Deprese je slabost, schizofrenie rozpolcená osobnost a ze psychických problémů se nedá vyléčit. Co je pravda a co jen obyčejná pověra?
Ještě ani dnes, v 21. století, jsme nedokázali zcela pochopit problematiku psychických poruch. Přestože nám přijde naprosto samozřejmé a v pořádku jít na kontrolu k obvodnímu doktorovi, k očnímu či k zubaři, k psychiatrovi nebo ke psychologovi chodí jen velmi málo z nás.
Staráme se o svou fyzickou schránku více než o duševní, ačkoli potřebuje úplně stejnou údržbu. Preventivní prohlídky u psychologa zatím neexistují a mnoho lidí vyhledá jeho pomoc, až když jsou úplně na dně a nemají jinou možnost. Přitom je to stejné jako u jiných onemocnění – brzká léčba a diagnóza znamená vyšší šanci na uzdravení. Proč se tedy lidé takovým odborníkům vyhýbají a nechtějí jejich pomoc?
Odpověď je poměrně jednoduchá, bojí se stigmatu, které je s psychickými onemocněními spojeno. Myslí si, že by je okolí vnímalo jako blázny, které je potřeba zavřít či jako nebezpečné devianty. Jaká je však pravda, co se skrývá za psychickými poruchami?
1. Lidé, kteří mají duševní chorobu, jsou šílenci a je potřeba zavřít do ústavu
Nejrozšířenějšími psychickými chorobami naší doby jsou deprese a úzkosti. Procento lidí, co trpí závažnými onemocněními, jako je schizofrenie či poruchy osobnosti, je ve skutečnosti velmi nízké. Mnoho z nich dokáže fungovat v rámci práce i rodiny a své problémy umí šikovně maskovat. Při běžném kontaktu s nimi si vůbec ničeho nemusíš všimnout, dokáží se jevit úplně „normální“.
Své starosti si často nechávají jen pro sebe, protože se bojí reakce okolí nebo zkrátka nechtějí druhým ublížit. Proto může jejich stav často zůstat zcela nepovšimnut, i když vnitřně trpí.
2. Ze psychické choroby se nelze vyléčit
Mnozí z nás zastávají názor, že pokud se vyskytnou nějaké duševní problémy, zůstanou nám už na celý život. To však vůbec není pravda. Většinu poruch lze efektivně léčit pomocí terapie a léků. Kromě toho lidská duše se tak jako všechno v našem těle vyvíjí a mění, proto se i problémy, kterými trpíme, mohou různě transformovat.
V jedné části života se objeví a v druhé zmizí. Různé životní situace v nás vyvolávají i různé pocity, aktivují podvědomé fobie, potlačované vzpomínky, dětská traumata, které pak vedou k duševním chorobám. Stejně tak je však příznivé podmínky, stabilní vztahy a pozitivní události dokáží stabilizovat nebo utlumit.
3. Lidé, kteří mají nějaký psychický problém, na sebe chtějí pouze upoutat pozornost
Jejich chování se může někdy vymykat normám, které známe. Mohou přehnaně emocionálně reagovat na zdánlivě nepodstatný podnět, a proto se nám často zdá, že pouze zbytečně přehánějí. Pravdou však je, že to, co se zdravému člověku zdá jako triviální hloupost, může nemocného velmi hluboko zasáhnout.
Představ si, že máš zlomenou ruku a někdo tě s ní nutí dělat kliky, protože je to „normální“ a ví to každý. Přesně takto se cítí nemocní lidé, když je jiní odsuzují za jejich trápení.
4. Deprese je pouze slabost a tito jedinci by se měli prostě přestat litovat
Nejhorší ráda, kterou můžeš dát člověku s depresí je: „Prostě se přes to přenes a přestaň se litovat“ nebo „mysli pozitivněji a buď aktivnější!“ Nikdo si nemůže vybrat, že bude depresivní. Nemůže si tedy vybrat ani to, že depresi mít nebude. Jde o poruchu, při které dochází ke chemické dysbalanci v mozku, čímž se redukuje tvorba serotoninu (hormon štěstí) a dopaminu (díky němu jsme motivováni a aktivní).
