Byznysmeni v Tokiu a Ósace jsou přes den jako roboti, aby se pak odreagovali ve večerních ulicích a často ani neměli čas přijít domů. Musí být ráno přece zase v práci. Fotograf David Těšínský zachytil jejich každodenní život.
Obyvatelé přelidněných měst Japonska to nemají jednoduché. Každé ráno opouštějí svá bydliště za prací, kde se ve striktním korporátním prostředí snaží alespoň trochu prosadit a na pomyslné pyramidě vystoupat alespoň o stupínek výš. To v tom lepším případě. V tom horším případě ani domů dojít nestihnou, spí vestoje, na ulici a jediným východiskem z jejich situace je popíjení alkoholu ve volném čase.
Český fotograf David Těšínský fotí subkultury a různé sociální vrstvy už nějakou řádku let. Zeptali jsme se ho proto, jak se dostal k focení japonských byznysmenů a jak to v tomto západem nepochopeného koutku světa vlastně chodí.
Jak dlouho jsi přebýval v Japonsku?
Měsíc.
Byl od začátku tvůj plán fotit byznysmeny? Nebo se taková věc urodí až ve chvíli, kdy je člověk přímo v tomto prostředí?
Tehdá jsem to měl v hlavě, ale nebyl to žurnalistický záměr. Byl to až attack na tom místě, když jsem viděl, jak to tam funguje. Vytvoření týhle série pro mě byla jasná volba. V ulicích Tokia, Kjóta a Ósaky s plechovkou piva v jedný ruce a svým foťákem v druhý ruce.
Jaký je život průměrného Japonce?
Krutej. Záleží, jestli je to „typický“ Japonec ve velkoměstě, který pracuje jako malá ovečka v obrovskym korporátu, a také jakou motivaci má. Většinou to funguje tak, že když bude dál pracovat od brzkého rána svých 14 hodin denně po dobu několika let, tak ho za pár let povýší. Je to ale na úkor toho, že jsou smíření s faktem, že nemají osobní život – jednoduše protože na něj není čas – a práce pro korporát je pro ně důležitější než život samotný. Pak to ventilují častokrát tak, že pijí do němoty, a jelikož to nestíhají domů, tak spí v ulicích.
Které největší odlišnosti sis tam všiml oproti Česku?
Cena za pivo.
Mají vůbec šanci se tihle lidé dostat z toho korporátního kolotoče?
Myslím, že to je z části v hlavě z čirého přesvědčení a z části nevidí, případně vůbec nemají mnoho možností, pokud chtějí zůstat ve svém městě.
Je pro ně nějaká možnost se odreagovat? Jak to řeší?
Jak už jsem zmiňoval, tak pití s kolegy – často do němoty. Pak herny, karaoke, bordely. A také komiksy. Mnohokrát jsem zahlédl hlouček byznysmenů, jak o přestávce v práci stojí v obchodech a čtou si mangu.
Co nejzvláštnějšího se tam stalo tobě osobně?
Ve většině parků se nesmí přespávat, a když to někdo udělá, tak ho policie vyhodí. No a já v parku samozřejmě přespal, takže mě takhle vzbudili policajti, a když viděli, že jsem běloch, tak se mi s úsměvem omluvili a gesty mi naznačovali, že nemusím vstávat.
Jsou Japonci vstřícní k cizincům?
Jak kdo. Stále potkávám lidi, kteří říkají, že je to národ rasistů, ale podle mě to jsou jen blbý kecy. Japonci se ke mně chovali asi jako já k Japoncům v Praze – respektuju je, a když mě osloví nějaký Japonec a zeptá se třeba na cestu, tak mu odpovím stejně jako on mně v Tokiu.
Pokud tě Davidova tvorba zaujala, doporučujeme rozsáhlý rozhovor, který jsme s ním před časem dělali a také sledovat jeho stránku na Facebooku nebo Instagram. Všechny fotky z této poutavé série nalezneš v galerii:
