Spoiler alert: ano, stálo. A jestli ses chytil*a za hlavu a řekl*a sis, co je to sakra za blbost, tak good for you. Upřímně ti závidím.
Na telefonu nebo počítači strávíme hodiny denně – průměrný screen time se pohybuje někde mezi dvěma a osmi hodinami denně. Proto vznikají místa, kde jsou jakékoliv displeje zapovězeny. Na kávu nebo koncert si tu dojdeš jen v případě, že telefon odložíš.
Že je offline novým luxusem, už si možná slyšel*a. Hnutí takzvaných offline clubs pořádá akce, kde si přesně takový luxus, tedy zaplacený offline čas, můžeš dopřát. Respektive zaplatit.
„Naše telefony si braly příliš mnoho našeho drahocenného času a už se tolik nenapojujeme na jiné lidi,“ vysvětluje zakladatel Ilya Kneppelhout, který v Amsterdamu klub rozjel.
Vycházel ze své vlastní zkušenosti, kdy zkoušel digitální detox na několik dní. Podle jeho slov byl pak kreativnější a klidnější. Zážitek ho inspiroval k tomu, aby místo bez telefonů, kde se autentičtěji propojíš se sebou i s druhými, dopřál i ostatním. A tak založil hnutí, které například v Londýně pravidelně své akce vyprodává. Kluby pod jeho hlavičkou fungují i v Paříži, Barceloně nebo Dubaji.
Nejde ale jen o zahození telefonu, ale také o socializaci. „Epidemie samoty a duševního zdraví je na vzestupu. Lidé proto skutečně hledají spojení, opravdové spojení s ostatními lidmi mimo obrazovky,“ tvrdí Kneppelhout.
Hnutí pořádá koncerty, výlety, společné offline detoxy i koncerty. V Česku zatím nefunguje, ale i sem v různých podobách offline akce dorazily. Pražská Kunsthalle například pořádá čtení s ambientní hudbou, svůj offline klub s názvem Vlnění tu rozjel zpěvák Lake Malawi Albert Černý se svou ženou, modelkou Barborou. Různé obdoby eventů, kde se lidé cíleně odpojují, nabývají na popularitě po celém západním světě.
Refresher se rozhodl navštívit jeho dánskou odnož, konkrétně v Aarhusu. Vyrazila jsem na tzv. offline hangout, což je takový začátečnický entry level, kdy vyrazíš do kavárny a telefon odložíš na tři hodiny.
Akce mě stála padesát dánských korun, což je v přepočtu asi 170 korun. Pozor ale - dánské ceny často bývají klidně i dvakrát až třikrát vyšší než v Česku. Například káva tu stojí třicet až čtyřicet dánských korun, takže vstup byl jen o něco dražší než jeden šálek.
Jak to na offline klubu vypadá?
V den konání akce mi několik hodin předem dorazil reminder mail s pravidly. Stálo v něm mimo jiné, ať si nezapomenu vzít svou fyzickou platební kartu nebo hotovost. Byla to pro mě příhodná upomínka, placení telefonem už mám tak automatizované, že bych jinak musela být tři hodiny o vodě.
Na akci v jedné zastrčené kavárno-vinárně dobíhám na poslední chvíli. Znervózňuje mě, že ještě nemám odškrtané všechny úkoly z dnešního to-do listu. Pořizuju si poslední fotky před vstupem a odpovídám na poslední zprávy, protože za chvíli svůj telefon odložím.
U vstupu mě uvítá milá studentka psychologie Lin, která se mi představí a znovu mi zopakuje pravidla a jak to dneska bude vypadat. Všechno je tu velmi otevřené a respektující: nabízí mi, že si můžu telefon odložit do uzamykatelné skříňky. Přezdívají jí hotel pro telefony. Ale zdůrazňuje, že jen pokud chci a pomůže mi to se lépe odpojit. Nikdo mě celý večer do ničeho nenutí.
Program na offline hangoutu je jasně daný: prvních 45 minut je čas výhradně na sebe - nikdo tedy nemluví a účastníci a účastnice ho tráví činnostmi, které dělají sami. Druhý ze tří bloků je společenský: tady se naopak očekává, že čas strávíš s ostatními. Jestli ale nechceš, nemusíš. Třetí půlhodinový blok je vyhrazený pro reflexi o samotě.
