Ještě miliony let po svém vzniku byla bombardována meteority, ultrafialovým zářením a spalována extrémní teplotou.
Poslední desítky let v moderní historii lidstva vědci podrobně zkoumají horniny Země i pozůstatky zvířat a rostlin, které zde v minulosti existovaly, aby z nich poskládali mozaiku historie naší planety. Existence Země začala asi před 4,5 miliardami let v podobě rozpálené horninové hmoty ve sluneční soustavě.
První primitivní organismy se objevily v oceánech asi před 4 miliardami let, a pak se život šířil a nabýval rozmanitých forem, i když jeho evoluční cesta nebyla zdaleka jednoduchá. Prostředí na Zemi se neustále měnilo. Sopečná činnost, dopady meteoritů a klimatické změny znamenaly pro život ohrožení a někdy měly katastrofální účinky.
Vývoj naší planety byl, jak se zdá, plný událostí a soudě z historie, bude takovým i v budoucnosti. Čas v chápání vesmíru a v chápání lidstva se však značně liší, a tak se zřejmě nemusíme ani my ani naše děti obávat katastrofických scénářů, které se stanou skutečností až za miliony let.
Pokud chceme pochopit vznik Země, musíme se vrátit do doby, kdy vznikl samotný vesmír. Bylo to přibližně před 14 miliardami let. Tato událost je dnes již všeobecně známá jako „big bang“, tedy Velký třesk. Velký třesk znamenal vznik hmoty, času, energie a prostoru. Vesmír byl zpočátku malý, horký a hustý, pak se začal rozpínat a chladnout.
Zrod...
V první nanosekundě (miliardtině sekundy) byl horký a rozpínající se vesmír směsí několika druhů chemických prvků, jejichž vlastnosti byly velmi různorodé. Už po takto nepředstavitelně krátkém čase od svého vzniku měl průměr stovky milionů kilometrů a teplotu desítek bilionů stupňů Celsia. Vesmír byl v této fázi jen vařící hmotou sestávající z částic, které byly spolu s obrovským množstvím fotonů produktem energie.
Nejpočetnějšími částicemi v prvních okamžicích vesmíru byly elektrony a kvarky (kvarky – elementární částice, ze kterých se skládají protony a neutrony). Přítomné byly i jiné druhy částic, které dnes již neexistují. V první mikrosekundě (miliardtině sekundy) se již ochladil natolik, že kombinací dvou typů kvarků začalo vznikat obrovské množství protonů a neutronů.
Od první sekundy po velkém třesku se začaly srážkami mezi protony a neutrony tvořit jádra dalších lehkých prvků (hélia a berylia). Tento proces, který se nazývá jaderná syntéza (někdy také fúze) Velkého třesku, trval asi 3 minuty, přičemž vznikla jádra 98 % atomů hélia, které v současnosti existují ve vesmíru.
Rozpínání a ochlazování vesmíru
Vesmír se během dalších pár set tisíc let nadále rozpínal a ochlazoval, ale ještě pořád měl dostatek energie k tomu, aby se vytvářely atomy. Nakonec po asi 300 000 letech, kdy teplota klesla na zhruba 3 000 stupňů Celsia, se mlha sestávající z částic a energie rozptýlila a vesmír se stal průhledným. V té době se začaly díky gravitaci shlukovat atomy plynů.
Během následujících stovek milionů let se vytvořila vířící oblaka vodíku a helia, která se začala rozšiřovat do dlouhých tenkých pásů. 500 milionů let od velkého třesku se tyto pásy začaly spojovat, což znamenalo vznik prvních galaxií. Další koncentrace hmoty v rámci galaxií vedla ke vzniku prvních hvězd. Tvorba tepelné a světelné energie ve hvězdách nastala, když se jádra vodíku v jejich středech začala slučovat a vytvářet helium.