Proto se nemocní cítí skleslí, nic je nebaví, nemají na nic chuť a nevidí v ničem smysl. Za depresí se často skrývají i jiné než pouze fyzické příčiny, i když hrají nepochybně velkou roli. Proto je kromě antidepresiv při její léčbě důležitá i terapie. Ta nemocného naučí, jak své pocity smutku či beznaděje efektivně zvládat.
5. Pokud má někdo úzkost, dokáže ho rozrušit úplně cokoliv
Ve většině případů to vůbec neplatí. Existují různé typy úzkosti a různé spouštěče, na které někteří reagují a jiným mohou být zcela ukradené. Osoby, které trpí například sociální úzkostí, dokáže znepokojit příliš mnoho nových lidí na party, zatímco jedincům s generalizovanou úzkostnou poruchou to může být celkem jedno.
6. Osoby s poruchou osobnosti mají pouze složitou povahu
Pokud se někdo neumí chovat v rámci určitých sociálních norem, znamená to, že je pouze nevychovaný. Pokud se s ním těžko jedná, zkrátka jde o příliš komplikovanou povahu nebo to dělá naschvál. Bohužel toto si zdraví lidé často myslí o těch, kteří trpí poruchou osobnosti, přitom je jejich „složitá povaha“ způsobena závažnou duševní poruchou a ani náhodou to nedělají schválně. I oni jsou pouze lidé a snaží se žít nejlépe, jak dokáží, je to pro ně však mnohem komplikovanější než pro zdravé jedince.
7. Schizofrenie označuje rozpolcenou nebo rozdvojenou osobnost
Tento mýtus je jeden z nejrozšířenějších vůbec. Mnoho laiků považuje schizofrenii za rozpolcenou osobnost. Když vidí člověka plného konfliktů, který často mění své chování, povahu či názory a mají sklon říci: „Co jsi, schizofrenik?“ Tyto příznaky se přitom se schizofrenií vůbec nespojují.
Schizofrenie je stavem závažné psychózy, při které člověk není schopen rozeznat své představy od reality. Trpí přeludy, halucinacemi, slyší neexistující hlasy. Tyto osoby mají bludné, často paranoidní představy o tom, že lidé slyší jejich myšlenky, že jsou jejich nápady cizí, jako by jim je do hlavy vkládala nějaké jiná síla nebo nadpřirozená bytost.
Mohou tvrdit, že je unesli mimozemšťané, že je sleduje vláda atd. Toto jsou pouze ty nejzákladnější přeludy, kterými takové osoby trpí, ale pravdou je, že u každého může choroba vypadat jinak a bludné myšlení, co prožívají, může mít vlastně jakoukoli podobu od létajících koček až po démony, kteří ovládají jejich činy. Jednoduše žijí jakoby v neustálém snu, ve kterém neexistuje žádná skutečnost a realita splývá s jejich představami.
Porucha, která skutečně popisuje rozpolcenou osobnost, se nazývá disociativní porucha identity a projevuje se změnami chování, nekonzistentním charakterem, náhlými změnami názorů a hodnot, přičemž postižený mění svůj charakter, aniž by si to uvědomoval, a když se dostane zpět do normálního stavu, své chování si vůbec nepamatuje. Z jeho pohledu se opravdu jedná o úplně jinou osobu.
8. Lidé s poruchami příjmu potravy nejedí a jsou vyhublé
To, že si tvá kámoška, která se nedávno úspěšně „vyléčila“ z anorexie, dá k obědu celou pizzu a k tomu čokoládový dort, ještě vůbec nemusí znamenat, že je v pohodě. Existuje mnoho forem poruch příjmu potravy a ještě více triků, jak je maskovat.
I osoby, které mají například anorexii, jedí. Sice málo, jsou patologicky vybíraví a ve všem se piplají tři hodiny, ale jedí. A ačkoli mnoho kampaní, které ukazují anorektičky jako vyhublé kostry, co na sobě nemají ani gram tuku, tvrdí, že zvyšují povědomí o této nemoci, páchají ve skutečnosti více zla než dobra. Protože ne všichni anorektici vypadají takto.