Pro první blok jsem si přinesla všechno, abych se náhodou nenudila. Přiznávám ale, že pracovní notes byl v mém případě trošku kontraproduktivní. Myslela jsem na to, že o dnešní akci chci napsat článek. Jako novinářka jsem se tedy soustředila také na to, abych nabrala něco zajímavého pro text, který právě čteš. Přibalila jsem si ještě nějaké vyrábění, hry a knížku.
Můj výběr odpovídá tomu, čemu se nejčastěji lidé v offline klubu věnují. Pozoruju dvě háčkující účastnice, další si stejně jako já píší do deníčků, jiní si čtou. Ačkoliv ve velkých metropolích bývají hang outy vyprodané, dnes nás tu není více než deset.
Sedět v kavárně v absolutním tichu, které tu panuje (slyšet je jen klidná instrumentální hudba), mi připadá zvláštní. Ani tak ne proto, že bych nebyla do kaváren zvyklá chodit sama a s nikým si v ní nepovídat, v takovém případě mám ale s sebou většinou notebook a volím podniky, které často vypadají jako otevřené pracovny. Jenže tady žádný ťukot klávesnic slyšet není.
Najít kamarády?
Po tři čtvrtě hodině nám Lin naznačí, že nastává čas na další blok. „Pokud chcete, teď můžete něco podniknout s ostatními,“ říká tichým hlasem. Opět mě překvapí, jak respektující to tady dneska je – nikdo tě striktně nenutí do ničeho, co by se ti nechtělo.
A tak si pár vedle mě rozehraje šachovou partii a dvě dvojice se vrhnou do konverzace. Já se ještě držím zpátky u svého deníčku, protože cítím, že jsem se ještě nevypsala ze všeho. Mám bez jinak blikajícího telefonu, který pro mě má vždycky nějakou notifikaci, co by mi odvedla pozornost, nebývalý focus. Trochu se za to bičuju vinou – vždyť mě přece psaní živí, neměla bych takovou flow mít i bez telefonu v krabičce?
Jenže u psaní mám většinou více obrazovek a notifikace z mailu, Slacku, WhatsAppu, a tak si na to, že bych mohla tok notifikací vypnout, ani nevzpomenu.
Ze smyčky sebebičování mě vytrhne jedna z dalších účastnic – Seydan. Chce si povídat a seznámit se. Odhaluje mi jeden z dalších rozměrů, proč lidé offline kluby navštěvují. Kromě zamyšlení se nad svým screen timem zkrátka také proto, že jde o snadný způsob, jak se seznámit s novými lidmi.
„Je to pro mě hlavně o propojení. A taky jsem byla zvědavá na ten koncept,“ vysvětluje mi, proč sem dnes přišla. Seydan se do města přestěhovala teprve nedávno, a tak chce najít nové přátele i mimo školu, ve které pracuje.
První část využila podobně jako já. „Hlavně k reflexi,“ přiznává se hořkým smíchem, protože prý dnes měla neshodu s kolegou. Pár minut strávíme seznamovacím kecáním a já jí přiznávám, že jsem byla překvapená, jak mi najednou deníčkování šlo. „Nemáš k tomu telefonu přístup a nemůžeš co?“ směje se mi v dobrém.
„Líbí se mi, že tady můžu dělat svoje věci v klidu a sama, ale zároveň být obklopená cizími lidmi,“ odpovídá na otázku, jak se jí tu dneska líbí. To sice může dělat i v kanceláři s kolegy, ale ti už na rozdíl od lidí v offline klubu nejsou cizí, zamýšlí se.
Shodneme se, že se nám oběma líbí koncept, že můžeme být samy ve svém prostoru, ale zároveň se socializovat, pokud se na to cítíme. Samotářskou strategii zvolila jedna z žen, která sedí kousek od nás. Celou dobu si čte. A je to tak úplně v pohodě - já i Seydan nakonec vyzdvihujeme právě onu otevřenou atmosféru. Vím taky, že kdybych kdykoliv chtěla odejít, tak prostě můžu, takže se necítím pod tlakem.