Od Země až po tzv. pozorovatelný vesmír
Je třeba říci, že při vzniku prvních galaxií a hvězd existovaly ve vesmíru jen 4 chemické prvky: vodík, helium, lithium a berylium. Vznik prvních hvězd byl tedy velmi významný, protože znamenal zrození nových prvků. Právě v jejich nitru se totiž začaly z lehčích prvků fúzí vytvářet těžší. Tímto způsobem vznikly mnohé z dnes běžných chemických prvků, které na Zemi známe. Například kyslík, křemík a železo.
Avšak ne všechny prvky mohly vzniknout uprostřed hvězd. Nejtěžší prvky, jako je olovo, se vytvářejí jen ze supernov – mohutných hvězdných explozí. Tyto výbuchy rozmetaly nové prvky po galaxiích, kde se staly součástí nových hvězd a planet.
Přesný věk naší galaxie, Mléčné dráhy, není znám, ale předpokládá se, že vznikla před 10 až 11 miliardami let. Sluneční soustava se přitom začala formovat asi před 4,5 miliardami let, kdy v ní začal houstnout shluk plynů a prachu, čímž vznikl její zárodek. Hmota v mlhovině vytvořila hustší středovou oblast (Protoslunce) a řidší vnější oblasti.
Nakonec se mlhovina zhustila do otáčejícího se kotoučovitého tělesa – protoplanetárního disku. Prach a led v disku se srážely do stále větších částic. V důsledku gravitace byla hmota vtahována do středu disku a teplota stoupala natolik, že fúzí vzniklo z vodíku helium, a to znamenalo zrod naší hvězdy – Slunce.
V částech nejbližších ke Slunci tvořily hlavní složku horniny, ve vzdálenějších oblastech, kde panoval nepředstavitelný chlad, byly početnější částice ledu. Vlivem gravitace se částice chaoticky srážely, díky čemuž narůstaly. Výsledkem tohoto narůstání byly tzv. „planetesimály“ – zárodky planet sestávající z hornin nebo z hornin a ledu. Ne všechny planetesimály se spojily do planet. Ve sluneční soustavě přetrvávají jejich přebytky ve formě dvou druhů těles dodnes (asteroidy a komety).
Mléčná dráha
Modrá planeta
Dnes již víme, že dávná minulost Země byla časem kataklyzmatických změn. Narůstání a členění zemského jádra a pláště doprovázené bombardováním z vesmíru vyvrcholilo vznikem Měsíce. Vrstvení Země pokračovalo a za ním následovala tvorba prvotní atmosféry, oceánů a primitivního života. Pak se obnovilo bombardování meteority, které na Zemi způsobilo tavení hornin a značné poškození. Atmosféra a oceány se zotavily až před 3,8 miliardami let.
Tehdejší formy života musely být schopné přežít v extrémních přírodních podmínkách, které zahrnovaly nedostatek kyslíku a vysoké dávky ultrafialového záření, protože ještě neexistovala ozonová vrstva, která by ho filtrovala. Uplynuly ještě stovky milionů let, než se atmosféra a oceány vyvinuly do nynější podoby. Teplota zemského povrchu pomalu klesala, s narůstajícím počtem fotosyntetizujících mikrobů stoupala hladina kyslíku a pomocí vodních par, které se štěpily a uvolňovaly kyslík a ozón do vrchní části atmosféry, se vytvářela ochranná ozonová vrstva, postupně stabilizující podmínky pro život.
Prekambrium, jak se toto období nazývá, bylo tedy dějištěm dynamických procesů. Přemísťování kontinentů prostřednictvím tektonického pohybu zemských desek či zvětšující se rozmanitost mořských mikroorganismů byly jen zlomky tehdejších jevů. Do vyvíjejících se ekosystémů stále rušivě zasahovaly různé procesy – dopady meteoritů a změny klimatu, které ústily v zalednění. Ačkoliv často mluvíme o katastrofických jevech, které se zde před miliony a miliony let odehrávaly, bez nich by zřejmě nevznikl život v takové podobě, v jaké ho dnes známe. A možná by byla Země stejná jako miliony jiných planet. Byla by obrovským tělesem rotujícím temnotou vesmíru bez života.