Jedním z kritérií pro diagnostikování takové poruchy příjmu potravy je BMI nižší než 17,5; což sice znamená podváhu, ale v realitě vůbec nevypadá tak hrůzostrašně jako dívky na obrázcích. Proto si mnoho lidí s touto nemocí říká, že na tom ještě vůbec nejsou tak špatně a nepotřebují léčbu. BMI 17,5 je ale dostatečně nízké na to, aby způsobilo vážné zdravotní problémy a mělo trvalé negativní následky na lidský organismus. Normálně BMI začíná od 18,5; ale ideální hodnota je mezi 20 až 25.
Další kategorii je bulimie. Ta se projevuje tak, že se postižená osoba buď stravuje normálně, nebo se přejídá a následně se vší přijaté potravy zbaví. Buď zvracením nebo projímadly. Bulimici jsou nejčastěji ze všech trpících úplně přecházení, protože navenek mohou vypadat zdravě. Často mají přiměřenou hmotnost nebo i mírnou nadváhu a ve společnosti se dokážou stravovat normálně. Jejich tělo však trpí nedostatkem živin, častým zvracením či zneužíváním projímadel. Mohou se cítit neustále unavení, sklíčení a oslabení. Proto by se toto onemocnění určitě nemělo brát na lehkou váhu.
Třetí nejčastější poruchou je přejídání. Ne, skutečně se nejedná pouze o nízkou míru sebekontroly, tito jedinci opravdu trpí. Mohou mít deprese či jiné emocionální problémy, které je k takovému nezdravému životnímu stylu vedou. Jedná se o poruchu příjmu potravy stejně jako u anorexie či bulimie.
9. Bipolární porucha znamená neustále střídání nálad
Tato nemoc je charakterizována střídáním dvou protipólných stavů. Při stavu deprese se nemocný cítí smutný, letargický, ztrácí zájem o běžné aktivity i motivaci pracovat, může ho trápit beznaděj, pomalé kognitivní funkce a celková únava a slabost. Při mánii se trpící naopak cítí šťastný, motivovaný, bývá impulzivní, vyhledává vzrušení, prožívá stavy euforie a dokáže fungovat dlouhé hodiny i dny bez spánku, přičemž je schopen pracovat, užívat si a má pocit, že se nikdy neunaví.
Tyto stavy však nepřicházejí každou hodinu, dokonce ani každý den. Jde o dlouhodobé, extrémní nálady, které vydrží minimálně týden, v některých případech i několik měsíců. Nestřídají se tedy tak často jako u cyklotymie, což je nemoc, která označuje časté střídání nálad v intervalech několika hodin nebo dní.
Nespleťte si tedy bipolární poruchu s cyklotymií, ačkoli vypadají velmi podobně, jsou to dvě zcela rozličné diagnózy. Cyklotymie je kromě toho často spojována i s jinými chorobami a jako samostatná diagnóza se vyskytuje jen zřídka. Nejčastěji jí trpí lidé s poruchami osobnosti nebo psychózou.
10. Jedinci trpící závislostmi jsou pouze slabí a neumí se ovládat
Za závislostí se skrývá celá šňůra biologických reakcí, chemických spouštěčů a stejně tak i duševních problémů. Existuje takzvaná fyzická závislost na určité látce, kterou závislí bez pomoci lékaře zvládnou pouze těžko. Tělo si umí na drogy zvyknout natolik, že už bez nich není schopno fungovat a bere je jako něco nezbytného pro přežití. Proto pokud si lidé vytvoří biologickou závislost, může být pro ně přestat s užíváním drogy téměř nemožné.
Za vším stojí geny, stejně tak i za závislostmi. Někteří z nás se rodí s přirozeně nižší schopností produkovat určité hormony, což mají na starosti například pocity pohody nebo štěstí. Mnoho lidí se pak uchyluje k umělým rájům, kde jsou tyto pocity najednou přístupnější a snadněji dosažitelné.
Velké emocionální trauma, psychické problémy, rodinné hádky, celková nestabilita a náchylnost k intenzivnímu prožívání mohou vést k závislosti. Omamné látky lidem dávají iluzi, že jsou jejich problémy vzdálenější či méně významné, a právě proto se k nim znovu a znovu vracejí.
