Yitzhak Ganon přežil koncentrační tábor, kde si prošel nevýslovným peklem. Spásy se dočkal až s příchodem sovětských vojsk.
Přesný počet osob, které našly smrt v nechvalně známém koncentračním táboru Auschwitz, jenž sestával celkem ze tří oddělených táborů, nejsou známé, a tak jsme při studiu této stinné stránky historie odkázáni na pouhé odhady. Ty se však mnohdy silně různí. Zatímco totiž někteří historikové hovoří o přibližně milionu obětí, v jiných zdrojích můžeme narazit na číslo až několikanásobně vyšší. Jisté je jen jedno, a sice, že si tato černá kapitola lidstva vyžádala daň na životě nemírného množství nevinných lidí. Jsou však i tací, kteří hrůzy nacistického režimu přežili a vrátili se domů – nesouce jizvy jak na těle, tak i na duši. Jedním z těchto šťastlivců byl i židovský řecký občan Yitzhak Ganon, jehož jméno před několika lety zaplnilo novinové titulky poté, co světu sdělil svůj doslova neuvěřitelný příběh. Nebudeme ale předbíhat.
Známé heslo „Arbeit macht frei“ neboli „Práce osvobozuje“ nad branou koncentračního tábora Auschwitz
Když se ke konci roku 2009 vrátil tehdy 85letý stařec ze své pravidelné ranní procházky, cítil nezvyklou únavu, a tak se rozhodl jít si lehnout. Přestože i po několika hodinách pocit vyčerpání neustoupil, muž se bránil návštěvě nemocnice. „Nepotřebuju doktora,“ řekl své strarostlivé dceři Iris. Dalšího rána se jeho stav zhoršil. Ganonova žena společně s dcerou proto okamžitě zavolaly lékaře, který muži diagnostikoval virální infekci. Jeho život byl v krajním ohrožení, tudíž se nakonec přeci jen, byť s velkou nechutí, vydal do nejbližší nemocnice. Zde krátce po přijmutí zkolaboval. Infarkt.
Ganon musel neprodleně podstoupit srdeční operaci, při níž byly odstraněny krevní sraženiny a do těla bylo implementováno pět stentů (zdravotnický prostředek trubicového tvaru, jež má zajišťovat průchodnost například tepny či třeba močových trubic). „Mysleli jsme, že operaci nepřežije,“ svěřil se jeden z chirurgů. „Obzvláště, když měl jen jednu ledvinu.“ Kam se poděla ta druhá, prozradil Ganon lékařům poté, co se probudil z narkózy. A stejně tak jim vysvětlil, proč se doktorům posledních skoro 65 let svého život vyhýbal jako čert kříži. Odstrašujícími vzpomínkami přilákal i zájem novinářů.
„Pocházím z města Arta na severu Řecka,“ líčil před lety Ganon svůj životní příběh pro německý list Spiegel Online (fotografie zde), když se z operace zotavil. „Stalo se to v sobotu 25. března roku 1944. Právě jsme zapálili svíčku, abychom oslavili šabat (nejdůležitější židovský svátek, pozn. red.), když vtom příslušník SS a řecký policista vtrhli do domu. Řekli nám, že se máme připravit na dlouhou cestu.“
V koncentračním táboru končily i děti. Na fotografii jsou k vidění přeživší po osvobození Auschwitzu sovětskými vojáky
Transport zabral zhruba dva týdny, přičemž destinací byla Osvětim (Auschwitz-Birkenau), největší nacistický koncentrační tábor. Ganonův nemocný otec cestu nepřežil. Po příjezdu byl zbytek rodin nucen svléknout se, načež byli všichni podrobeni prohlídce. Jeho matka a pět sourozenců byli ihned posláni do plynové komory. Samotný Ganon byl okamžité popravy ušetřen, co jej však čekalo, bylo dost možná daleko děsivější než vidina smrti.
