Veronika Pospíšilová věnovala svůj čas a své úsilí dětem z opačného konce planety.
Žijeme v jedné z nejbohatších a nejbezpečnějších zemí světa. Možná si ani neuvědomuje, jaké štěstí máme, že máme kde složit hlavu, co jíst a máme příležitost se vzdělávat. Jenže pár tisíc kilometrů východně od nás je situace úplně jiná.
Lidé v Kambodži žijí v chudobě, pracují od rána do noci a obzvláště ve vesnických oblastech je pro ně škola jen jakýmsi abstraktním pojmem. Děti pracují s často negramotnými rodiči na polích a bez patřičného vzdělání se z chudoby zřejmě nedostanou.
Toto všechno si uvědomovala Veronika Pospíšilová, když Kambodžu osobně před lety navštívila. Když ji tehdy starosta malé vesnice prozradil, že by si ze všeho nejvíce přál postavit školu, rozhodla se pomoci. Uspořádala sbírku a bez nároku na odměnu jeho sen splnila. O jejím projektu, životě v Kambodži, následcích genocidy a snech místních dětí jsme si popovídali v milém rozhovoru.
Jak na tebe Kambodža zapůsobila, když jsi ji navštívila poprvé?
Zapůsobila na mě neskutečně. Jedná se o naprosto jiný svět. V životě jsem se nesetkala s prostředím, které by mělo podobnou energii. Je zde okamžitě cítit historie, síla, bolest, ale zároveň radost, kouzlo přítomného okamžiku, pokora a vděčnost místních lidí.
Navštívila jsi ji jako turistka během studijní stáže ve Vietnamu. Jak moc se od sebe tyto dvě sousedící země liší?
Podle mého názoru se od sebe dnešní Vietnam a Kambodža liší zejména v gramotnosti obyvatel, a vůbec v dostupnosti vzdělání a způsobu života. Zejména kvůli nedávné genocidě Rudých Khmerů v Kambodži, kdy byla vyvražděna třetina tehdejšího obyvatelstva, je v Kambodži velmi nízká gramotnost, která se projevuje tak, že v rurálních oblastech se lidé neumí mnohdy ani podepsat, neumí číst, nemohou pracovat jinak než manuálně. Život v Kambodži dokáže být opravdu tak tvrdý a náročný, že pro běžného Evropana jsou takové podmínky pro život naprosto nepředstavitelné.
Na cestě ses seznámila s řidičem tuk-tuku Luckym, který tě vzal do své rodné vesnice. Jaký pohled se ti naskytl, když jste do ní dorazili?
Poprvé v životě jsem viděla, jak vypadá opravdová chudoba. Lidé ve vesnici Bantayrersey, kde se Lucky narodil, nemají takové štěstí, aby pro ně bylo samozřejmé napít se vody z kohoutku, rozsvítit si světlo nebo se vypravit ráno do školy. Ve vesnici pobíhaly polonahé dětičky, které neměly vůbec nic, ale přesto se dokázaly radovat. Neznaly věci, které jsou pro děti v České republice běžné. Před mým příjezdem do vesnice děti neznaly čokoládu, gumičku do vlasů, a třeba ani pastelky. Děti v Kambodži jsou dodnes mými největšími učiteli. I přesto, v jak náročných podmínkách se narodily, dokáží žít opravdu šťastný život.
Později za tebou přijela matka se dvěma kufry věcí pro kambodžské děti. Poté, co jste je rozdaly, jste se setkaly se starostou a on vám řekl, že by si ve vesnici nejvíce přál mít školu. Jak dlouho trvalo, než ses rozhodla, že jeho přání splníš?
Netrvalo to ani vteřinu. Jsem vychovaná tak, že pokud Vás někdo požádá o pomoc, mělo by být samozřejmé, že uděláte všechno pro to, abyste mu pomohl. Měla jsem obavy, to přiznávám, ale nerozmýšlela jsem se, jestli pomoci, či nikoli. Okamžitě jsem začala s maminkou, která mi s celým projektem velmi pomáhala, plánovat, jak danou pomoc kambodžským dětem zrealizovat.
Po návratu do Česka jsi založila neziskovou organizaci Hvězdice. Proč jsi pro ni vybrala zrovna tento název?
Mým cílem od začátku bylo zapůsobit pozitivní vlnou laskavosti i na českou společnost. I za cenu toho, že by celá fáze vybírání finančních prostředků měla trvat déle, chtěla jsem spíše vybírat malé částky od více lidí než velké části od pár firem. Celá myšlenka projektu tedy zní, že i když pomůžete málo, v konečném efektu je to vlastně hodně a každá pomoc má smysl. Název neziskové organizace je tedy odvozen od příběhu, který jsem odmalička poslouchala od mé maminky, která pomáhá vždy, všude a za každých okolností.
Jeden starý muž se kdysi vydal na večerní procházku po mořském břehu.
