„Nechápu to. Nechali jsme tam tisíc mužů...“
Biblický příběh o boji Davida s Goliášem nás mimo jiné učí, že žádný boj není předem ztracený. Nikdy nesmíte podceňovat naoko jasně slabšího soupeře. O pravdivosti tohoto tvrzení se krutě na vlastní kůži přesvědčili Britové 22. ledna 1879 v bitvě u Isandlwany. Tato krvavá bitva byla prvním střetem v takzvané Britsko-zulské válce mezi britskými kolonizátory a kmenům Zuluů ve východní části Jižní Afriky.
Britové přišli do Jižní Afriky na počátku 19. století a postupně si ji začali kousek po kousku ukrajovat pro sebe. Zuluové však patřili mezi ty, kteří si úzkostlivě hlídali svoji nezávislost. Kolonizátoři jim na ni několik desetiletí nesahali, jelikož věděli, že se říše stala pod vedením jejího zakladatele Shaka a jeho bezprostředních nástupců mocným vojensky řízeným útvarem schopným rázně a drtivě zasáhnout proti jakémukoli nepříteli. V průběhu 40. let 19. století se však vojenská kontrola nad územím jižní Afriky stále více ocitala v rukou obávaného impéria. K vyhrocení vztahů mezi britskými kolonisty a kmenem Zulu došlo zhruba o třicet let později, když Zuluové svou expanzí začali překážet Britům ve využívání nově objevených diamantových nalezišť.
Záminkou na vyhlášení války se stal právě vojenský systém zavedený ještě „Černým Napoleonem“, na němž stála celá existence afrického kmene. Když se v roce 1877 stal Sir Bartle Frere správcem britské kolonie Kapsko, otevřenému konfliktu mezi těmito územními konkurenty se již nedalo vyhnout. Frererovým cílem bylo totiž založit z kolonií v jižní Africe centralizovanou federaci pod vedením královské koruny, přičemž Zuluové svým odbojem spojeným s expanzí mu v tom výrazně překáželi. Proto v prosinci poslal zuluskému králi Cetshwayovi ultimátum o okamžitém rozpuštění jeho stálé armády. Tomuto pochopitelně Cetshwayo nemohl vyhovět, i když po válce s kolonisty ani trochu netoužil. Kdyby ultimátum akceptoval, Zuluové by zůstali bezbranní nejen vůči Britům, ale i vůči okolním kmenům a jejich říše by se tak či tak rozpadla. Siru Bartl Frereovi se tak podařilo vyprovokovat válku, ale jeho naděje v rychlý, prudký britský útok a bleskovou destrukci říše Zuluů se ani zdaleka nenaplnily.
Samotná bitva u Isandlwany se stala pro hlavního velitele Lorda Chelmsforda, ale hlavně pro jeho podřízené, plukovníka Anthonyho Durforda a podplukovníka Henryho Pulleina, pověřených vedením této operace, noční můrou. Tento bojový střet je klasickým příkladem podcenění přesily nepřítele spoléhajíc se výrazně na převahu palných zbraní. Podcenění protivníka se projevilo hned na začátku, když Durford a Pullein odignorovali pokyny shora nevystavením vozové hradby, dokonce ani obvodového zákopu v táboře. Půda v okolí Isandlwany byla příliš kamenitá, aby jim to stálo za námahu, navíc když domorodí bojovníci měli podle nich málo zkušeností a považovali je za amatéry. Na první pohled jejich aroganci můžeme považovat za oprávněnou, protože společně měli k dispozici kolem dvou tisíc mužů ozbrojených jednorannou zadovkou Martini-Henry vz. 1871, tedy zbraní ráže 0,45 palce, s maximálním dostřelem okolo 1 400 metrů a s nejvyšší účinností okolo 350 metrů. Každý z vojáků nosil s sebou 40-50 nábojů, které jim díky tradičně skvělému střeleckému výcviku průměrně vydržely pouze na pět minut. Pak se museli spolehnout na doplnění munice nebo na bajonet. Právě pro tento případ bylo v muničních vozech na úpatí Isandlwany uloženo nejen dalších 30 nábojů pro každého střelce, ale ještě téměř půl milionu záložních nábojů, k tomu je třeba připočíst dvě polní děla a baterii vrhačů raket. Britští vojáci tak opravdu disponovali palebnou silou, která mohla a hlavně měla porazit desetinásobnou přesilu Zuluů.
