Trojka za moc nestála, pojďme si tedy zavzpomínat, co dělalo speciálními první dva díly.
Mafia 3 je zklamání, pravděpodobně nejtrpčí herní zážitek českých a slovenských hráčů vůbec. Není to však až tak velké překvapení a od releasu jsme se s tím už doufám všichni smířili. Pokud se tak ve vašem případě ještě nestalo, tento článek bude právě pro vás. Podíváme se totiž zpětně na první a druhý díl, které v našich malých zemích způsobily nemalé šílenství. Hlavně ten druhý, který vycházel po dlouhých letech od legendární Mafie 1. Ne vše však proběhlo podle plánu. Pojďme ale pěkně popořádku.
Mafia 1 vyšla po dlouhodobém vývoji ve studiu Illusion Softworks v čele s Danielem Vávrou v roce 2002. Šlo o netradiční pohled do mafiánského života, tedy alespoň v herním průmyslu. Špičkový scénář s úžasně napsanými postavami přizpůsoben herním mantinelům tehdejší doby. Hráči si okamžitě zamilovali ježdění po velkém městě s fungující dopravou a inteligentními NPC. AI mafiánů či policistů dávala hráči zabrat a tehdejší systém lékárniček (ročníky po nějakém tom 99. roce byly naučené brát autohealing jako alfu a omegu hratelnosti) způsobil všem z nás nemalé problémy. Proč byla Mafia 1 takovou úžasnou hrou? V mnoha aspektech přenášela filmové klasiky na naše monitory. Zachycovala dobovou městskou atmosféru, ulice plné mafiánů, respektu, cti a síly jednotlivých rodin. Celkově 20 různorodých misí se zaměřilo na stoupání Tommyho Angela po žebříčku důvěry a kariéry v rodině Salierů. Od klasických vyvražďovaček přes nečekané Tommyho akce, přepadení, kdy musel bojovat o život až po vraždy na objednávku, krádeže i nesmírně kreativní a originální napsané/designované úkoly. Mafia 1 je ve srovnání s třetím dílem zlatým klenotem, minimálně co se level designu týká.
Dnes už vzpomínáme na úžasné dějové zvraty, nervy drásající hudbu (scéna, kdy se Sam přibližuje k Tommymu autu a sahá přitom do saka je velmi zručně vygradovaná a intenzivní), množství detailů a zábavnou hratelnost. Kde Mafia 3 pohořela na plné čáře, tam exceluje 14 let stará jednička. Možnosti jako prostřelení nádrže, tankování, předpříprava na mise (kdo z vás rozstřílel ten žlutý Lasseter u motelu hned na začátku?), vlastní garáž a hlavně mnohé efekty fyziky (na ty roky a možnosti českého studia nevídané) se podepsaly pod jedinečnost tohoto titulu. Na internetu najdete mnoho porovnávajících videí prvního a třetího dílu, dva příklady níže však zřejmě hovoří za vše. Dokonce i ten herní obsah před 14 let převálcoval ten dnešní. Těžko říct, jestli je to k smíchu, do pláče, nebo rovnou na facku, jisté však je, že Vávrův výtvor byl až generačně nadčasový. Je nepředstavitelné, aby open world v roce 2016 nabízel tak málo obsahu, zvláště když první část dané série před 14 lety ukázala pravý opak.