Byl odliv a moře vyplavilo bezpočet velikých hvězdic, které zůstaly rozesety po celé pláži.
Vtom si stařec všiml chlapce, který na břehu sbíral hvězdice z písku a vracel je zpátky do moře.
„Proč to děláš?“ zeptal se ho.
„Příliv bude až ráno,“ odvětil chlapec. „Hvězdice by uschly.“
„Jen se podívej, kolik jich tu je,“ mávl starý muž rukou směrem k obzoru. „Ani kdybys sbíral celou noc, všechny nezachráníš. Myslíš, že to, co děláš, má nějaký smysl?“
Chlapec zamyšleně pohlédl na hvězdici, kterou právě držel v ruce. „Myslím, že zrovna pro tuhle to smysl má…“
Tvým cílem bylo sehnat půl milionu korun potřebných na výstavbu školy. Jak se ti to podařilo? Nezdálo se to ze začátku nereálné?
Když si představíte, že je vám 23 let, studujete humanitní vzdělání a nemáte potuchy, jak se vůbec staví nějaká budova, natož škola a natož v Kambodži, tak ze začátku to pro mě vše nepředstavitelné bylo. Půl milionu za školu se mi ale nezdálo zase tak nereálné. Když jsem si uvědomila, že za tuto částku budou moci generace dětí v Kambodži studovat a budou se tak měnit jejich životy k lepšímu, bylo to pro mě určitým hnacím motorem ve chvíli, kdy to třeba nebylo úplně jednoduché.
S jakými reakcemi ses setkala od Čechů? Našli se i lidé, kteří ti kvůli pomoci v zahraničí vyhrožovali a slovně tě napadali?
Bohužel ano. Našlo se mnoho Čechů, kteří mě slovně napadali a napadají vlastně dodnes. V průběhu vybírání financí mi chodily anonymy a vyhrůžky, abych s pomocí v Kambodži přestala a věnovala se pomoci v České republice, pokud mám takový zájem pomáhat. Mou odpovědí většinou bylo, že nerozlišuji, kde pomáhám. Pokud mě požádá někdo o pomoc, pomohu. A pro mě osobně je jedno, zda potřebuje v danou chvíli pomoct kambodžské dítě, české dítě nebo sirotek z uprchlického tábora. Všichni jsme lidmi a všichni bychom si ve chvílích nouze měli pomáhat.
Jak probíhala výstavba školy? Četl jsem, že ji postavili sami Kambodžané. Je tomu tak?
Od začátku realizace projektu jsem chtěla spolupracovat výhradně s Kambodžany. Chtěla jsem jim dát práci, podpořit je a v podstatě je nechat, aby si postavili školu podle vlastního přání. Dodnes se snažím pomáhat v těchto místech tak, abych příliš nezasahovala do přirozeného chodu dané komunity. Jsem takovým prostředníkem, který propojuje možnost pomoci někomu, kdo ji opravdu potřebuje, s lidmi, kteří by se do nějaké pomoci chtěli zapojit. Jednalo se o jejich vesnici, jejich školu a realizace výstavby probíhala naprosto skvěle. Tím, že to bylo přání samotných Kambodžanů, aby měli ve vesnici vlastní školu, budova stála poměrně rychle a celý proces proběhl bez sebemenších komplikací.
Postavit školu byla jen část úkolu. Obtížné bylo i přemluvit rodiče, aby své děti do vzdělávací instituce poslali. Proč?
V Kambodži to probíhá tak, že dítě jde automaticky odmalička s rodiči na pole a funguje tak, aby se rodina uživila. Tím, že se rodina rozhodne poslat své dítě do školy, ztratí jednu pracovní sílu, což je v jejich rodinném rozpočtu velká položka. Dnes se tedy kromě podpory školy snažím podporovat i jednotlivé rodiny určitými sociálními stipendii, která pokryjí náklady žáčkovi na školu a pomohou rodině snáze se uživit.
Kdo děti ve škole učí?
Vzhledem k tomu, že jsem si od začátku přála postavit v místě státní školu, aby byla na mě nezávislá a fungovala samostatně, tak nám učitelé posílá kambodžské ministerstvo vzdělávání. Platy učitelů jsou ale žalostně nízké, proto se snažím vybrat za rok vždy dostatek financí, aby zbylo něco i na podporu našich učitelů.
Škola tedy funguje samostatně, bez tvého dohledu?
Funguje naprosto samostatně a bez mého zapojení. Pouze, když se do škol jednou za rok vracím, tak se snažím podpořit její chod platbou za elektřinu, vodu, úpravy na budově… Zaplatím nově nastupujícím dětem školní uniformy, školní potřeby a postarám se o to, aby nejchudší rodiny ve vesnici dostaly i nějakou sociální podporu v podobě pytle rýže nebo vlastních hospodářských zvířat.
Kolik tříd má kambodžská základní škola? Kolik dětí potom odchází na střední školu?