Čas nám tu plyne trochu jinak, a tak jsem ráda, že jsem zvyklá nosit náramkové hodinky, které mi nedovolují se v něm úplně ztratit. Na čas se těch z nás, kdo je na své ruce máme, občas někdo zeptá či se ho snaží z naší levačky nenápadně vyčíst.
Koukání na hodinky mě ale přiměje znovu stočit pozornost k telefonu: nepřibyly mi nějaké notifikace? Nechci na ně myslet, ale ještě méně si chci myšlenky na telefon, které se mi vrací, vyčítat.
Z toku myšlenek mě přeruší zase Lin: je čas na závěrečnou reflexi zase o samotě. Posledních dvacet minut tak lidé tráví obvykle tím, čím v prvním bloku, tedy oním tvořením, čtením či psaním.
Plus: seznámíš se, mínus: platíš za to
Obzvláště poslední půlhodinu se mi myšlenky k telefonu stáčely častěji, než bych chtěla. Nepotřebuje mě někdo z práce, kamarádů, rodiny? Uvědomuju si, jak iracionální to je a za svoje přemýšlení nad telefonem se trochu bičuju.
Když jsem mobil po více než třech hodinách zapla, zase tak moc mi toho překvapivě neuteklo. Čekal na mě jen zmeškaný hovor od mojí mámy se zprávou co děláš, že nemůžeš mluvit?:D
Že jsem právě utratila pár stovek za to, abych nikomu včetně ní nemohla odpovídat, mi bylo trochu trapné jí přiznat.
Přitom by zdaleka nemuselo - screen time mám vlastně zcela v normě. V celosvětovém průměru stráví dospělý člověk u obrazovky necelých sedm hodin, u Evropana je to kolem šesti. Český teenager na mobilu stráví přes čtyři hodiny.
Stojí tedy offline klub, kdy telefon nuceně odložíš, za vyzkoušení? Já svoje dvě stovky upřímně neutratila za zmíněnou uzamykatelnou skříňku, ale spíše za prostor na zamyšlení, že bych něco takového měla dělat častěji. Zamýšlím se nad tím, že odhodit někdy telefon vědomě a jít si třeba psát v mém případě deník do parku bych do svého programu zařadit mohla. Jenže kdo z nás to dělá? Stály tedy ty tři stovky za to?
Stálo to za to?
Když jsem to o pár dní později vyprávěla spolužákům, někteří se ušklebovali. Jenže když jsem jim otázku vrátila a zeptala se: „A ty máš dny a časy, kdy jsi opravdu na tři hodiny bez telefonu?“, někteří se raději odpovědi vyhli. Upřímně jim podobně jako v perexu tohoto článku odpovídám, že jestli jim něco podobného přijde jako blbost a zvládají to pravidelně i bez vnějšího tlaku – good for you.
Offline klub je podle mě dobré místo, kde s regulováním času na mobilu začít. Minimálně mně to dalo prostor k zamyšlení, zda bych svůj telefon neměla cíleně odkládat častěji. Protože co si budeme povídat, kdy to uděláte sami od sebe jen tak doma? Poplatek za klub se mi sice zdá pro můj studentský budget poměrně vysoký, ale účast příště zvážím.
Taky mě tři hodiny bez telefonu a distrakcí přiměly přemýšlet, v jakých situacích k telefonu utíkám. Často to děláme třeba v nekomfortních nebo nudných situacích.
Že se tam Seydan chtěla seznámit, tak vlastně dává naprostý smysl. Na akcích bez displejů si můžete být jistí, že vás jednak situace dokope a také budete mít plnou pozornost druhých. Možná tu situaci znáš: jsi v novém prostředí nebo třeba jen v hospodě, ale jakmile začne konverzace váznout nebo se začneš jen trošičku nudit, tak zkontroluješ notifikace nebo odpovíš na zprávy – a přesně takovou možnost útěku na podobných akcích nemáš.
Úplně ale chápu jednu ze zmíněných účastnic, která celé tři hodiny strávila sama s knížkou. Offline kluby tedy podle mě rozhodně stojí za vyzkoušení. Poznáš nové lidi a možná se i trochu zamyslíš.
