Odporují si, nebo se v něčem shodují?
Platonovo učení o idejích je velmi známé a rozšířené. A právě z tohoto učení musíme vycházet, chceme-li se dopátrat toho, jak Platon nahlíží na člověka, jak tento pojem uchopuje a skrze co ho vysvětluje. Úvodem si stručně pro pořádek připomeňme, co jsou Platonovi ideje – jsou to neměnné, nehybné a věčné vzory věcí tohoto světa. Idea je to, čemu je třeba rozumět, skrze co poznáváme věci smyslového světa. Nade všemi idejemi pak stojí idea dobra, která ozařuje věci tak, že je můžeme poznat.
Idea člověka
Platon pojem „člověk“ pojímá skrze ideu „člověka“. To je to, co rozumíme slovem člověk, to, co tímto slovem máme rozumět. Tato idea je smyslem, který dáváme slovu „člověk“, umožňuje samý pojem člověka, je to vzor jeho lidství. Idea člověka doopravdy neexistuje, ale platí, řídí a vládne – v jejím jménu člověk jedná, je pro něho zákonem, proto se u ní také uplatňuje dokonalá svoboda a kritika člověka.
Antika pojímala duši různě
V Platonově době bylo u jeho současníků rozšířeno několik názorů na lidskou duši – byla tu Anaxagorova teorie, která tvrdila, že duše je projevem rozumné světové síly, která organizuje dějství.
Dále se objevoval pythagorejský mýtus o duši jakožto nesmrtelné bytosti, která je na čas uvězněna v těle.
Další dvě učení pravila buď to, že je duše jemnou hmotou podobnou ohni a vzduchu, nebo že je harmonií (funkcí) uspořádání prvků v těle. Platon z těchto učení vystavěl úplně novou teorii, která se později stala základem středověkého i novověkého názoru na duši.
Základ středověkého i novověkého pohledu na duši
Podle Platona je tedy duše čistě duchovní, nehmotná, rozumná, jednoduchá a nerozlučitelná. Je příbuzná duši světové, která proniká celým vesmírem a sama od sebe se pohybuje. Svým vstupem do těla ho duše oživuje, s jejím odchodem tělo umírá. Tělo je pro ni vězením, těžkým závažím, příčinou zla. Je nesmrtelná – jejím cílem je poznání a nadsmyslový svět.
Cílem života je rozumnost a uměřenost
Podle Platona je cílem života duchovní štěstí, což je rozumnost a uměřenost. Nejvyšším lidským cílem je uvidět pravdu, touha po poznání je podstatou lidské mysli – ten, který poznal pravdu, tím upevnil a vytvořil svůj nový a správný charakter a bude již tedy vždy jednat pouze mravně.
Největší důraz klade na ctnost, která má být uvědomělá. Nejdůležitější ctnosti, vycházející z dobových názorů, jsou moudrost, statečnost, umírněnost – drží smyslové pudy na uzdě. Dále spravedlnost – uvádí v soulad jiné duševní mohutnosti.
Platonova etika je egocentrická (uzavřená do jedince). Druzí lidé, naši blízcí, jsou vzdálení, cizí, nedostižní. Stejně cizí, vzdálené a nedostižné je jeho pojetí lásky, je stejně egocentrické jako jeho celá etika. Láska u Platona nemá dva póly, tedy milujícího a milovaného, je pouze elementární touhou jedince.
Aristotelův svět tvoří smyslové vjemy
U Aristotela byla dovršena řecká tendence chápat svět jako v sobě uzavřený prostor, ve kterém má své pevné místo i člověk. Aristotelovu filosofii ovládá hegemonie zraku – Aristoteles pojímá svět opticky, tedy tak, že je vytvořen z optických smyslových počitků a předmětně objektivizovaný tak, jak dokáže předmětně objektivizovat jenom zrak.
Ostatní smysly tedy v tomto případě přicházejí zkrátka a své zkušenosti do tohoto obrazu světa zanášejí takřka pouze dodatečně. Zkušenosti ostatních smyslů jsou v tomto případě vedlejší. Stěžejní je zrak. Také Platonův svět idejí, který Aristoteles, jak se dočteš níže, značně kritizuje, je světem optickým, světem nazíraných tvarů.
Avšak teprve u Aristotela se optický obraz světa neuvěřitelně jasně realizuje jako svět věcí, přičemž člověk je zde věcí mezi těmito věcmi světa, objektivně zachytitelný rodem vedle jiných rodů, už ne hostem v cizině jako člověk platonský, nýbrž obyvatelem a vlastníkem vlastního bytu v domě světa. S tím souvisí také Aristotelův kosmologický obraz světa, v němž svět chápe a vysvětluje jako obrazně uspořádanou rozmanitost, ve které má každá věc a každá bytost své místo a bytost „člověk“ se ve spojení s nimi všemi cítí jako doma.
