Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Vydali jsme se za někdejším moderátorem nejbláznivějších pořadů z 90. let, které kdy naše kotlina zažila. Slávek Boura dnes píše knihy a kreativně tvoří mimo veřejný svět, udělal ale prý první sociální síť v Česku.
Připravili jsme pro vás článkový seriál o divokých 90. letech v České republice. Zajímavý fenomén sledujeme z různých pohledů, v minulém díle jsme si připomněli vzestup a pád Ivana Jonáka, který definoval podobu klasického českého mafiána a nechal zabít svou vlastní manželku.
Jen máloco se stalo definicí devadesátkové bláznivosti tehdejších televizních pořadů jako Kolotoč, Doremi, Tabu nebo Rande. Komerční televize tehdy překypovaly kreativním bizárem a diváci to s ochotou přijímali. Nova měla milionovou sledovanost, v jejich pořadech se objevovaly šílenosti, které by dnes už zřejmě obstály jen velmi těžce.
Rozhodl jsem se proto setkat s moderátorem, který se proslul moderováním jednoho z nejšílenějších pořadů – Slávkem Bourou. Základem televizní seznamky Rande bylo deset mladých mužů (popř. žen), kteří se ucházeli o srdce svého protějšku. Vyhrál jenom jeden a na konci pořadu si mohl vybrat finanční odměnu nebo romantický večer s potenciálním partnerem.
Pořadu se účastnili poměrně zvláštní postavičky, pro které byly připraveny mnohdy mimořádně obtížné (a nutno říct také pro diváka velmi zábavné) úkoly. Zajímalo mě, kolik moderováním vydělal, jak tehdejší pořady vznikaly, co si myslí o Vladimíru Železném, youtuberech, ale i na jeho nedávné obvinění z pašování drog.
Legendární moderátor Slávek Boura: Kdyby pořad Rande vznikl dnes, účastníci by byli úplně stejní. Nekoksuju, líbí se mi rap
Co pro vás konkrétně znamenají 90. léta?
Slyšel jsem takovou dobrou hlášku, že kdo si pamatuje 90. léta, ten je neprožil. V zásadě ty devadesátky byly v mnoha věcech rychlejší, než je dnešek. Gejzíry nápadů, kreativity a práce…
Jak na tyhle začátky vzpomínáte?
Tehdy nikdo nevěděl, jak se takové komerční médium dělá, co vlastně diváci opravdu chtějí, tak jsme si mohli dělat úplně všechno, co jsme si vymysleli.
To už takto nefunguje?
To už dneska není. Naše největší vyznamenání bylo, když se ve studiu smáli i kameramani tak, že cukali kamerami. To už dneska nemůže ani existovat, což je obrovská škoda jak pro tvůrce, tak pro diváka. Teď je taková vykastrovaná doba.
Jak jste vnímal příchod devadesátek?
Já jsem koncem 80. let dělal rockovou muziku. Bylo to volnější a tím, že jsme tvořili, tak jsme měli pocit, že nám nikdo nic nezakazoval, že nás komouši hlídali jen tak trošičku. A pak přišlo období 90. let a kromě toho, že lítaly čepice nahoru a všichni byli rádi, že se otevírá kapitalismus, tak někdo se dal do podnikání a někdo tuneloval banky – ale u toho jsme nebyli.
U čeho jste tedy byl?
Měl jsem nádhernou šanci být u začátku Radia Kiss, a kdyby nebylo Markéty Majerové, se kterou jsem pak dělal tu televizi, tak bych byl v rádiu. Lidi nebyli vůbec zvyklí na soukromá média. Půl roku mě posluchači nedávali a pak jsem se uchytil. Překonali jsme tehdejší jedničku Evropu 2 a byl to obrovský úspěch.
Ale pak jste šel do televize…
Markéta mě odvlekla do nově vznikající TV Nova a tam se to opakovalo. Nejdřív nás diváci nenáviděli a pak vznikla obrovská špička. Naše pořady měly milionovou sledovanost.
S 90. lety a tehdejším polosvětem začínajících hvězd i mafiánů vznikl zajímavý fenomén – Discoland. Byl jste tam někdy?
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Kolik si vydělal za moderování svých pořadů;
jaký problém s ním měl tehdejší ředitel TV Nova Vladimír Železný;
co si myslí o youtuberech;
jak Slávka Bouru přepadli nožem, když dělal taxikáře;
Jsem sociofobní introvert a vůbec nechodím mezi lidi. Většinu života jsem prožil v centru Prahy a Discoland pro mě byla periferie, ale pochopitelně jsem slyšel leccos. První pořádný mafián, nějaká vraždička kolem, natáčeli se tam politici ve velmi intimních situacích, aby pak byli vydíráni a tak podobně.
