Ondrej řídí autobusy v Norsku. Jakým bizarním situacím musel čelit a jaké stereotypy o Norech jsou pravdivé?

Mezi 2500 – 3000 eury měsíčně v čistém. Velké firmy jsou vázány vnitrostátní kolektivní smlouvou, takže tam kdovíjaké rozdíly nejsou a udělají je spíše příplatky za večerní směny, víkendy a přesčasy. Na druhou stranu, když zejména v létě velmi chybí lidé a člověk je ochoten na přesčasech máknout, dokáže vydělat přes čtyři tisíce. Tam, kde pracuji teď, mám jen základ, ale zaměstnavatel mi platí ubytování a stravu. Nestěžuji si.

Vydělává lépe práce autobusáka v Norsku či psaní knihy? Kdy vlastně přijde druhá?

Zatím stále práce, i když je pravda, že prodeje knihy překonaly moje nejdivočejší očekávání. Druhá by, po obvyklých zpožděních a průtazích, měla vyjít v létě. Paradoxně, protože budu pracovat na severu Norska až do poloviny srpna, dostanu ji zřejmě do rukou mezi posledními. Vydavatel původně chtěl počkat,  než se vrátím, ale přemluvil jsem ho. Bude sice zajímavé křtít knihu měsíc po uvedení do prodeje, ale občas to dělají i opravdoví spisovatelé.

Dlouho jsi své zážitky publikoval na portálu DailyMale. Všiml si vydavatel tebe, nebo jsi ho oslovil ty? A bude druhá kniha lépe zaplacená než ta první?

Vydavatel oslovil mě. Já jsem byl skeptický, pochyboval jsem, že by někdo byl ochoten zaplatit si za obsah, který má na internetu zdarma. I proto jsem trval na tom, že alespoň polovinu knihy budou tvořit příhody, které jsem do té doby nezveřejnil. Tento poměr je zachován i v pokračování.

Co se týče honoráře, byl zvýšen o polovinu, ale odvíjí se od prodejnosti. Takže upřímně doufám, že mi vydělá více než jednička, ale při pokračováních člověk nikdy neví.

Co ti na Norech za ty roky práce v této zemi vadí nejvíce?

Norové trpí na můj vkus trochu nadměrným sebevědomím, co se týče postavení jejich osoby ve vesmíru. Netvrdím, že všichni, ale mnozí z nich trpí iluzí, že pravidla a předpisy jsou jen takové nezávazné směrnice, které se navíc týkají pouze ostatních lidí.

U nás se na autobus dobíhá; běžný Nor, jakmile si je jistý, že ho řidič vidí, ubere do pohodlného vycházkového kroku a očekává, že ho bus a 50 lidí v něm bude čekat. Běžně na mě mávají z chodníku sto metrů od zastávky, jako by autobus byl jejich soukromý taxík. Smetí, zasoplené kapesníky nebo zbytky jídla suverénně hodí na zem nebo na sedadlo, protože je tu přeci někdo jiný od toho, aby to po nich uklidil.

Jaká situace tě nejvíce odrovnala?

Co mi opravdu vytřelo zrak, byl cestující, který si na zastávce usmyslel, že si chce jít koupit kávu na cestu. A aby se pojistil, že mu neodjedu, nechal si uvnitř tašku s notebookem i kabát.

Byl to regionální bus, ve špičce, na palubě kolem 60 lidí, kteří také zřejmě měli nějaký program, možná potřebovali stihnout přípoj nebo vyzvednout děcko ze školy. A všichni jsme čekali, dokud si pan Důležitý nedonese kapučínko. Tehdy jsem byl ještě mladý; dnes bych mu ujel, laptop/nelaptop. Jsou to takové drobounké, každodenní projevy arogance, které mě nejvíce iritují.

Na druhou stranu, v silničním provozu toto chování téměř nevidíte – rychlost dodržují až úzkostlivě přesně, parkování na hulváta na blikačkách, které je u nás běžné, zde také téměř nevidíte. Ale za to mohou pravděpodobně vysoké pokuty a bodový systém. 

