Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Domy za jedno euro dnes lákají tisíce lidí, příběh Jakuba a Elišky ale začal dávno před tímto fenoménem.
Domy za jedno euro? Ještě než se z nich stal internetový fenomén, udělal Jakub něco, co dnes zní ještě šíleněji. Nebyl to pokus najít levnou nemovitost, ale spontánní rozhodnutí 20letého studenta, který chtěl mít vlastní místo v Itálii.
Dům našel na internetu, poslal zálohu a koupil ho dřív, než ho vůbec viděl naživo. Italsky neuměl a do země přijel až ve chvíli, kdy měl podepisovat smlouvu u notáře.
„Měl jsem nápad koupit si dům v zahraničí a byl jsem nasměrovaný jenom na Itálii. Zálohu jsem poslal, aniž bych dům viděl. S kamarády jsme přijeli v jednu ráno, prošli jsme si vesnici a druhý den v 11 jsme seděli u notáře,“ říká pro Refresher.
Z opuštěné kamenné stavby, která měla za sebou stovky let historie, postupně vytvořil soběstačný off-grid dům Casa dei Fichi s výhledem na moře i hory. Místo, které původně vzniklo jako letní útočiště, nakonec ovlivnilo celý život jeho i jeho rodiny.
Zdroj: archiv respondentů/se svolením
Když ještě žádné domy za euro neexistovaly
Domy za jedno euro zná dnes téměř každý. Na sociálních sítích vypadají jako splněný sen. Levná nemovitost v malebné italské vesničce a nový život pod středomořským sluncem.
Jenže realita bývá často mnohem složitější. Jakub ale svůj italský příběh začal dávno předtím, než se z domů za euro stal marketingový fenomén.
Nezaujal ho jen samotný dům, ale hlavně místo. Ze zahrady viděl zároveň moře i hory, kombinaci, která u něj tehdy rozhodla.
„Našel jsem ho na internetu, spojil jsem se s realitkou a poslal zálohu (přes 70 tisíc korun). Do Itálie jsme přijeli s kamarády až několik týdnů poté. Dorazili jsme kolem jedné ráno, prošli jsme si vesnici a druhý den v 11 jsme seděli u notáře.“
Batoh plný peněz
Dnes to zní skoro neuvěřitelně. Jakub odmítl poslat peníze na účet, a tak vyrazil do Itálie s hotovostí v batohu. Stařičký domek stál zhruba 200 tisíc korun. Až na místě společně zašli do banky, kde vystavili šeky potřebné k převodu nemovitosti. Přesto na celý proces vzpomíná pozitivně.
V Itálii totiž podle něj hraje klíčovou roli notář, který garantuje celý právní průběh koupě. „Věděl jsem, že dům opravdu kupuji od majitele a že všechno proběhne správně. Pro cizince je to vlastně velká jistota.“
To, co na začátku vypadalo jako obyčejná ruina, mělo mnohem delší historii. Až po několika letech jim místní vyprávěli, že 400 let starý dům byl opuštěný více než 50 let. Ve spodní části kdysi žila hospodářská zvířata, nahoře lidé. Rekonstrukce ale nebyla jednoduchá.
Jakub s Eliškou byli tehdy studenti vysoké školy, peněz nebylo nazbyt a na řemeslníky mohli zapomenout.
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak reagovali místní, když začali opravovat stovky et starý dům.
Co jim přišel říct tamní starosta.
Co Jakub říká o domech za euro, na které Itálie láká.
Kde žijí dnes a jaké jsou ceny v porovnání s Českem.
Celé roky proto jezdili do Abruzza během prázdnin a dovolených. Materiál vozili z Česka na přívěsu a většinu nábytku nebo designových prvků vyráběl Jakub vlastníma rukama. „Neměli jsme peníze na firmy. Všechno jsme dělali sami.“
„Starosta zajistil autobus, vesnice pomohla s ubytováním hostů.“
Ve vesnici byli jedinými cizinci
Když se objevili v malé horské vesnici, budil pozornost. Ne proto, že by byl turistou, ale proto, že tam chtěl žít a opravovat starý dům.
Když začali stavět terasu, objevil se u nich místní starosta. Chtěl zjistit, co vlastně dva mladí cizinci v opuštěném domě plánují. Když mu Jakub vysvětlil, že staví terasu, jen pokrčil rameny: „Tak si stavte, co chcete,“ a odešel.