Moje partnerka Markéta Majerová měla pocit, že by z ní měla být televizní hvězda, tak mě s kolegyní z rádia obě nezávisle na sobě mě pozvaly, abych jim přihrával jako člověk z publika. Do televize jsem nechtěl. Šel jsem tam, moje kolegyně z rádia propadla, ale nás s Markétou okamžitě vzali.
Jak ten konkurz probíhal?
Nedělali jsme žádné inteligenční testy. Měli jsme si vymyslet hereckou etudu a vyzpovídat někoho z komise. S budoucím šéfem Snídaně jsem udělali rozhovor na téma „proč se plechové popelnice mění za umělohmotné“.
Začínal jste v pořadu Snídaně s Novou, jaké byly začátky?
Co my jsme si tam dovolili, to si nikdo už dneska nedovolí. Atmosférově to bylo tak uvolněné, že se to pro vaši generaci se dá přirovnat pouze ke konci 60. let ve Spojených státech.
Takže hodně divoké...
To byly partyzánské metody, studio nemělo ani schodiště, ani výtah. Tehdejší Snídaně začínala v pět ráno. Budík ve tři hodiny, závoz, jezdili jsme taxíkama a nevěděli, která bije. Jestli je den, či noc – všechno otočené, takže jsme nevěděli, kdy máme usnout, neměli jsme prášky na spaní, tak jsme to řešili alkoholem, nebo jsme chodili spát v pět hodin odpoledne, což samozřejmě nejde.
Měla tato doba nějaké neduhy?
Když jde člověk nahoru, tak potkává spoustu debilů, a když člověk padá, tak potkává samé usměvavé tváře. Jistěže přišlo rozčarování. Všechno začaly následně řídit peníze.
Jak si vzpomínáte na tehdejšího ředitele Novy Vladimíra Železného?
Já, jako starý bigbeaťák, jsem měl dlouhé vlasy a on chodil po chodbách a křičel, aby toho dlouhovlasého kluka ostříhali, nebo ho vyhodí. Ale nevyhodil.
Co se v kuloárech říkalo o jeho pořadu Volejte řediteli?
My jsme se na to se zájmem dívali, protože jsme se tam dovídali o politice a strategii stejně jako televizní diváci. Chvilkama jsme se u toho rozčilovali, chvilkama si tleskali. Když dneska něco podobného dělá Jaromír Soukup na Barrandově, tak už to nemá ten pel. Pan Železný byl jeden z mála lidí, kteří televizi a divákům rozuměli.
Byl to nekompromisní šéf?
Asi byl drsný, ale já jsem k němu mockrát nechodil. Když jsem za ním zašel prezentovat nějaké nápady, tak mě vzal, aby ze mě udělal idiota, na velkou hromadu těch nejdůležitějších. Chtěl dokázat, že moje kousky jsou příliš drahé a nerealizovatelné. Dodnes je mám v šuplíku.
Jak se vůbec proměnila televizní zábava?
Češi jsou zásadně konzervativnější než všechno kolem nás. Zaujme je to pouze v případě, že to přijde ze zahraničí. Je to obrovská škoda. Když se podíváme na původní slovenskou tvorbu, tak je na míle daleko oproti té české. I z technického hlediska, nejen z ideového a obsahového.
Co říkáte na YouTube a influencery?
V pohodě, ale já to nesleduju. Měl jsem tu čest potkat dvě youtubové hvězdy na jedné show, kterou jsem moderoval. Z mého pohledu profesního dinosaura totálně propadli. Chovali se vysoce neprofesionálně, arogantně a hloupě – neměli těm lidem vůbec co říct. Oni, jak jsou pod ochranou toho YouTubu, toho telefonu nebo kamery a vysílají v nějakých střizích, tak jsou odtrženi od života a úplně out.
Myslíte?
Existuje najednou nový virtuální svět pro ty lidi, kteří jsou uzavření ve svých domovech a nechtějí vycházet ven. Budiž, k téhle době to patří – nemám z toho mindrák. Ale vím, že jsou to zvláštní lidé a v přítomnosti starých dinosaurů totálně propadávají.
Pořad Rande jste vymyslel vy?
Vymyslel jsem koncept toho pořadu. Původně se to jmenovalo jinak a mělo to mít jiný formát, který ještě nikdy nikdo neudělal. Mám to ve svém šuplíku. Každý půlrok jsme si ten formát přikreslovali k obrazu svému, aniž to kdokoli věděl. Neprocházelo to žádnou cenzurou. Proto jsou staré díly oproti páté nebo šesté řadě diametrálně odlišné – nikdo to ale nepovolil.
O co vůbec šlo v pořadu Rande?