Ani Mafia však není dokonalá hra a kritiku nemůžeme vynechat ani u pár sekcí scénáře, přestože jsme ho na začátku vychválili. Půjde však o subjektivní dojmy. Frankova zrada byla z mého úhlu pohledu trochu uspěchaná, respektive slabě zkonstruována. Pokud byste si ji dnes zapnuli znovu a obezřetně sledovali jednotlivé herní mechanismy či příběhové aspekty, pár chyb a chybiček najdete, ale kultovní status hry se podepsal pod to, že jakákoliv kritika na ni se bere jako irelevantní (čímž však netvrdíme, že nejde o jeden z největších klenotů nejen v daném žánru). No a ani ten český dabing není na jedničku. Některé vtipy, dialogy a monology jsou dnes již legendární, rád bych si však hru ještě jednou v životě zahrál v původním znění. Dvojka je například s anglickým dabingem výrazně lepší. Ještě, než se však k ní dostaneme, rádi bychom ještě jednou připomněli, jak významné byly mise pro Mafii 1. Nepovedené atentáty na Morella mě děsí dodnes, a jelikož jsem u závodů prožil velmi temné období mého dospívání, raději se tomu úplně vyhnu. Při hraní City of the Lost Heaven jste jako hráč cítili i drobné rozhodnutí vývojářů ovlivňující děj či hratelnost, stejně jako jste cítili lásku k projektu, který oplýval množstvím detailů. Mnohé z nich jsou přitom tak nenápadné, že si jich mnoho hráčů dosud nevšimlo.
To už ale neplatilo o dvojce. Z Ilusion Software se stalo 2K Czech spadající pod 2K Games a jak již dobře víte, nešlo o nejšťastnější krok. Vydavatel si diktoval podmínky, ořezal obsah a dohnal Vávru k odchodu ze studia. Nikdo přesně neví, co se při vývoji Mafie 2 stalo, ale mělo to za následek, že hráči kritizují i ty herní aspekty, o nichž nic nevědí nebo se prostě přidali k vlně hejtu, protože bylo cool nadávat na kapitalistické a ďábelské USA a „zlé Američany, kteří všechno pokazili.“ Mafia 2 je totiž skvělá gangsterská hra s úžasnými postavami, autentickým příběhem a nečekanými zvraty. Rozsekání Henryho mačetami, Joeův nečekaný výstřel v baru, vypálení Vitova domu, ale hlavně pobyt ve vězení. Příběh jedničky a dvojky se rozprostírá na dlouhém časovém úseku. Hýbali jsme se jak v době, tak i v kulturních a společenských pravidlech. S tím byla spojena i změna města, přece jen, doba pokročila. Modernější auta, atmosféra, oblečení či hudba. Mafia 2 se měnila v samotném průběhu vyprávění příběhu, za což si zaslouží velkou chválu (hlavně kvůli faktu, že se všechny tyto změny odrazily na hratelnosti a atmosféře, a to ve velmi pozitivním smyslu). Na tu dobu se i samotné město považovalo za designérský skvost založený na propracovaném enginu. Empire Bay zažilo jednak sluneční paprsky, jednak mrazivé zimy plné zakrváceného sněhu. Titul nabídl stealth přístup, pasáže, které vás odměňovaly nebo trestaly kvůli tomu, že jste spustili alarm, no a velmi se neslevilo ani z náročnosti.
Bohužel, mnoho obsahu zřejmě zůstalo někde v šuplíku. Dosud sním o tom, že si zahraju misi, která byla prezentována i v jednom z trailerů. Je to již téměř 10 let, ale mně v hlavě utkvěla cutscéna, kde jsou Vito a Joe odříznuti na mostě. Policisté je obklíčí z obou stran, začne hrát intenzivní hudba... a vy už víte, co nás čeká. Bohužel, této části jsme se ve hře nikdy nedočkali, stejně jako mnoho dalšího obsahu. Ten přišel buď placenou cestou, nebo vůbec. Jde o hlavní důvod, proč hráči tak neradi vzpomínají na druhou Mafii. Přitom jde o bravurní dílo s úžasnou hratelností, výběrem jízdního modelu, množstvím open worldového obsahu, detailním zpracováním interakce s prostředím a NPC, pokrokovou grafikou, fyzikou a mnohým dalším. Destrukce na vysoké úrovni, nádherné cutscény (popravení Sidneyho Pena aka tlusťocha), vytříbené dialogy a skvěle vykreslený vztah mezi Joem a Vitem. Vyjmenovávat jednotlivé povedené aspekty hry bychom mohli dlouho, ale pravděpodobně jen kvůli tomu nepochopíte, proč je Mafia 2 perfektní hra. Právě detaily dokáží jakýkoli titul povýšit na pomyslný trůn. Jako příklad můžeme zmínit reakci NPC na ozbrojeného Vita (v obchodě jste častokrát neměli šanci přežít, pokud jste nezačali hned po tasení brokovnice střílet), někdy klišé, ale vždy skvěle zpracovaný humor nebo právě tolikrát omílané in-game možnosti, které vás přiměly strávit ve hře mnohem více času a poznat její jádro.