Navzdory tomu však Aristoteles ještě nedošel k tomu, jaké má člověk ve vesmíru zvláštní postavení – uchopuje pouze člověka ve světě, ne svět v člověku, protože nedává člověku možnost poznat se tak, jak se může poznat jedině on.
Aristotelův člověk je proti tomu platonskému méně problematický
V pojetí člověka se Aristoteles od Platona poněkud liší. Jeho člověk je méně problematický a téměř vždy o sobě mluví ve 3. osobě: je pro sebe jen „případem“, do vědomí sama sebe se dostává jako „on“ nikoliv jako „já“. Jeho člověk žasne nad člověkem jako nad částí veskrze úžasného světa.
Především však Aristoteles kritizuje platonské učení o idejích. Nesouhlasí s jeho mystickým a obrazným líčením podstaty idejí, vychází z Platonovy logické formulace idejí a z ní se snaží odvodit některé nedostatky tohoto učení. Platon tvrdí, že ideje jsou vzory věcí tohoto světa; Aristoteles říká, že jsou jejich pouhými duplikáty, nikoliv vzory. Aristoteles vyslovuje otázku, že pokud by to skutečně bylo tak, jak tvrdí Platon, a ideje by byly opravdu věčnými, nehybnými a neměnnými vzory všech věcí, kde by se potom u těchto věcí bralo vznikání a zanikání? Jak může idea člověka – věčný, neměnný a nehybný vzor lidství – způsobovat člověka a jeho osudy?
Místo idejí má Aristoteles substance
Proto Aristoteles vysvětluje pojem člověka na základě „podstat“ – substancí. Skutečnou podstatou věci (např. obsah básně, smysl řeči, jádro myšlenky, význam události) je to, co mne upoutalo, strhlo, na co myslím a chci, aby na to mysleli i ostatní, jakmile o tom začnu mluvit.
Např. krásná báseň zapůsobila stejně na mě i na přítele (myslíme na to a mluvíme o tom) a právě to je skutečná podstata věci. To, co nás shodně upoutalo. Tyto podstaty působí, lidé si rozumí a podle toho jednají, podrobují se obsahu zákona, působí na ně smysl politikovi řeči, nechávají se strhnout myšlenkou básně. Podstata je tedy faktorem – působí, ale nelze ji vidět, pouze rozumět.
Filozofie porozumění
Je tudíž tolik lidských podstat, kolik je různých lidí pro lidské myšlení. Každý člověk, o němž mohu říci, že je něčím pro sebe (ano, to je on), je zvláštní podstatou. Svou podstatu má však i lidství, protože vím, o čem mluvím, když se o něm vyjadřuji. Podstatou člověka je potom rozum.
Aristoteles jde ještě dál a vychází od porozumění. Základním faktem pro něj je, že člověk člověku něco sděluje – něco, co má obsah, co chápeme, čím se dorozumíváme. To je obsah řeči a řeč je pouze nástrojem pro vyjádření tohoto obsahu. Sdělovat obsah řeči můžeme pomocí deseti základních typů výroků o tom, co jest – kategorií, které stojí mezi dvěma mluvícími osobami.
Podle Aristotela je duše dvojí
Aristotelovo pojetí duše je také poněkud odlišné od toho Platonova. Podle Aristotela je duše dvojí. Organická, která je přírodním faktorem, staví a řídí tělo, které je jejím nástrojem; a rozumná, vyšší, tedy to, co v člověku myslí a soudí.
Tato vyšší duše není na tělo nijak vázána a také na něj nijak nepůsobí. Vládne nad tělem jako Bůh nad světem, s božstvím je spřízněná, poněvadž její i boží podstatou je myslet. Později duše u Aristotela zakouší problém zla v jeho hloubce a cítí rozpolcenost světa kolem sebe a tuto světovou rozpolcenost může později pojmout již jako jedinou pravdu – tím se rozpadá Aristotelův kosmologický obraz světa.
Základem mravnosti je přirozený pud
Co se týče etiky, můžeme říci, že zde – pokud se Aristoteles s Platonem přímo neshoduje – mu rozhodně neodporuje.
Podle Aristotela je základem mravnosti přirozený pud, který nás nutká k jednání. Nemravnost je potom cosi jako nemoc. Člověk se stává mravným, když je ovládán rozumem. Mravnosti lze však dosáhnout i cvikem. Základem mravního jednání je uměřenost. Posledním cílem mravního jednání je blaženost – pravé štěstí je to, které vystihuje rozum (podstatu člověka), vrcholem života je správné nazírání na svět.
Co mají společného?
Všimni si, že ačkoliv se v Aristotelově etice neobjevuje Platonův egocentrismus, kladou oba důraz na rozum, mravnost a štěstí, a to ne štěstí materiální, ale u Platona duchovní a u Aristotela štěstí vystihující rozum, tedy lze říci, že také duchovní.
