Český fotograf pronikl mezi ukrajinské vojáky a snipery. Někteří z nich musí nehybně čekat i několik hodin.
David Těšínský je fotograf z Prahy zachycující různé subkultury po celém světě. Na našem webu jsme se věnovali mnoha jeho sériím – fotografoval totiž už v Japonsku, kde zachytil extrémně těžký život tamních byznysmenů, nafotil i tváře vězňů, z nichž jeden z nich zabil 29 lidí.
Loni však dokumentoval tvář války na Ukrajině. Takovou, kterou běžně nevidíme. Dostal se totiž do válečné oblasti, kam mají vstup povolen jen vojáci a kde hrozí smrt. Nikdo neví, kdy tam zrovna přistane raketa nebo správně mířená kulka do hlavy některého z vojáků. Zeptali jsme se proto Davida na pár otázek, aby nám o jeho vzniklé fotosérii „Válka ještě neskončila“ řekl víc.
Jak ses dostal k ženám bojujícím v armádě na Ukrajině?
Dostal jsem se k nim přes válku. Na Ukrajině jsem už předtím fotil vojáky, co se vrátili z války. Přes ně jsem se minulý rok dostal do Donbasu, což je v doněcké a luhanské oblasti. Strávil jsem tam s vojáky 80 hodin, nenechali mě tam dýl.
Bylo to kvůli tomu, že to bylo nebezpečné?
To taky. Je tam zastávka vlaku, dál už nejede – dále jsou totiž blokády, a nejen jedna. Je po cestě každou chvíli a musíš jim vždycky říct nějaké heslo, které každý den dostává vysílačkou jen velitel.
Takže bez velitele se tam nedá dostat? Jaká byla ta hesla, jestli můžeš prozradit?
Bez velitele se tam sólo voják nesměl ani pohybovat. Hesla byla každý den různá – třeba „Jak je dneska v Oděse?“ nebo „Kam jedeš? – do Oděsy,“ a podobný. Každé ráno mají nějakou jinou hlášku, takže ani nezastavují, nekoukají na papíry, i z toho důvodu, že už se tam více méně znají.
Jak je to s přístupem do toho Donbasu?
Tam nemají vstup ani samotní Ukrajinci. Pokud jim neukážeš, že tam fakt bydlíš a máš tam trvalé bydliště, nevpustí tě dovnitř. Vesměs tam ale lidi moc nebydlí, protože tam nic není, a tak lidi jezdí z této blokády pryč do neválečné oblasti Ukrajiny. Dostat se tam tak můžeš jedině dvěma způsoby: díky speciálnímu povolení nebo protože jsi voják.
Co jsi tam dělal ty?
Já tam seděl vzadu, nakoupil si lahváče, kalil jsem jeden za druhým a fotil jsem věci kolem sebe. Velitel mi říkal Buchárek a vždycky, když jsme stavěli na blokádě, mi říkal: „Necinkej a nemluv.“ Byl to takovej starej týpek s knírem, měl smysl pro humor.
Jak to samotné focení probíhalo? Co jsi fotit mohl a co ne?
Tam jsem mohl fotit všechno. Samotní vojáci, samotný jednotky, ty jsem fotit mohl, bylo to s nimi domluvené. Byl jsem tam s art kurátorkou, která na to dohlížela, ale ochranu nám zajišťoval týpek s kalašnikovem. V nějakých oblastech s námi byli dokonce dva.
Takže to pro tebe bylo nebezpečné?
Vždycky jsem se v jednotlivých oblastech ptal „teď už je to nebezpečný?“. Buď mi říkali, že je to ještě docela dobrý, ale byli jsme na místech, kde mě upozornili na špatnou oblast, kde nevíš, jestli nevybuchne bomba, granát nebo raketa z bazuky. Ukrajinci na rozdíl od Rusů nemají obrněná auta a využívají dost zastaralou techniku.
Kudy jste projížděli?
Projížděli jsme oblastí, kde by Rusové mohli zaútočit na každého, koho uvidí. Říkali mi, že sniper vždycky zastřelí toho nejdůležitějšího, ale když by měl na mušce i fotografa, jde tam o čas. Nevtipkoval ani náš velitel, který se pořád smál, tak tady zvážněl. Věděl jsem, že jde do tuhého, a otevíral dalšího lahváče. Nechci znít jako hrdina, ale v tu chvíli jsem se nebál. To přichází až později.
Hlavními hrdinkami této série jsou dvě dvaadvacetileté Julie a jedna Nana. Co mi o nich můžeš říct?
Julia Tolopa se narodila v Rusku. Přišla na Ukrajinu během Euromajdanu v 18 letech, protože nevěřila ruské propagandě. Chtěla vidět, jak je to doopravdy. S počátkem války se dobrovolně přihlásila k jednotce Aydara, aby tu pomohla svým ukrajinským přátelům, kteří milují a obhajují svou zemi. Svým jednáním chtěla prokázat, že odsuzuje politiku ruské vlády a agresi vůči Ukrajině.
Bojovala na těch nejžhavějších místech na východě Ukrajiny a byla dvakrát zraněna. Je na seznamu Federální služby bezpečnosti (FSB). Po svém rozhodnutí Julia ztratila podporu své rodiny, její rodiče totiž napomáhají k jejímu zadržení. Má malou dcerou a žije v Kyjevě se svými přáteli. Julia se rozhodla požádat o ukrajinské občanství a zůstat na Ukrajině navždy.
Julie Mykytenko – podobně jako předchozí žena – pocítila touhu bránit svou zemi. Je sice filoložkou, ale dobrovolně se přidala k ukrajinské armádě. Během účasti na jedné z misí se setkala s jejím budoucím manželem. Po svatbě pokračovala ve vojenské službě. Díky svému hrdinství, odvaze a profesionalitě se Julia stala velitelem čety výzkumné čety ve 21 letech. Říkala mi o jejím manželovi, který střílí na frontě. O několik měsíců později nám řekli, že byl zastřelen.
