Než ho zabila rakovina plic, stihl přivést k životu 4 skvělé postavy. Moc toho nenamluvil, ale jeho smutné oči a dlouhé knírky nám zůstanou v paměti navěky.
John Cazale je pro mnohé lidi jen tím zvláštním hercem s knírkem a smutnýma očima, který si zahrál Freda, bratra Sonnyho a Michaela Corleonů. Někteří z nás však vědí, že to byl skvělý herec, který tomuto druhu umění doslova věnoval svůj život. Narodil se 12. srpna 1935 v Bostonu, kde také začínal se svou kariérou. Byl italský Američan, a tedy měl, jako většina takových lidí, původ v Sicílii. Jeho rodina tam emigrovala ještě v 19. století. Jako mladý studoval Oberlin College a na Boston University, kde i promoval. Vydělával si i jako taxikář, nicméně peníze pro to, aby mohl nastartovat svou kariéru honil všude možně. Později odešel do New Yorku, kde se poznal s Al Pacinem, tehdy dalším začínajícím hercem. Ten se o něm později vyjádřil následovně: „Když jsem poprvé uviděl Johna, věděl jsem, že je v něm něco speciálního. Vždy měl kolem sebe mnoho lidí, za což vděčil i svému příjemnému vystupování.“
V divadelní hře Line si ho všiml šéf castingu Kmotra, Fred Roos. Ten jej nakonec i představil Francisi Fordovi Coppolovi, režisérovi kultovního snímku. Kmotr, kromě toho, že se stal jedním z nejlepších filmů vůbec, udělal i ze začínajících herců skutečné hvězdy (své by o tom mohl říci i Al Pacino). Jeho ztvárnění Freda bylo dokonalé. Cítili jsme jeho bolest v očích, jeho slabšího ducha, jeho inteligenci i jeho slabší část mozku. Zdá se mi, že pohled do jeho duše, do jeho očí, jsme viděli poprvé až při scéně, kdy nemohl zabránit atentátu na svého otce, Dona Vita Corleoneho. Jen málokdo dokázal v obličeji vytvořit tolik pocitu zoufalství, bolesti a viny. A i když bychom ho za jeho činy měli nenávidět, je nám sympatický, je nám ho líto a je to jen díky schopnostem Cazalea. Zapomenout na scénu, kde před Michaelem hovoří o tom, že je moudrý a ne hloupý a dokáže se postarat o složitější věci, než se kterými mu Michael věří, je nemožné. Fredo dostal v Kmotrovi 2 mnohem více prostoru, což pomohlo Johnovi lépe rozvinout jeho charakter a ukázat divákům, jaký ve skutečnosti je. Citlivý, ctižádostivý, ale velmi zranitelný. Fredo Corleone je významná filmová osobnost a producenti, samotný režisér a celý štáb je velmi rád, že po dlouhém hledání toho správného herce natrefili právě na Johna. Celkem trefně jeho charaktery poznamenala i Meryl Streep: „V každé postavě, kterou hrál, jakkoli byla vtipná, bylo v ní i něco tragického... a v každé postavě, jakákoliv tragická byla, bylo v ní i něco vtipného.“
Pokud byste chtěli vidět tohoto herce i v jiné perspektivě, podívejte se na Rozhovor od Coppoly. V něm se smutný, zoufalý a slaboduchý Fredo mění na zcela jinou postavu, než jakou si v případě zjevení této tváře mnozí z nás představí. V Deer Hunterovi, po boku De Nira, zahrál postavu Stanleyho Stosha úžasným způsobem. Každý jeho pohyb, jeho mimika, každé slovo evokovalo pocit, že se díváte na herce, který se vžil do své postavy jakoby se byl pro ni narodil. A podobně to vypadalo s každou jeho rolí. Když mu diagnostikovali rakovinu plic, doufal, věřil, že se z toho dostane, jako každý jeho přítel kolem. Nicméně on se hlavně zajímal o to, zda bude moci hrát. Tak probíhala i před-produkce Lovce jelenů. Vedení Universal Studios nechtělo režisérovi Michaelovi Ciminovi dovolit, aby ho obsadil, neboť slábl každým dnem. Zde se ale na jeho stranu postavil Robert De Niro a Meryl Streepová, se kterou byl již tehdy zasnoubený a hrozili svým odchodem. Cimino ale musel natočit všechny scény s Johnem předem, před všemi ostatními. Ke konci natáčení se již Cazele sotva zmohl na pár vět a vypadalo to s ním velmi špatně. Umřel 12. března 1978, ještě před dokončením filmu a rok předtím, než se dostal do kin. Šlo o velmi smutné období.
V něm ho podporovala právě Meryl Streep. Vždy mu byla nablízku a prokázala mnoho lásky zejména při posledních dnech jeho života. Je o něm známo, že měl mnoho krásných přítelkyň, ačkoli je jasné, že nebyl žádný playboy. Panuje názor, že to bylo právě jeho osobností a něčím tajemným, což v ženách vzbuzovalo pocity, které je k němu vždy přitáhly. Ve skutečnosti šlo o velmi charismatického a milého muže, oddaného herce a nezapomenutelného člověka. Jako zajímavost vám může posloužit fakt, že kouřil, což dopomohlo rakovině plic. V tom ale pointa ještě není. Ve filmu Dog Day Afternoon má totiž (jeden z mála) dialog, ve kterém odrazuje ženu od toho, aby začala kouřit, protože to zabíjí. Ironie osudu, že? Bohužel jsem se ale nedopátral, zda se v době psaní scénáře, respektive tohoto dialogu již vědělo o Johnově diagnóze.
Richard Dreyfuss (ano, ten, který namluvil kampaň Aplle - Think Different) na něj také vzpomínal v nejlepším. Koneckonců, byl to on, díky komu si ho všiml Fred Ross. John Cazale pracoval s největšími talenty a hvězdami 70. let - Marlon Brando, Al Pacino, Robert Duvall, Robert De Niro, Meryl Streep, Gene Hackman, Harrison Ford nebo Christopher Walken. Zkusil si, jaké je to hrát ve filmu režírovaném Coppolou či Ciminem, no a v neposlední řadě hrál jen v 6 filmech. Trilogie Kmotra (v trojce se objevil v archivních záběrech), The Deer Hunter, The Conversation a Dog Day Afternoon. Všechny z těchto filmů získaly nominaci na Oscara za nejlepší film (a mnohé jiné), přičemž se nominace proměnila na vítězství hned ve třech případech. Sám nikdy nezískal Oscara, ale mnozí o něm dodnes tvrdí, že si ho zasloužil. Nedostal však dostatek prostoru a my můžeme jen hádat, co by asi tak stihl vytvořit za těch téměř 40 let, což už není mezi námi. Osobně jsem si jistý, že by nabral status legendy jako Pacino nebo De Niro. A tak, po úžasné práci a odkazu, který po sobě zanechal, doufám, že si jeho už odteď budete všichni pamatovat. Nebyl to jen Fredo, jmenoval se John Cazale, a byl to mimořádně nadaný herec s velmi slibnou budoucností. Tu však zrušila zákeřná nemoc, která předčasně ukončila jeho život ve 42 letech.
Na závěr jeden citát, který toho možná mnoho osvětlí a zároveň vysvětlí, jak dokázal tento herec vnést do svých postav tolik života a realistického chování .
„Občas přemýšlím, zda neschopnost najít sebe sama nenutí lidi hledat se v někom jiném, v jiných postavách.“
