Podle nejnovější studie přežije své 125. narozeniny jen málokdo.
Už od dávných dob byli lidé fascinováni otázkou, co je smyslem života a jak si ho prodloužit. Teprve v několika posledních staletích se však podařil posun, který můžeme označit dokonce za pokrok v této oblasti - začal se dosahovat rekordních věků a lidi napadla myšlenka věčného života. V dnešní době se ho snažíme díky medicíně a boji proti nemocem co nejvíce prodloužit, podle autorů práce Důkaz omezení délky lidského života (Evidence for a limit to human lifespan) publikované v periodiku Nature však jde o nemožné.
I když se v posledních letech stále častěji vyskytují překvapivé informace o nových nejdéle žijících lidech (nedávno například Indonésan, jehož pravost dokladů svědčících o jeho věku je aktuálně prošetřována), vědci Xiao Dong, Brandon Milholland a Jan Vijg brali v úvahu jen ty, o kterých nejsou absolutně žádné pochybnosti. Člověkem s nejdelší stoprocentně potvrzenou životností byla Jeanne Calment (1875 - 1997), která se dožila 122 let a 164 dní.
Rodný list Jeanne Calment.
Prvotní otázka vědců byla, zda je či není maximální délka života flexibilní tak, jako u jiných organismů, nebo je zkrátka omezena biologickými faktory. Odpověď hledali především prostřednictvím statistik, konkrétně šlo o demografické údaje ze 41 různých zemí světa. Výsledky ze začátku jen potvrzují prudké prodloužení životnosti lidí v posledních staletích, dokonce i ve 20. století se délka života stále zvyšovala. Až kolem roku 1980 přichází zajímavý zvrat, kdy se do té doby nejvyšší hodnota prostě neposouvá dále. Skupina vědců začala hledat důvod, a tak prohledala zdravotní záznamy lidí, kteří zemřeli ve věku nad 110 let po roce 1980. Důvod jejich úmrtí zůstává nejasný - množství z nich bylo totiž zdravých a mělo ideální geny na dožití se vyššího věku.
Japonská Okinawa je ostrovem s jednou z největších měr dlouhověkosti.
Podle této skupiny vědců je zkrátka naše délka života omezena našimi biologickými faktory, jiné vysvětlení během výzkumu nedokázali najít. Otázkou však zůstává, zda se ty nedají nějak překonat nebo pozměnit. Činnosti jako růst, rozmnožování či neustálá pohotovost imunitního systému naše tělo oslabují i přesto, že se většina buněk stále dělí dále. Je očekávatelné, že jednou některá část selže a čím je člověk starší, tím je to pravděpodobnější. Závěr práce se nese v skeptické atmosféře, vědci označují šanci, že se někdo v nejbližších letech dožije více než 125 let za mizivou. Ani definitivní poražení nepříjemností jako je rakovina či Alzheimer tedy maximální délku života lidí nezvýší, ale rozhodně učiní konce mnohých výrazně příjemnějšími.
