Tomáš Garrigue Masaryk byl nejen významný státník, ale také pedagog a filozof. Jak nahlížel na ideu humanity a jakou má podle něj roli ve společnosti?
Prof. PhDr. Tomáš Garrigue Masaryk. Osvoboditel a první československý prezident. Bojovník za lidská práva, profesor filozofie a pedagog. Za svůj národ by i dýchal. Narodil se 7. 3. 1850 v Hodoníně a zemřel 14. 9. 1937 v Lánech. Zpočátku zastával tzv. austroslavismus, tedy názorový proud hlásající, že Slované by měli akceptovat Rakousko-Uherskou vládu a ta že by jim výměnou za to měla povolit existovat, tvořit a svobodně se vyjadřovat.
Pocházel z katolické rodiny, ale později konvertoval k protestantismu. Ten pro něj totiž znamenal synonymum růstu a prospěchu československého národa, zatímco katolicismus si spojoval s jeho úpadkem. Masaryk byl po celý život hluboce věřícím člověkem, ale neztotožňoval se s institucí církve jako takové.
Zasazoval se proti antisemitismu, což je možná nejznámější z případu Leopolda Hilsnera, který ve známost vstoupil pod označením Hilsneriáda. Ačkoliv nebyl členem žádné politické strany, vždycky se hlásil k sociální demokracii. Na Masaryka svým myšlením navazují další čeští velikáni, jako je třeba Erazim Kohák, Václav Bělohradský nebo Václav Havel. Ten, stejně jako Masaryk, vynikal silnou necírkevní zbožností.
Všechno tohle o tom elegantním pánovi s bílým vousem, který miloval projížďky na koni, což ještě podporovalo jeho majestátnost a eleganci, jistě víš, nebo se můžeš kdekoliv dočíst.
Proto jsme se rozhodli představit ti ho trochu jinak. A to jako filozofa a autora významného díla České myšlení; Česká otázka. Zde se zabývá nejen otázkou humanity, která prostupovala celou jeho životní filozofií, ale také národním a historickým smyslem obrození a mnohým dalším.
Humanita je smyslem života
Podle Masaryka je humanitní ideál veškerým smyslem československého národního i historického života. Zároveň je od humanity neodmyslitelná důsledná úsilnost a účinnost. Protože humanita je prací, musíme ve všech oblastech života bojovat o její šíření a udržení a bránit se nehumánním vlivům, které na nás utočí.
Praktický dopad tohoto humanitního úsilí podle něj nejlépe pochopil Palacký, který na československém humanitním ideálu zakládá národní a politickou rovnoprávnost.
Minulost slouží i k poučení
Dále Masaryk vyslovuje přesvědčení, že je sice dobře dívat se zpět do národní minulosti, zároveň je však nutné, abychom zde hledali nejen nadšení, ale také poučení. Československý národ podle něj totiž stále kolísá mezi dvěma charaktery a krajnostmi. Tedy mezi otázkou, zda jsme národem Prokopovým a Žižkovým, či Husovým a Komenského. Politika posledních let je podle Masaryka pouhou špatnou kopií těchto velkých otců.
Masaryk nesouhlasí se zlatou střední cestou řešení výše zmíněné otázky. Domnívá se naopak, že obě vlastnosti našich otců v sobě musíme spojit ve vyšší duchovní jednotě a dát tak vzniknout mužné a pevné lásce. V Chelčickém pak vidí lepší vzor českého muže. Spatřuje v něm spojení Husa a Žižky – na jedné straně neohroženého myslitele a pracovníka, na druhé straně nepřítele násilí, přičemž tvrdí, že z Chelčického povstala česká církev.
Čechoslovákům chybí pevná vůle
Nepevnost a neucelenost československého charakteru tkví podle Masaryka v nedostatku pevné vůle, nestálosti citů a v nepevnosti a nedůslednosti názorů.
Husitství podle něho nepochopilo, že nový život potřebuje nové učení a bylo v tomto ohledu nedůsledné a neurčité stejně jako jeho následovníci. To je podle něj důvod, proč – ačkoliv započalo mravní reformu – skončilo mravním chaosem.
Intriky vládnou světu
Dále Masaryk hovoří o tom, že kromě slabošského žebráctví je u nás možné setkat se i se zvláštním typem intrikánů. Tím ale rozhodně nenaznačuje, že malý a slabý stát si nemůže pomoci jinak než žebráctvím a intrikánstvím. Naopak zastává přesvědčení, že i malý stát může dosáhnout svého cíle bez intrik, protože kdo chce a umí pracovat, intriky nepotřebuje.
Je třeba odčinit rok 1487. Čím? Humanitou
Podle Masaryka je obrodním úkolem našeho národa odčinit rok 1487, kdy se česká šlechta stala nevěrnou zásadám humanity tím, že zradila duchovní a mravní svobodu. Musíme tedy v českých zemích dát všem občanům naprostou rovnost před zákonem a z toho vyplývající úplnou svobodu svědomí. To znamená stát se pevnými a mravními, plnit ideály naší reformace, a tedy důsledně pracovat za ideály humanitní.
Historickým krokem k odčinění roku 1487 je pak podle Masaryka Kollárova idea humanity, která je základem a cílem a podle níž jako prostředek má sloužit vzájemnost. Tato idea nejenže spojuje Slovany mezi sebou, nýbrž nás spojuje také s ostatními národy a s minulostí. Humanita je ideálem naší Jednoty, ideálem českým.
Masaryk se tímto snaží naznačit, že vývojem Kollárovy humanity, pojímaném jednostranněji ve smyslu národnostním, jsme pokročili k humanitě ve smyslu sociálním – dnes tedy stojí v popředí české otázky otázka sociální, a právě rozhřešením této otázky odčiníme rok 1487.
Sociální otázka je otázkou všech, je otázkou mravnosti a nemravnosti, násilí a účinné humanity. První místo podle Masaryka zaujímá i v oblasti politické.
Sociální demokracie ano, materialismus ne
Masaryk nepřijímá filosofický a sociologický základ sociálně demokratického programu, zastávající ideu materialismu.
V otázkách celkového názoru na svět, v otázkách o posledních věcech člověka totiž podle něho není a nemůže být kompromisů. Masaryk je rozhodným odpůrcem materialistického názoru na svět.