Z cizinců se postupně stali sousedé a přátelé. Dokonce právě v této vesnici měli svatbu. Přijelo kolem padesáti českých kamarádů a místní jim pomáhali se vším. „Starosta zajistil autobus, vesnice pomohla s ubytováním hostů,“ popisuje.
Dům funguje bez přípojek, elektřinu vyrábí slunce, vodu přináší déšť
Kamenný dům dnes funguje úplně jinak, než bývá v Itálii běžné. Od začátku ho navrhovali jako soběstačný. Elektřinu vyrábí solární panely, dešťová voda se zachytává do podzemních nádrží a následně filtruje. Díky tomu nejsou závislí na běžných přípojkách ani vysokých provozních nákladech. „Chtěl jsem, aby byl soběstačný. Už tehdy jsme věděli, že energie a služby jsou v Itálii drahé.“
Narodil se syn a přišlo další velké rozhodnutí
Původně měl být kamenný dům jen místem, kam budou jezdit na prázdniny. Jenže čím více času v Itálii trávili, tím méně se jim chtělo vracet do Česka. Zlom nastal po narození syna. Před pěti a půl lety se rozhodli přestěhovat natrvalo.
Na začátku bydleli dva roky na farmě nedaleko pobřeží. Bylo to uprostřed covidu, kdy mnoho lidí tvrdilo, že cestování není možné. Oni ale naložili tříměsíčního syna, všechny věci do auta a vyrazili.
Všichni říkali, že se nedá odjet z Česka. My jsme prostě sedli do auta a odjeli.
Domy za euro? Nejlepší marketing Itálie, ale realita je jiná
Když dnes lidé sní o domě za jedno euro, Jakub je spíše brzdí. Ne proto, že by to nefungovalo, ale proto, že většina zájemců nevidí všechny náklady, které přijdou později.
Vzpomíná, že za notáře a daně zaplatil téměř stejnou částku jako za samotný dům. Právě to je podle něj informace, která v reklamách na domy za euro často chybí. K tomu se přidávají vysoké poplatky za energie, daně z nemovitostí nebo povinné rekonstrukce, které mohou stát statisíce korun.
„Domy za euro jsou podle mě jeden z nejlepších marketingových tahů Itálie. Jen málokdo ale mluví o tom, co všechno přijde potom,“ říká.
Život u moře není dovolená. Přesto by neměnili
Dnes Jakub, Eliška a syn žijí na pobřeží Abruzza, odkud mají během dvou hodin na sjezdovky i do hor a hodinu na mezinárodní letiště v Pescaře. Koupili si byt přímo na pobřeží, odkud mají pár minut na pláž. Právě tam dnes vychovávají syna, pracují a vedou běžný rodinný život. Levnější než v Česku může být samotná koupě nemovitosti, ale běžný život podle Jakuba rozhodně není automaticky levnější. Dražší jsou například služby, energie, auta nebo poplatky spojené s vlastnictvím domu.
Kamenný dům, který před 15 lety koupili jako studenti, ale neopustili. Naopak. Stal se jejich víkendovým útočištěm, kam pravidelně utíkají za tichem, přírodou a přáteli.
„Bydlíme u moře, ale Casa dei Fichi je pro nás místo, kam jezdíme odpočívat. Vznikla přesně tak, jak jsme si ji vysnili.“
Původně dům několik let pronajímali přes Airbnb. Jezdili sem hlavně hosté ze Švédska, Norska, Německa nebo Nizozemska, které lákala klidná část Itálie mimo turistické davy. Dnes už ho veřejnosti téměř nepronajímají.
Přesto říkají, že největší změnou není moře ani počasí, ale životní tempo. Italové podle nich umí využít každou volnou chvíli. Rodiny tráví společně víkendy, scházejí se na dlouhé obědy, večer vyrážejí na promenádu a děti si běžně hrají venku ještě v deset hodin večer. „Moře mě nepřestalo bavit ani po letech. Je každý den jiné. Ale nejvíc si vážíme lidí, které jsme tady poznali,“ shrnuje Jakub. V případě zájmu o ubytování je kontaktním kanálem Instagram.
