Nad rozporuplnou privatizací dodnes visí otazníky. Pojďme se podívat na příběh o tom, jak rostl malý český sen o velkém českém podnikání.
Připravili jsme pro vás článkový seriál o divokých 90. letech v České republice.
Zajímavý fenomén sledujeme z různých pohledů, v minulém díle jsme přiblížili vznik porevolučních televizních stanic v čele se psem Novákem a pořadem Volejte řediteli.
- Jak se žilo v divokých 90. letech? Přejmenovávaly se ulice i města, vznikaly hypermarkety a internetem byly Zlaté stránky
- ČT 3, pes Novák, legendární estrády i čágo bélo, šílenci. Jak se proměnila televizní zábava od 90. let?
Stačila obyčejná tisícikoruna a počkat si v dlouhé frontě. Kuponová privatizace měla přinést férové odstátnění podniků a firem, kromě toho však tehdejším občanům představila první nečestné tuneláře i podnikatele v nepadnoucím fialovém saku.
Pojďme se přesunout do světa oranžových kuponů a vidiny lehce získaných modrých bankovek, z níž mnohým zbyla jen šedivá pachuť nastupujícího kapitalismu. Ovíváni vějíři tisícikorun se totiž nakonec většinou nekonalo.
Prvního října 1991 v 10 hodin dopoledne se z obyvatelů České republiky stávali akcionáři. Vítejte v ryzích 90. letech.
Malý český privatizační sen
Když Česká republika vstupovala z totalitního světa do světa svobody a demokracie, bylo třeba nějakých způsobem odstátnit tehdejším Československem vlastněný majetek. Už na začátku 90. let politici tušili, že stát, jakožto obrovský, těžce ohybatelný moloch, je pro rychlé rozvíjení hospodářství v zemi nevhodný.
Přebrusleme k malé lekci ekonomie: komunistický model centrálního plánování (tedy že všechen majetek je v rukou státu) tehdy dbal hlavně na kvantitu produkce, nikoli výdělek. Neexistoval trh, neexistovala motivace, neexistovalo efektivní hospodaření. Docházelo k plýtvání finančními, přírodními i lidskými zdroji.
O cenách a mzdách předem jasně rozhodoval tehdejší vládní aparát a takové podmínky logicky zamezovaly jakémukoli typu podnikání. Proti takovým principům a čemukoli nedemokratickému se chtěla porevoluční společnost hlasitě vymezit. Koneckonců, dobře věděli, že vlastnické právo je jeden z pilířů svobody.
Úspěch Čechů byl vždycky spojen s jejich podnikavou duší. Důkazem může být celá řada významných podnikatelů – Tomášem Baťou počínaje a Emilem Škodou konče. K oslabení tuzemského hospodaření došlo ve 30. letech kvůli ekonomické krizi a k jeho úplné likvidaci posléze nástupem komunistů k moci. Ti podnikavé tendence místních velmi efektivně zadupávali.
Bylo potřeba navázat na tuto pozitivní tradici, nahradit princip za ekonomiku tržní a to umožňovala jedině privatizace – převedení co největšího množství státního majetku za co nejrychlejší čas.
Vymyslet něco takového nebylo jednoduché. Podobu projektu vymysleli přední ekonomové a politici, mezi jinými Dušan Tříska, Václav Klaus nebo Tomáš Ježek. Rozhodli, že privatizace bude provedena kuponovou metodou. Vzniklo Ministerstvo privatizace, které mělo projekt na starost.
Může to přinést buď užitek nebo problémy. Tehdejší schopnost odhadnout následky takového rozhodnutí byla vzhledem k absolutně nulovým zkušenostem velmi nízká. Je třeba privatizovat tisíce velkých podniků za co nejkratší dobu, to si s sebou nese patřičný risk.
Do hry spadaly investiční skupiny, jakými byly Česká spořitelna, Investiční banka, Harvard Capital & Consulting, Komerční banka, Česká pojišťovna nebo PPF.
Privatizaci rozdělili do dvou vln – jednu pětikolovou od května do prosince 1992, kde bylo zprivatizováno 1491 podniků, a druhou šestikolovou od března do prosince o dva roky později, kdy se v rukou soukromníka octlo na 861 podniků.
DIKem za pár minut
Stát se akcionářem, tedy DIKem (držitelem investičního kuponu) mohl téměř každý za jedno odpoledne. Stačilo k tomu dosáhnout plnoletosti a mít v peněžence přebytečný obnos nebo alespoň naději, že se tento obnos peněz navýší. Každý plnoletý občan měl možnost koupit si za 35 korun kuponovou knížku a k ní známku, která stála 1 000 korun.
Registrace probíhaly na poštách, od rána do večera a také v sobotu dopoledne. Princip byl v zásadě složitý a mnoho lidí mu nerozumělo, ale díky masivnímu marketingovému šílenství, které později rozpoutaly reklamní agentury na zadání takových lidí, jakými byl např. Viktor Kožený, se stal i mimořádně oblíbeným.
Koženého kampaň na Harvardské fondy byla nesmírně úspěšná. Šlo tady přece o peníze a Kožený sliboval svou dodnes legendární „jistotu desetinásobku“. V reklamách neúčinkovaly hvězdy, ale obyčejní lidé.