Příběh možná není lepší (to už závisí na jednotlivcích, já v něm vidím mnohem komplexnější scénář, i když možná zpracovaný s menší láskou, než zobrazení Tommyho cesty na vrchol a následného pádu), rozhodně je však různorodější, překonávajíc prostředí a hratelnostní přístup k jednotlivým úkolům. Osobně se mi také více líbil Vito než Tommy. Nechápejte mě špatně, ale vyrůstal jsem na Kmotrovi a Puzových knihách, Omerta je pro mě v hrách a filmech posvátná. To, co dělal Tommy, bylo neodpustitelné. Když jsem byl mladší, bylo snazší fandit mu. Při posledním hraní (jen před pár týdny) jsem si však uvědomil, kolik problémů způsobil. Byl sice živější, lidštější a šel po svých vlastních cílech, k srdci mi více přirostl Vito (i proto bych v Hangar 13 scenáristů, nejraději zakroutil krkem za to, co udělali s jeho osobností a charakterem. Když se nad tím zamyslíte, jde o zcela jinou postavu, s Vitem sdílí akorát tak rysy obličeje a minulost). Rozhodnutí, kdo je sympatičtější, je zřejmě čistě subjektivní volbou, já se ale asi vždy raději vrátím k Vitovi. Měl rodinu, prožil si peklo, odseděl si pár let a téměř každý v jeho životě ho chtěl přechytračit, a tak je přechytračil on. Navíc jsme zde měli Lea Galanteho a celou komisi. Mafia 2 je mnohem mafiánštější hrou než jednotka, která nešla Cose Nostře do hloubky (zasvěcení Joea a Vita, složení přísahy, dlouholeté sloužení Donům...). Podobná témata jsou nesmírně výživná, je proto škoda, že se Mafia 3 vydala tak chudou a nezáživnou cestou.
Empire Bay bylo navíc mnohem využitelnější místo než City of the Lost Heaven. Nebyla to kulisa hrací plochy, šlo o velké žijící pískoviště plné různých temných uliček a tajných průchodů. Naskriptovat NPC a vytvořit AI ve funkčním městě se prvnímu a druhému dílu podařilo mnohonásobně lépe než tomu třetímu. Původně jsem se chtěl vybít ze zlosti a porovnat herní vymoženosti, mechanismy, fyziku a další důležité aspekty předešlých dílů s tím nejnovějším, přišel jsem však na to, že to nemá v tomto článku co dělat. Materiálu přitom bylo dost, my jsme se však chtěli zaměřit na nostalgický výlet do Empire Bay a City of the Lost Heaven.
A ten je pokaždé stejně poetický, emotivní a oplývající trpělivě budovanou atmosférou a character developmentem. Obě hry nabídly nezapomenutelné dialogy a postavy, nenáviděné a zároveň milované mise, množství humoru a nepříjemných scén. Mafia 1 a 2 byly hrami, které pro nás hodně znamenaly, hlavně, pokud jste do mafiánských kruhů viděli už dříve. Nezapomenutelné dobrodružství s Tommym a Vitem zde pro nás budou navždy, což je asi jedinou útěchou, protože kvalitativně se k nim asi následující díly nepřiblíží, což naznačil už otřesný třetí díl.
Přátelství je sračka... a Mafia 3 taky