V této bitvě však vojenskou disciplínou a taktikou proslulí červenokabátníci udělali několik chyb. Fatální se pro Brity stala jejich nepružnost právě při životně důležitém doplňování munice, plus situaci jim nezlehčili ani jejich řídké linie snižující koncentraci palby. Zuluové snadno pronikali do bezprostřední blízkosti červenokabátníků a mohli použít oštěpy, se kterými uměli zacházet mistrovsky. Britské bajonety nemohly konkurovat precizně vypracovaným domorodým bodným zbraním. Takže v tomto konkrétním boji se po prvotní palbě nemohli spolehnout v podstatě na nic, ani na náhradní střelivo, ani na bajonet. Bojiště se proměnilo v krvavou lázeň a díky problémům při rozdávání náhradní munice zemřelo v této bitvě 1300 britských vojáků. Většinou přežili jen příslušníci domorodých jezdeckých oddílů z britských kolonií, protože při pohledu na ten masakr zkrátka utekli, z bílých vojáků britského kontinentu jich přežilo pouze 55. Jak je zmíněno již výše, v počtu záložních nábojů britské obtíže nespočívalo. Zakládali se však na tom, že zásobovací vozy se nacházely příliš daleko od centra boje, protože ten vypukl přes kilometr od tábora, kde se náhradní munice nacházela. Proč? Protože, když kolem jedenácté vypukl boj, po tom, co malý průzkumný oddíl narazil na celou armádu čítající 22 000 Zuluů, okamžitě se zformovali do tvaru býčích rohů (armáda postupující v oblouku s posílenými křídly), zůstali Britové tak zaskočeni, že v rozporu s taktickými pokyny se jednoduše nestáhli zpátky do tábora.
Dalším kamenem úrazu se stal fakt, že munice byla v britské armádě pečlivě balena v těžkých dřevěných bednách přibitých měděnými pásy a uzavřených devíti pevnými šrouby, které rezavěly, kvůli čemuž se velmi pomalu odšroubovávaly a tím pádem otvírání beden trvalo poměrně dlouho. Navíc se zde naplno projevila britská byrokracie, když velitelé odmítli vydávat náhradní náboje bez žádanky. Jednotlivé bedny byly rozděleny jednotlivým plukům a podle velitelů se ani náhodou nesměly mezi sebou míchat. Jeden z poručíků královského dělostřelectva Horace Smith-Dorrien si dovolil tento neefektivní systém porušit a začal se svými dělostřelci otevírat inkriminované bedny bajonety, či sekerami, namísto šroubováků. Za přečin svévolného poškozování armádního majetku a rozdělování nelegálně získané munice bez ohledu na plukovou příslušnost dostal dokonce pokárání od jednoho ze seržantů. Vydávání náhradního střeliva se tak pochopitelně kriticky zpomalilo a vojáci britské armády dokázali odolávat enormní přesile jen dvě hodiny. Bitva u Isandlwany tak skončila neočekávanou, ponižující porážkou britské armády, v níž přišla o více důstojníků než v bitvě u Waterloo. Bitva znamenala pro Brity absolutní katastrofu, ale jak se říká všechno zlé je pro něco dobré. Jeden plus přece jen tato bitva červenokabátníkům přinesla a sice to, že po ní už uzavírali bedny se střelivem jen lehce odstranitelnou svorkou.
Vítězství Zuluů nemohli nechat Britové bez odezvy, protože by mohlo inspirovat i další již podřízené kmeny ke vzpouře. Nemohli dovolit, aby se zpochybnila jejich mocenská převaha nad necivilizovanými divochy. Válka trvala do 4. července, kdy lord Chelmsford dobyl zuluské hlavní město Ulundi a usmrtil poslední zuluské vojáky. O měsíc později zajali krále Cetshwaya, převezli ho do Kapského města, později do Londýna, kde v klidu dožil. I zbývající Zuluy ušetřili, ale jejich území bylo definitivně zabráno. Bez ohledu na celkový výsledek války bitva u Isandlwany se stala pro Jihoafričany významným mezníkem v historii jako zářivý příklad srdnatého odporu proti evropskému imperialismu. Pro Brity znamenala tato bitva naopak velké selhání, dá se nazvat přímo fraškou a nejraději by ji z historie vymazali.
