Stal se jedním z největších myslitelů všech dob.
Německý filosof, lékař a psychiatr. Jeden z nejdůležitějších představitelů filosofického proudu zvaného existencialismus nebo filosofie existence. Ačkoliv sám se za existencialistu nikdy nepovažoval. Karl Jaspers (1883–1969).
Narodil se do bohaté rodiny bankovního úředníka. Na otcovo přání studoval práva, brzy však odešel, aby se začal věnovat studiu psychiatrie. Promoval na univerzitě v Heidelbergu, v němž strávil podstatnou část života. Odtud byl i, již z místa profesora, roku 1937 vyloučen za antifašistické názory a židovský původ své ženy. Rok nato mu byl udělen zákaz publikovat.
V období druhé světové války byl tak Jaspers i s manželkou neustále pronásledován. Nosili s sebou kyanid, aby v případě, že by padli do rukou nacistů, mohli život ukončit raději sami. Roku 1948 vycestovali manželé Jaspersovi do Basileje, aby v roce 1967 získali švýcarské státní občanství. Jaspers zemřel v krásných 86 letech a zůstalo po něm 35 000 stran spisů, několik cen, uznání a čestných doktorátů. A především odkaz jeho filosofie.
Jak důležité je chápat
V habilitační práci Duchovní situace doby, která poprvé vyšla roku 1931, definuje Jaspers poslání filosofa. Ten musí podle něj dostát větším, širším nárokům než jen úzce odborným. Musí prokázat svou integritu také v osobním životě a v neposlední řadě ve své odpovědnosti společenské a politické. A to právě bez náležitého porozumění situaci není možné.
Jaspers pochopil situaci rodící se v Německu s nastupujícím fašismem. Zareagoval na ni. Stál si za svým a nezřekl se názorů ani manželky. Zajímavé může být srovnání s Heideggerem. Ten nejenže zřejmě nechápal, co se děje, když se stal posledním voleným rektorem v již hitlerovském Německu, ale zřejmě to – a ani své selhání v tomto směru – do konce života nepochopil.
Nevyléčitelné onemocnění jako nový zorný úhel
V roce 1901 diagnostikovali lékaři Jaspersovi nevyléčitelné onemocnění srdce a plic. Kvůli tomu musel dodržovat zásady zdravého životního stylu. Jeho nemoc s sebou nesla četná omezení, z čehož ale plynulo jeho porozumění psychickým a psychologickým problémům, které mnohdy zakoušel na vlastní kůži.
Psychologie ani psychiatrie ale nakonec přeci jen nebyly směrem, kterým se jeho kroky ubíraly. Byla jím filosofie. Konkrétně filosofie existence.
Ačkoliv se podle Ladislava Hejdánka, českého filosofa, kritického žáka Emmanuela Rádla a Jana Patočky, jednoho z mluvčích Charty 77 a emeritního profesora Univerzity Karlovy v Praze, sám za existencialistu nikdy nepovažoval. Podobně jako další velikán, který často bývá k existencialismu řazen, Martin Heidegger.
Myšlenkově se Jaspers blížil nejvíce pochmurnému Sørenu Kierkegaardovi, ovlivněn byl ale také Kantem. V rámci jeho filosofie nahlížel na člověka jako na konkrétní bytost, která musí ve své jedinečné dějinné situaci osvětlit sama sebe. Odtud vycházel též podtitul jeho pojetí existencialismu – teistický – který proti nicotě zažité v úzkosti klade potvrzení existence prostřednictvím rozhodnutí být sebou.
Filosofie je zakoušení hranic
Být sebou. Sám sebou. Snadné a obtížné zároveň. Zakoušení hranic. Jako filosofie podle Jasperse. Být, či nebýt? To je existence – trvalá možnost, která neustále stojí na této volbě. Jako Hamlet. Být, či nebýt? Byl Shakespeare snad existencialista? Ve své době možná ano. Minimálně uvažoval nad podobnými věcmi.
Jak ale být podle Jasperse sám sebou? Aby se existence prokázala ve své původnosti, potřebuje naprosto vystoupit ze sebe sama. Protože každé opravdové rozhodnutí je úplné, když může zcela opustit místo, v němž se nalézalo. A tak existence všechny možné podoby světa přesahuje a chce přesahovat. Obemykající už nevidí zúženě jen jako svět, ale jako prostou transcendenci. Něco, co přesahuje. Všechno a všechny. Uvědomění si toho dává podle Jasperse existenci její autentičnost. Možnost být sebou.
Mezní situace směřují k opravdovým rozhodnutím
Dílo Arnošta Lustiga se vyznačuje brilantním psychologickým popisem pocitů člověka v mezních situacích. Člověk degradovaný na velikost poštovní známky. Podle Viktora Emanuela (Emila) Frankla právě v takových mezních situacích často můžeme najít své specifické poslání, úděl, který se stane smyslem našeho života. Odvaha, statečnost, čest. Nebo zbabělost, zlost, agrese. V mezních situacích se ukazuje, jací opravdu jsme. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele.
