnější období roku, ale když se mi naskytne chvíle a já můžu jít třeba na ski-alpy, dělá mi to radost. Zima je také obdobím, kdy k nám jezdí nejvíc kamarádů.
Máš nějakou vtipnou historku, která tě při provozování boudy potkala?
Mám jednu moc oblíbenou. Vztahuje se k našim zaměstnancům. V létě jsme přijali kuchaře, který na první pohled vypadal jako super chlap. Vařil výborně a měl skvělé nápady na to, co zařadit do jídelníčku. Já jsem ale zjistila, že za jeho kreativitou stál pytlík kokainu a marihuana. Několikrát jsem od něj dostala ve čtyři ráno SMSku, ať dojdu před boudu zachránit jeho slečnu, protože mu telepaticky řekla, že potřebuje zachránit a ten drak venku by jí mohl ublížit. Každý den jsem se dozvídala o invazi mimozemšťanů na kuchyň a o dalším drakovi, který čeká, až si pan kuchař půjde zakouřit před barák. Překvapivě u nás už tento pan kuchař nepracuje (smích). Tuhle vyprávím moc ráda.
Je Ti 21 let. Mnoho lidí ve Tvém věku vede poměrně bujarý noční život, dá se tohle zažít i při řízení horské boudy?
Mně to asi už nijak nechybí. Myslím navíc, že tady u nás se to dokáže rozjet mnohem více než v nějakém klubu (smích). Přes zimu si sice nemůžu dovolit slavit, abych druhý den nebyla unavená a mohla vstávat, ale očekávám, že po sezóně se někam dostanu a oslavím úspěšnou zimu.
Co máš na své práci nejraději?
Především to, že mě toho do budoucna hrozně moc naučí. Mám díky ní strašně moc praxe. Kdybych třeba v daleké budoucnosti chtěla dělat něco jiného, tak tyhle zkušenosti jsou skvělým rozjezdem. Také to, že můžu být na těch našich horách, protože Krkonoše úplně zbožňuju. Jsou to moje srdcové hory.
Taky mám ráda takový ten pocit, kdy si po šíleném víkendu můžeme se zaměstnanci sednout a říct si, že jsme odvedli super práci a máme pozitivní ohlasy. To je ta hlavní motivace toho všeho.
Představ si, že máš možnost pozvat jakoukoli známou osobnost na víkend na tvou boudu. Koho bys vybrala a proč?
Kdyby žil Kurt Cobain, toho bych určitě pozvala. Po naší zimní sezóně by to tady mohl určitě rozjet.
