A co že na zmíněném svátku lásky nesnášíme nejvíc?
Kalendář hlásí 14. února a regály se plní plyšovými medvídky, čokoládami ve tvaru srdce a vše se halí do červené barvy. Do barvy, která je symbolem lásky, ale pro nás nezadané metaforou pekla na zemi. V supermarketech jsou dokonce celé uličky, které nám ukazují, jak by to v tom pekle vypadalo. Tuny cukru, abychom byli ješte více tlusté a depresívní a kopa zmatených nerozhodných chlapů, kterí nevědí jestli vzít Ferrero nebo Raffaello, jelikož celej rok nedávali pozor. A co každoročne nesnášíme na Valentýnu úplně nejvíc?
Připomíná nám, že jsme sami
Jako by nestačilo, že i ta godzila z prvního patra si našla přítele a denně postuje deset vysmátých fotek v objetí svého miláčka. Ne, že bychom lásku nepřáli ostatním, ale po přečtení článku o tom, že v Německu se brali dva psi, máme pocit, že jsme opravdu ti poslední na světě, co lásku ne a ne najít. Ano, jsme si toho vědomi. Jsme sami, nezadaní, opuštění. Nepotřebujeme ještě nějaký svátek, který nám to omlátí o hlavu. A kdybychom přeci jen chtěli připomenout, že pořád nemáme hocha, stačí zavolat babičce. Třeba by z toho aspoň kápla dvacka na zmrzlinu.
Připomíná nám, jak krásné je nebýt sám
Znáte takovou tu písničku „když dva se rádi mají, i v lednu je jak v máji“? Bezvadný! Takže zatímco my nezadaní trávíme dlouhé zimní večery u filmu sami, nikdo nám nenapíše, jak mu chybíme a venku se brodíme ve sračkách sněhu, je nám zima a tečou nám nudle, ti zamilovaní mají květen, září jako sluníčka, v břiše mají motýlky a ještě si navzájem kupují dárky? Life's not fair.
Diskriminuje nás nezadané
A kdo to vůbec vymyslel, že ti šťastnější budou mít svůj den, zatímco my nezadaní ne? Takový den všech nezadaných by byla větší topovka. Bary by se plnily námi svobodnými a protože z depky, že jsme sami, jsme téměř propadli alkoholu, o navázání kontaktu by bylo po pár panácích postaráno. Utratit celou výplatu za třicátou pátou bundu, kterou opravdu nepotřebujeme, by bylo zcela v pořádku, protože máme přeci svátek, ne? A sníst celý dort na oslavu za poslechu We Like to Party zní mnohem líp, než ho zhltnout v slzách při Lonely od Akona.
Nutí nás na sobě hledat chyby
Čtrnáctý únor je den, který nás nutí zamýšlet se sami nad sebou. Kde vlastně děláme chybu? Jsem hloupá, tlustá (vždyť byl ten dort jenom jeden), nebo mám prostě jen v lásce smůlu? Chyba! Den sv. Valentýna je dnem lásky, ale neříká nám, jaké lásky. A tak když jsme doposud žádnou nenašli, můžeme oslavit alespoň sebelásku. Stejně nás nikdo nechce, jen protože jsme dokonalí a všichni se nás bojí oslovit. To je přeci jasný, ne?
Začíná Liga mistrů
Ano, je spousty důvodu, proč den sv. Valentýna tzv. „hejtovat“. Je to jen jeden velký marketing, nutí nás vyznávat lásku jak na povel, a pokud tu lásku nemáme, jsme smutní, že nám to datum ještě připomíná. Ale víte, co je vůbec to nejhorší? Začíná Liga mistrů. A tak pokud jste ti šťastní zadaní, nejenže následujících „pár“ večerů budete trávit před televizí v dresu Barcelony. Navíc je dost dobře možné, že z věty „lásko, na Valentýna tě vezmu do Paříže“ se vyklube, že 14. února hraje FC Barcelona s Paříží, a tak ten domnělý nejromantičtější večer v roce strávíte s lahváčem, pytlíkem chipsů a u fotbalu.