O mezních situacích mluví i Karl Jaspers. Víceméně současník Viktora Frankla i Arnošta Lustiga. Mezními situacemi si jistě prošel. Ať už kvůli nemoci nebo kvůli antifašistickým názorům či židovskému původu manželky. Na hranicích světa, který můžeme poznat, člověk zjišťuje, že kromě vědění má také nevědění.
Existence je podle Jasperse nedefinovatelná. Nikdy o sobě nemohu říci, co jsem, jako kdybych byl nějaký trvalý stav. Vyvíjíme se právě v mezních situacích, které jsou nevyhnutelné. Nejvíce zlomovou mezní situací je podle Jasperse smrt, a to i milované osoby. A stejně nevyhnutelná jako mezní situace je i existenciální vina – nikdo podle něj nejedná tak, aby nikomu neublížil. Člověk je podle Jasperse od přírody vinen.
Otázka viny
Podle Jaspersovy filosofie je lidským posláním stát se skutečnou a nikoli možnou existencí – člověk je totiž pouze možnou existencí a nemá předem určeno, že dosáhne té skutečné, cesta k ní a usilování o ní je právě jeho údělem a úkolem.
S odlišností jednotlivců se liší rovněž i způsoby, jak naloží s tímto lidským posláním a jak se k němu postaví. Všímáš si podobnosti s Franklem a jeho teorií o objevování smyslu života v mezních situacích? Je možné, že jedním ze způsobů, jak dosáhnout plné existence, může být např. pro pachatele či trestance, ale samozřejmě nejen pro něho, odpuštění?
Jaspers tvrdí, že na cestě za naplněním podstaty lidství se subjekt může provinit – vůči sobě, vůči druhým, a zablokovat si tak vyhlídky na naplněnou budoucnost. Pak ztratí sám sebe a nutně se dostaví pocit provinilosti. Vrátíme-li se k příkladu pachatele: proviní-li se pachatel trestným činem, zradí tak nejen někoho dalšího, ale rovněž sám sebe, poněvadž to bude znamenat velké klopýtnutí na cestě za splněním jeho životního poslání.
Jeho zářná budoucnost se tak zamlží či dokonce ztratí, a pokud ten člověk má v sobě alespoň špetku lidství, bude cítit provinilost.
Odpuštění jako poslání
Hejdánek v předmluvě k Jaspersově knize Otázka viny vysvětluje, jak Jaspers popisuje podobnou situaci: „Člověk, jako ten, který je tu, se stává člověkem existencí zejména také tím, že si uvědomuje svá konkrétní selhání, svá provinění. Problém viny je tedy primárně a základně vnitřní, niternou záležitostí každého člověka samého. Být si opravdově vědom své provinilosti znamená probudit v sobě člověka, stát se probudilým, novým člověkem, obrodit se, znovu narodit.“
Podíváme-li se na problém pohledem oběti, která zmítána strachem, pochybami, vášní, hněvem, agresí, touhou po pomstě a odplatě, přemýšlí a zvažuje, zda pachateli udělit odpuštění, je na místě se zeptat: Ztratí člověk sám sebe, ve smyslu Jaspersových slov – tedy ten, kdo si zablokuje budoucnost, ztratí sám sebe – když odpustí, nebo naopak, když neodpustí?
Většinou se hovoří jednoznačně o ozdravných účincích odpuštění. Jak však píše Jaspers, tak každý subjekt je jiný a může ke svému údělu, tedy k dosažení své skutečné existence, přistoupit osobitým způsobem. A zde zase nacházíme spojení s Franklem – každý má v životě své specifické poslání, které nehledá, ale odhaluje. Často v mezních situacích. Jako Lustigovi hrdinové.
Umění odpustit sám sobě
Co když pro jednoho znamená odpuštění další krok na cestě za naplněním lidského údělu, pro jiného naopak blokaci budoucnosti a ztrátu sebe sama? Může člověk ztratit sebe sama, je-li odpuštění skutečně upřímné? A naopak z pohledu pachatele – ztratí sám sebe, když si dovolí sám sobě odpustit? Nebo si naopak otevře pomyslná vrátka ke skutečné existenci?
Uvědomění si osobních selhání a provinění, o nichž Jaspers mluví, lze v jistém smyslu již spojit s uvědoměním si viny, které může, ale nemusí vést k odpuštění nebo žádosti o něj.
Odpuštění lidi skutečně socializuje a přetváří. Jedná se v jistém smyslu o jakousi obrodu a narození nového člověka, o němž Jaspers hovoří. A součástí trnité cesty k odpuštění je zároveň umění odpustit sám sobě.
