Na Netflix nedávno dorazil nový dokument, který slibuje vstup do zákoutí manosféry.
„Vítejte u mě doma, tohle je moje myčka na nádobí,“ uvede britského novináře ve svém domě Harrison Sullivan, aka HS TikkyTokky, s pokývnutím na mladou blondýnku. Pozornému publiku je tak hned jasné, o co tu jde. Vstupujeme do světa manosféry, ve kterém muži sice tvrdí, že ženy milují, ale zároveň za ně říkají, že ví, co doopravdy chtějí. Na jejich názoru jim totiž nezáleží.
Legendární britský dokumentarista Louis Theroux se vrátil na obrazovky a rozhodl se rozebrat téma, které v poslední době hýbe internetem i reálnými životy. V novince Inside the Manosphere se vydává přímo za těmi, kteří věří, že svět ovládly ženy a muži musí získat svou dominanci zpět. Dokument vyvolal na internetu mnoho diskuzí. Někteří si jej nemohou vynachválit, jiní naopak nějaké chyby našli.
Dokument nás zavádí do světa luxusních aut, fitness center a podcastových studií, kde se rodí moderní maskulinita. Scény tak občas připomínají momenty z filmu Grety Gerwig, kdy se Barbie vrátí do svého světa a zjistí, že muži objevili patriarchát a z domu snů udělali Mojo Dojo Casa House. Při sledování snímku se tak nedokážeme ubránit myšlence, že takhle to přeci nemůže fungovat, že musí jít o parodii. Dokument si však nic nevymýšlí ani nepřikrášluje.
Manosféra není novým pojmem. Představuje neformální síť online fór, influencerů a komunit, která je tu s námi už desítky let. Patří do ní hned několik skupin. Známí jsou například incelové, jméno dostali podle anglického „involuntary celibate“, tedy nedobrovolný celibát. Je to skupina mužů, kteří se politicky mobilizují kolem toho, že nejsou schopni si najít sexuální nebo romantickou partnerku. „Jde o nejradikálnější skupinu z manosféry, protože jsou jedinou skupinou, která vyprodukovala teroristy,“ uvedla pro Refresher socioložka Linda Coufal.
Matrix pro zklamané muže
Její členy spojuje jedna teorie známá jako ideologie červené pilulky. Pokud jsi viděl*a Matrix a tato paralela ti přijde povědomá, jsi na správné stopě. Jde totiž opravdu o metaforu převzatou z tohoto filmu. Podle ní jsou muži podřazeni ženám, nemohou si stěžovat a nemají moc možností se svou situací něco dělat. Když si ale vezmou onu červenou pilulku, prohlédnou ideologii a uvidí tuto „realitu“.
Muži, kteří jsou v dokumentu představeni, by se mohli nejspíše řadit mezi tzv. pick up artists. Tedy komunitu, která nějakým způsobem prodává svůj business model ostatním. Nejčastěji jde o určitou sérii návodů na to, jak mohou být muži úspěšní v randění, v projektu britského novináře jsou ale představeni i ti, kteří se soustředí především na vydělávání peněz. Především Justin Waller, který nám v dokumentu ukáže své bohatství, které získal prodejem životních rad na internetu, i ženu a děti, které zasadil do tradičních rolí a po většinu času uchovává mimo oko veřejnosti.
Waller mimochodem své rady prodává ve spojení s jeho blízkým přítelem. Ikonou manosféry, Andrew Tatem, který spolu se svým bratrem Tristanem čelí v Rumunsku a ve Velké Británii závažným trestním obviněním, mimo jiné z obchodování s lidmi, znásilnění a založení zločinecké skupiny za účelem sexuálního vykořisťování žen.
Kde jsou ženy?
Přístup, jaký mají muži z manosféry k ženám, není jen pobuřující, ale může být i bohužel dost nebezpečný. Existují totiž případy, kdy se muži začnou radikalizovat a na ženách páchat násilí. To ale dokument už jaksi zapomíná zmínit a naprosto ignoruje dopad této ideologie na ženy. Dokument se soustředí na bohatství, kterým se zmínění muži obklopují a jako to nejhorší, co se týče jejich vztahu k ženám, ukáže jejich přítelkyně a manželky, které se musí smířit s faktem, že je jejich drahé polovičky otevřeně podvádí. Očima fanoušků této scény tak snímek působí trochu jako další naleštěné promo video, oslava životního stylu, kde jsou ženy jen doplňkem k luxusním autům, spíš než projekt, který by tento toxický svět skutečně dekonstruoval.
Na tento problém upozornila v článku pro deník The Guardian i autorka Lucy Mangan. „Člověk by si přál, aby se Theroux hlouběji zamyslel nad tím, jak manosféra ovlivňuje ty, kdo se nerozhodli být její součástí – školačky a učitele, kteří se potýkají s dospívajícími chlapci vystavenými tomuto obsahu, a mladé ženy, které ve svém okolí jen stěží najdou muže, kteří by nebyli touto zákeřnou látkou ovlivněni nebo ji odmítali,“ píše.
Dokument na samý závěr také sklouzne k tomu, že za to, že si tito muži myslí, že mají mít monopol na řízení světa, může jejich těžké a tragické dětství. Tenhle argument asi raději necháme na posouzení jiných, dodáme ale jen to, že náročné dospívání mělo mnoho lidí a přesto necítí potřebu budovat si ego na úkor práv poloviny lidstva. A navíc, terapie už je v dnešní době dostupná prakticky každému.