Je potřeba vědět, že to nebyla seznamka, ale televizní show. Spousta lidí má pocit, že tam chodili lidi, kteří jsou – diplomaticky řečeno – divní. Vybírala je ale produkce ze středních škol. Všichni se mě ptají, jestli ti lidi opravdu byli takoví. To není fenomén devadesátek. Kdybychom to Rande zrecyklovali dneska, tak jsou stejní jako tehdy.
Vznikl z toho pořadu i nějaký vztah?
Měli jsme několik svateb, sami nás informovali, po rozvodech jsem ale nepátral. Byli jsme na nějaké svatby zvaní, ale nechtěli jsme s tím nic mít z důvodu těch rozvodů – byla to prostě televizní show.
Mně přišlo zajímavé, že jste měli poměrně progresivní epizody – pro gaye, starší lidi, atd…
My jsme byli první, kteří i přes zákaz vytáhli tuhle kartu. Měli jsme spoustu gayů, kteří se díky devadesátkám přiznali, došli ke svému coming outu a kamarádili jsme hodně s různými travesti skupinami. Mysleli jsme si, že by to mohlo být skvělý. Pak jsme si pustili Volejte řediteli, kde se chlubil, že je rád, že vymyslel tuhle záležitost. Ani mi to nevadilo.
Jak to tehdy přijali diváci?
Myslím si, že víc pozitivně než negativně. Byl na to velký ohlas. Přišla spousta dopisů a většina pozitivních, a proto si to Vladimír Železný vzal za svou vlastní myšlenku. Ale tak se to dělá i dneska.
Kolik je to měsíčně?
Dostávali jsme malý plat – za Snídani 20 tisíc korun, pak jsme to za Rande hrdinně dotáhli na 40 tisíc a chtěli jsme víc. Oni nám řekli, že si na kšeftech vyděláme a že máme být rádi, že jsme na televizní obrazovce. S Markétou jsme si během tří let moderování vydělali na barák.
Proč jste odešel z Novy?
Došlo k výměně vlastníka, vstoupila do toho finanční skupina. Říkali, že potřebují náš pořad finančně okleštit. To už bylo v době Vabanku, který byl materiálově náročný, a já jsem říkal, že nechci aby nám sahali na peníze. Oni ale řekli, že každý pořad musí jít o 25 procent míň. Nesouhlasil jsem, a oni mi řekli, že asi teda půjdu pryč. Tak jsem šel pryč.
Čím jste se živil poté?
Měl jsem agenturu, která vydala čtyři knížky, živil jsem se jako moderátor, vymyslel jsem první sociální síť u nás – novináři mi dali do kožichu. Tehdy byl internet jenom pro vyvolené a já jsem ho chtěl dostat mezi lidi. Nepodařilo se mi na to získat dostatek peněz, investoři se toho báli. Po třech letech to padlo.
Byl jste i taxikářem… Samozřejmě, měl jsem domluveno se šéfem jedné z největších taxikářských služeb, že udělám insidera a popíšu život taxikáře – mám rád různé výzvy. Tři měsíce jsem jezdil a psal, pak mu to celé poslal a on na mě potom poslal právníky, takže jsme se nedohodli.
Jaké jste zažil situace jako taxikář?
Jednou jsem byl dokonce přepadený, přišel jsem asi o tři tisíce korun. Ten nůž u těla jsem měl, ale nebodl. U nás jsou ty bezpečnostní prvky úplně na pytel. Musím říct, že je zbytečná pomluva kolem těch taxikářů – život za volantem je jedno z nejnevděčnějších zaměstnání vůbec.
Musím se zeptat i na vaše nedávné obvinění z pašování drog. Pokročila ta kauza někam dál?
Je to na dlouho. Je v tom šedesát lidí, já jsem v rámci těchto obviněných, ale to neznamená, že jsem vinný. Jednak tady funguje presumpce neviny, jednak víme, že jsem nic nepašoval, a ruku na srdce, k takovým věcem se může připlést každý. Nemůžu dopadnout špatně, protože jsem nic neudělal.
Jaký máte postoj k drogám?
To je hrozně pikantní. V Praze, co se týče drog, se toho moc neutají. A vy novináři byste věděli, že jsem stará fetka – na to jsem prostor měl, od 90. let – jenže já drogy nesnáším. Lidi zneužívají všeho možného, co jim dělá radost, a mně je to hrozně líto. Ani kanabis mi nechutná. Nekoksuju, nemám žádné zesilovače. Já jsem starý tabakista a etanolista.
Co si myslíte o rapu?
Rap je úžasná záležitost, protože se člověk může vymluvit. První repaře jsem zažil na začátku 90. let a přišlo mi srandovní, jak se porovnávali s černochama. Shodou okolností moje dcera chodí s repařem. Je to šikovnej kluk. Takže mám – v uvozovkách – rapera v rodině.