Nacisté Ganona odvedli do místní nemocnice, která byla v této době působištěm doktora Josefa Mengeleho, často přezdívaného také jako „Todesengel“, tedy „Anděl smrti“. Toto přízvisko nebylo náhodné, ale mělo své důvodné opodstatnění. Zvrácený německý lékař totiž „proslul“ svými krutými praktikami a experimenty, jež prováděl na pacientech. Ke znázornění místních nelidských podmínek můžeme použít následující slova osvětimského vězně Alexe Dekela: „Mengele provozoval zabíjecí podnik. Větší operace byly prováděny bez umrtvení. Jednou jsem byl svědkem operace žaludku, Mengele odstraňoval kusy z žaludku, ale bez žádného umrtvení. Jindy to bylo srdce, které bylo odstraněno, opět bez umrtvení. Bylo to strašné. Mengele byl doktor, který se zbláznil kvůli moci, kterou dostal.“
O těchto zvěrstvech se na vlastní kůži přesvědčil i sám Ganon, který byl bez okolků přinucen ulehnout na operační stůl, na nějž byl posléze pevně upoután, aby se nemohl hýbat. Bez použití jakéhokoliv anestetika pak Mengele rozřízl jeho břišní dutinu a vyjmu jednu ledvinu. „Viděl jsem svoji ledvinu, jak pulzuje v jeho rukou. Křičel jsem jako smyslů zbavený,“ vzpomínal Ganon po letech na tento hrůzný zážitek. „Křičel jsem 'Šema Jisra'el' (první dvě slova Tóry, tedy jedné z pěti knih hebrejské Bible, a zároveň název jedné z nejdůležitějších židovských modliteb, pozn. red.). Žadonil jsem o smrt, jen aby to utrpení již přestalo.“
Jedním z mnoha pokusů doktora Josefa Mengeleho bylo umělé spojení dvojčat sešitím jejich tepen dohromady
Utrpení však pokračovalo dál. Po brutálním zákroku byl Ganon ponechám bez léků či tlumičů bolesti, s níž musel vykonávat nejrůznější práce. Jednou z nich bylo například mytí zkrvavených operačních nástrojů zvrhlého doktora. A aby toho nebylo málo, jednu celou noc musel Ganon strávit ve vaně naplněné ledově studenou vodou, neboť Mengele si přál otestovat funkci plic svého pacienta – nebo přesněji řečeno svého pokusného králíka. Nicméně silou železné vůle a touhy žít dokázal Ganon překonat i tento druh mučení. V osvětimské nemocnici strávil všehovšudy asi půl roku.
Když Ganon přestal být nacistům k užitku, rozhodli se jej poslat tam, kde končila drtivou většinou ostatních vězňů – do plynové komory. I v tomto případě však Ganon o vlásek unikl jisté smrti. Podle jeho slov totiž komora dokázala naráz pojmout „jen“ 200 lidí, přičemž Ganon byl údajně jako zázrakem číslo 201. Tuto informaci ale logicky nelze žádný způsobem ověřit, proto bychom ji měl brát částečně s rezervou.
Kýženého vykoupení z pekla se Ganon, stejně jako zbytek vězňů, dočkal 27. ledna (január) 1945, kdy byl Auschwitz osvobozen jednotkami Rudé armády. Proto právě na toto datum dnes připadá Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Po svém vysvobození se Ganon vydal zpátky do rodného Řecka, kde se mu podařilo nalézt své dva poslední přežívající sourozence, bratra a sestru. Roku 1949 Ganon emigroval do Izraele, kde se oženil, založil rodinu a zapřísáhl se, že po hororové zkušenosti z koncentračního tábora již nikdy nemocnici nenavštíví. Do péče lékařů jej přivedl až infarkt více než 60 let po konci války. A za záchranu života jim byl neskonale vděčný. „Kdyby nebylo doktorů, už bych zde nebyl,“ dodal s úsměvem. Upomínkou na hrůzostrašnou bolest a utrpení mu po zbytek života zůstalo číslo 182558 vytetované tmavě modrým inkoustem na levém předloktí.