Toxický algoritmus
Manosféra navíc už dávno není problémem jen v zahraničí, ale prosakuje i do českého prostředí. Portál Flowee například nedávno zveřejnil mrazivou zpověď matky, jejíž syn propadl nenávistným algoritmům. „Zjistila jsem, že tráví hodně času na telegramu a redditu. Je v několika skupinách s pornografií, někdy dost agresivní. Ale to nebylo to nejhorší,“ uvádí.
„Na Redditu přispívá do komunit, kde se otevřeně mluví o tom, že ženy mají „život na easy mode“ a že dnešní společnost mužům křivdí. Taky poslouchá podcasty lidí, kteří by si mohli podat ruce s Andrew Tatem. Tenhle obsah sleduje skoro každý den, někdy celé hodiny.“ Tento případ přitom není ojedinělý, manosféra má i u nás silné zastoupení a spadá do ní stále více mladých mužů.
„Jakmile tam figuruje nějaká představa toho, že jsme ‚my proti nim‘, tak zpozorněte. To je za mě nejsnazší nebo nejobecnější návod na to, jak se vyhnout nějakému obsahu nebo nějakým představám, které mohou vést k výrazné radikalizaci. Jakmile tam to my proti nim je a ‚oni‘ jsou nějaká extrémně homogenní skupina, které jsou upírány lidské charakteristiky, tak už jste v radikálním obsahu,“ připomíná Coufal.
„Nepodporuji misogynii, ale ženy by volit neměly.“
Asi nejkontroverznější postavou je v dokumentu podcaster Myron Gaines. Ten se netají svými ostrými názory. Tvrdí například, že ženy by neměly mít právo volit a na veřejnosti často prezentuje své myšlenky spojené s antisemitismem. Ve snímku ale zaujal něčím jiným.
Před kamerou se totiž objeví i jeho přítelkyně Angie, se kterou žije v jednostranné monogamii. Jen pro pořádek, to znamená, že Myron se může stýkat a mít poměr s jinými ženami, ale jeho přítelkyně ne. Tedy přesněji mohl. Ještě předtím, než dokument dorazil na streamovací platformy, se totiž pár rozešel. Zda to zapříčinil i konfrontační rozhovor mezi Angie a Louisem, po kterém Myron své přítelkyni zakázal dále vystupovat na kameru, se můžeme jen dohadovat.
Právě v tomto okamžiku nejspíše narazíme na to, co se snažil snímek ukázat. Jaký mají vlastně muži, kteří spadají do manosféry, pohled na svět? A jaký mají vztah k ženám? Často jsou označováni za muže, kteří nenávidí ženy. Oni sami se však tomuto tvrzení vyhýbají.
Jak podotkl Myron, oni „ženy milují a sami ví, co je pro ně nejlepší.“ Tento paradox v dokumentu skvěle podtrhuje HS TikkyTokky, který přizná, že ženami, které tvoří obsah na OnlyFans, opovrhuje. Ve stejné větě však nezapomene připomenout, že se sám živí agenturou, která tyto modelky zastupuje. A ano, absurdní mu to nepřijde.
Novinář v dokumentu konfrontuje influencery, kteří chtějí zaplnit vakuum po Andrew Tateovi, a snaží se pochopit, proč se miliony mladých mužů cítí v dnešním světě ztraceni. Jenže ačkoliv mnoho lidí snímek šokoval, u jiných vzbudil důležitou otázku. Změní vůbec tento projekt něco? Louis Theroux se vrátil v plné síle, s brýlemi, rozpačitým úsměvem a otázkami, které znějí velmi nevinně. Možná ale až moc. Poměrně viditelně těmito muži opovrhuje, nikdy ale pořádně nevysvětlí proč.
Stačí nám ironie?
V dokumentu sledujeme hodinu a půl mužského narcismu, konspiračních teorií i hrozného zacházení s ženami. Jenže dokument působí, jako by jeho tvůrce zapomněl na to, že jeho aktéři jsou influenceři. Úspěch Therouxových předchozích dokumentů totiž stojí především na tom, že odhalí něco, co publikum nevědělo.
Jenže zmínění muži, kteří se v dokumentu představí, se živí tím, že své názory publikují veřejně. Louisova tradiční metoda, nechat respondenta mluvit a shodit se vlastními slovy, v tomto případě moc nefunguje. Tito lidé jsou na kameru zvyklí a svými kontroverzními názory se nijak netají. „Je mi jedno, co Theroux o mě v dokumentu řekne. Ať klidně odhalí, že jsem rasista, homofob a podvodník. To já jsem, netajím se tím,“ prohlašuje HS TikkyTokky na svém profilu na sociálních sítích. A to je ten problém.
Dokument tak možná zaujme ty, kteří o fungování manosféry nemají nejmenší tušení, ty, kteří na podobný obsah ještě nikdy nenarazili. Jenže pro ostatní, kteří jsou s názory zmíněných mužů obeznámeni, či snad s nimi souhlasí, bohužel snímek nejspíše moc nehne. Inside the Manosphere je fascinující sondou do světa, který se nás týká víc, než si připouštíme. Otázkou ale zůstává, zda v době radikalizovaných algoritmů stačí jen zvednuté obočí a ironický podtón, nebo zda bychom od dokumentaristů jeho formátu neměli vyžadovat tvrdší konfrontaci.