Hlavním cílem organizace Hvězdice je, aby se dětem pomáhalo do doby, než se budou moci živit sami. Tedy, co se týče dětí, které vyjdou naší základní školu, tak bych byla moc ráda, aby na střední školu odešly všechny. Aby bylo možné opravdu všem „našim“ dětem zajistit dostatečné vzdělání, které by je dobře živilo a pomáhalo jim na cestě životem.
V Kambodži je negramotná skoro třetina obyvatel. Jak je to možné?
Kvůli genocidě Rudých Khmerů, kteří vyvraždili veškeré vzdělané obyvatelstvo. Vyhlazeni byli všichni učitelé, lékaři, zkrátka všichni, kteří něco uměli a znali. Vraždilo se např. i za to, že měl někdo moc hladké ruce nebo brýle. Na současném obrazu Kambodži je tato tragédie bohužel vidět a cítit dodnes.
Je téma genocidy tabu, nebo se s ním Kambodžané už vyrovnali?
To téma je pořád velmi aktuální a bolestivé. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně velmi nedávanou minulost, v téměř každém Kambodžanovi je toto téma hluboce zakořeněno a téměř každý Kambodžan v této kruté válce přišel o někoho z vlastní rodiny. Nevím tedy, zda je vůbec možné, aby na tuto krutost někdy místní obyvatelé dokázali úplně zapomenout.
Do jaké míry změnila tvoje iniciativa život místní komunity?
Od začátku se snažím, abych do tradičního života místních lidí příliš nezasahovala, a aby tato pomoc nijak neměnila charaktery lidí. Na první pohled lidem ale výstavba školy pomohla v mnoha ohledech. V Asii má dnes vzdělání opravdu velkou váhu, a pokud děti z našich škol vystudují, budou moci žít mnohem snazší životy než například jejich rodiče, kteří celý svůj život museli tvrdě pracovat na polích.
Jsou Kambodžané šťastnější než Češi?
Je to paradox, protože Kambodžané žijí skromné životy, téměř nic nemají a neví, zda daný den vůbec budou večeřet. Mají mnohem náročnější podmínky pro život a často nemají doslova ani střechu nad hlavou. Přesto se dokáží radovat z maličkostí, žít přítomným okamžikem a usmívat se na vás.
Jaké sny mají kambodžské děti? Čím chtějí být, až vyrostou?
Kambodžské děti vyrůstají s velkou pokorou ke všemu, k rodině, k přírodě, k sobě samým. Sny mají proto velmi skromné a přejí si opravdu ze srdce. Všechny děti v našich školách pochází z velmi skromných poměrů, proto jsem ještě od kambodžských dětí nikdy neslyšela taková přání, jaká mají české děti. Chtějí být většinou učiteli a pomáhat lidem, ať už ve vzdělání, nebo s čímkoli jiným. Jednou mi jedna holčička řekla, že až vyroste, tak bude stavět školy pro chudé děti, jako jsem to udělala já, aby více dětí mohlo zažít to, když přijde do školy a může se učit novým věcem. Takže i taková přání dneska kambodžské děti mají.
Čemu se Hvězdice věnuje v současnosti?
Do dnešního dne se nám podařilo zrealizovat výstavbu dvou základních škol v Kambodži, podporovat chod těchto škol i jiných škol v okolí. Snažíme se podporovat rodiny všech žáčků, živíme zde už zhruba 600 dětí ve věku 4–8 let a podporujeme díky adopci na dálku a všemožným dalším projektům starší děti ve věku 12–16 let. V současnosti je mým hlavním cílem pomáhat lidem v České republice k uvědomění, že tím, že někomu pomohou, pomohou zejména sami sobě. Pokud totiž někomu pomůžete, tato energie se vám okamžitě v podobě něčeho dobrého vrátí. Ráda bych tedy inspirovala k dobrým skutkům a zprostředkovávala lidem možnosti, jak kde a komu pomoci.
Co chystáš do budoucna? Budeš stavět další školy?
Snažím se moc neplánovat a žít přítomným okamžikem, školy v Kambodži jsou ale společně s kambodžskými dětmi takovými mými dětmi a rozhodně se je tedy celý svůj život budu snažit podporovat, jak jen budu moci. Mým záměrem je šířit dobro, pokud mě někdo požádá o výstavbu další školy, je dost pravděpodobné, že budu stavět další školy.
Máš nějaký vzkaz na závěr?
Vzkázala bych snad jen to, že pokud si něco přejete opravdu ze srdce, tak se vám to skutečně splní. Věřte sami v sebe, věřte v sílu vesmíru a žijte přítomným okamžikem. Přejte si a plňte sny sobě i lidem kolem vás. Snažte se živým bytostem kolem sebe pomáhat. Nezištně, opravdově a neustále. Vrátí se vám to v podobě něčeho nádherného, ani nebudete vědět, jak rychle. Předem za to děkuji vám všem.
Pokud byste chtěli Veroniky projekt podpořit, můžete tak učinit zde.
