Nejsmrtelnější virus v dějinách: Na pravé neštovice umřelo víc lidí než ve všech válkách v dějinách lidstva

Jsou považovány za nejničivější onemocnění v dějinách lidstva. Snad žádná jiná choroba nezapříčinila tolik vyhaslých životů a utrpení. Virus nezajímala velikost vašeho majetku. Umírali na ně jak chudí, tak bohatí. Anglická královna Marie I., její manžel William II., královna Marie II., Ludvík I. Španělský, francouzský král Ludvík XV. Ti všichni měli údajně zemřít na nejsmrtelnější virus v našich dějinách.

Nejsmrtelnější virus v dějinách: Na pravé neštovice umřelo víc lidí než ve všech válkách v dějinách lidstva

Nakazili se jimi i George Washington či Abraham Lincoln. Řeč je o pravých neštovicích. Ne, nemyslíme plané neštovice, kterými si v dětství úspěšně prošla většina z nás. Nebezpečnost pravých neštovic nelze s planými ani srovnávat.

Onemocnění způsobuje vir variola, který patří do rodu virů Poxviridea. Řadí se mezi největší viry, jaké známe, proto jsou pod mikroskopem dobře pozorovatelné. Pro srovnání, genom HIV obsahuje jen 10 genů, genom Eboly má jen 7 genů, ale genom pravých neštovic tvoří až 200 genů.

Toto pouzdro s dvouřetězovou DNA je mimo hostitelskou buňku, tedy člověka, zcela nečinné a neškodné. Jakmile se však dostane do lidského organismu, zcela ho ovládne a začne se nekontrolovatelně replikovat. Infekční potenciál viru je extrémně vysoký. Nakazit se jím dá i při pouhém styku s infikovanou osobou. Stačí, když si kýchne, zakašle nebo když na vás při mluvení dopadne jediná kapička, kterou vdechnete a v následujících týdnech se u vás může rozvinout virus se smrtelnými následky.

Při infikování člověk první dva týdny nepozoruje žádné změny, ale pak začne tělesná teplota stoupat a na kůži se začnou tvořit červené vyrážky. Ty se postupně mění na bolestivé pupence a puchýře. Počet vyrážek závisí na intenzitě onemocnění.

Při mírných projevech se jich na těle vyskytuje jen asi tucet, ale v těžkých stavech pokryjí celé tělo. V takových případech se lidé vyhýbají jakémukoliv pohybu, i když jde jen o přetočení se na druhý bok. Pohyby jsou tak bolestivé, až se stávají nemožnými.

Pupence mohou navíc snadno začít krvácet, nakažení v minulosti proto většinou jen nehybně leželi. Virus však nevytváří vyrážky jen na povrchu těla, podobně poseté jsou i vnitřní orgány, zejména plíce, jícen, žaludek a střeva. A protože před desítkami let neexistovala protilátka, šlo pouze zmírnit bolesti. Úmrtnost se pohybovala na úrovni 20 až 50 procent. Pravé neštovice usmrtily více lidí než všechny války na světě dohromady. Počet obětí jen ve 20. století šplhal k 500 milionům.

Naštěstí došlo díky Světové zdravotnické organizaci a jejím vědcům v roce 1980 k jejich úplnému vyhubení ve volné přírodě. Poslední případ nakažení neštovic byl zaznamenán 26. října v roce 1977. Jako první přišli s nápadem vyhubení viru Rusové na zdravotnickém shromáždění v roce 1958. Jakmile byl návrh schválen, začala jedna z největších světových kampaní. Za ředitele celého programu eradikace neštovic byl zvolen Donald Henderson, o kterém jsme vám přinesli článek už minulosti.

Než se začal proces vyhubení viru, ročně něj umíraly až 2 miliony lidí. I ti, kteří přežili, měli jizvy jako vzpomínku na toto onemocnění už po zbytek života. Někteří dokonce oslepli. Před samotnou eradikací se pravé neštovice vyskytovaly ještě v mnoha regionech světa. Zejména v Indii, Indonésii, Brazílii a ve většině afrických zemí. Jako první přišly na řadu africké státy. Cel byl jasný, očkovat obyvatelstvo v těch zemích, kde se pravé neštovice stále vyskytovaly. To znamenalo podat vakcínu stovkám milionů lidí. Cíl vyhubit virus se podařilo dosáhnout tak rychle, až byli zaskočeni i samotní vědci a lékaři.

Poslední problémovou lokalitou zůstala v roce 1973 už jen Indie. V té době měla zhruba půl miliardy obyvatel. Zastavit virus znamenalo navštívit každou domácnost, což se do jednoho a půl roku i podařilo. Světová zdravotnická organizace udělala za přibližně 20 měsíců téměř 1 miliardu domovních návštěv.

Ale virus pravých neštovic se ze světa úplně nevytratil. Extrémně nebezpečným virem v dnešní době disponují laboratoře, které ho hlídají „pod zámkem“. Neštovice se tedy mohou kdykoli znovu objevit, ovšem pouze v případě cíleného útoku. O neštovicích se tak mluví jako o biologické zbrani číslo jedna. Při infikovaní pouze pár jednotlivců by mohla v průběhu týdnů nastat skutečná pandemie. Může za to zejména fakt, že od jejich vyhubení se upustilo i od očkování proti tomuto viru. Kdyby se tak ve světě objevily v takovém rozsahu jako v minulosti, pro celou populaci by to mělo ničivé následky.

Prvním průkopníkem v boji proti pravým neštovicím byl britský venkovský lékař Edward Jenner, který zavedl v 18. století první očkování proti nemoci. Jenner se onemocněním dlouho zabýval. Postupně si začal všímat, že u dojiček, které pravidelně přicházejí do styku s kravskými vemeny, se jen málokdy nebo vůbec objeví příznaky neštovic. Už tehdy bylo přitom známo, že i krávy mohou trpět podobným onemocněním (kravskými neštovicemi). Tuto skutečnost si dal do vztahu a vyvodil závěry, že právě kravské neštovice nás mohou ochránit před těmi pravými.

V roce 1796 provedl svůj pokus na 8letém chlapci, jehož infikoval kravskými neštovicemi. V dnešní době z hlediska etiky nepředstavitelný experiment. Chlapci se zanedlouho na těle objevilo pár puchýřů a taktéž se zvýšila tělesná teplota. O pár dní však onemocnění ustoupilo. Následně ho vystavil pravým neštovicím. Onemocnění se u malého chlapce ale vůbec neprojevilo. Vakcína tak byla světě a už na přelomu 18. a 19. století se začala šířit celým světem. Již v polovině 19. století považovali Američané a Evropané neštovice za minulost, ale ve zbývajících koutech světa i nadále zabíjely. Samotné pojmenování „vakcína“ pochází z latinského slova „vacca“, což znamená kráva.

Po vyplenění smrtelného viru Světovou zdravotnickou organizací bylo každoročních 10 milionů onemocnění a 2 miliony úmrtí sníženo na 0. Stalo se tak v průběhu deseti let. Vyhubení pravých neštovic patří dodnes mezi největší úspěchy lidstva. Avšak moderní technologie a chemické a biologické inženýrství v současnosti nabízejí takové možnosti, že k vytvoření neštovic takříkajíc z ničeho stačí příslušnému biologovi či chemikovi recept v podobě přesného pořadí bází nukleových kyselin. Hrozba využití neštovic jako biologické zbraně tak zůstává i nadále reálná.