V knize píšeš o speciálním typu vícedenních výletů, na které ses původně těšil, ale pak jsi dostal za úkol vozit partu Indů. Očividně jste si nepadli do oka, protože ti jeden na podlaze zanechal exkrement. Míváš takové nechutné zážitky s cestujícími často?

Našel jsem v buse už různé věci, od použitých vložek až po mrtvolu předávkovaného narkomana, ale ta konkrétní situace byla skutečně extrém. Na druhou stranu, bavil jsem se s několika řidiči, kteří vozí indické skupiny celá léta, a přestože jsme se shodli na tom, že Indové jsou suverénně největší bordeláři pod sluncem, až takovou zkušenost neměl nikdo jiný. Asi jsem měl prostě začátečnické „štěstí“.

Spousta lidí si myslí, že Norové jsou puntičkáři, kteří vždy investují do kvality. Z tvého vyprávění však víme, že rádi vymýšlejí „zlepšováky“ v dílnách, když se autobusy porouchají, a několikrát sis stěžoval i na nákupy značky Scania, kterou dnes vyrábějí v Číně. Máme o nich mylné představy?

Nákup vozidel se odvíjí od požadavků objednatele dopravy – města nebo kraje. V Norsku se dělají veřejné soutěže, ve kterých si objednatel stanoví požadavky na vozidla – počet dveří, kapacita, nízkopodlažnost, druh pohonu a podobně. A při vyhodnocování je jedním z kritérií – ale ne jediným a často ani ne nejdůležitějším – právě cena.

Každý uchazeč si vyskládá nabídku podle sebe, někteří upřednostní dražší, ale kvalitnější vozidla a někteří se snaží i v tomto směru ušetřit. Můj nynější zaměstnavatel nakupoval společný produkt Scanie a čínské fabriky Higer pro vyhranou zakázku na jihu Norska, a aby vytloukl množstevní slevu, nabalil na ten nákup další busy pro jiné části země.

Bohužel jsou to příšerné, kazivé šmejdy. Ale nějaký hlupák si spočítal, že díky nízké pořizovací ceně se to i při zvýšených nákladech na opravu a údržbu vyplatí. Vzhledem k tomu, že tento rok již kupovali jinou, západní značku, předpokládám že se poučili. Nejsou první ani poslední – většina dopravců si prošla obdobím nadšení z nějakého levného šmejdu a následným vystřízlivěním a návratem k osvědčeným a kvalitním, ačkoli dražším produktům.

Stejný mýtus o Norech panuje i v oblasti korupce, prý žádnou nemají. Ty ale trochu víš, jak to tam chodilo se zakázkami na místní či státní úrovni v autobusové dopravě. 

Pokud bychom korupci přirovnali k rakovině, tak v Norsku každý tumor, který objeví, okamžitě vyříznou a zlikvidují. Pokud politika na jakékoli úrovni nachytají při korupčním jednání, nejenže okamžitě skončí, je stíhán a často i uvězněn, ale navíc ho celá společnost vnímá jako vyvrhele a chodí kanály.

U jednoho mého zaměstnavatele bylo za korupci odsouzeno sedm lidí, z toho dva jen proto, že si firmou, která vyhrála tendr na dodávku autobusů, nechali zaplatit pracovní obědy. Zkrátka, pokud je v Norsku někdo zkorumpovaný, našlapuje potichoučku, nehrabe příliš ve velkém a přesto žije v neustálé hrůze, kdy na něj přijdou. 

Norové žijí ekologicky zejména díky tomu, že těží fosilní paliva, na kterých pak vydělávají, ale svou zemi si udržují relativně šetrnou k přírodě, všude jezdí elektromobily. Je něco, co tě na tomto konceptu fungování společnosti irituje, nebo naopak těší a rád bys to aplikoval u nás doma?

Co se týče elektromobilů, jsou tak trochu obětí vlastního úspěchu a vede se dost ostrá diskuse o odstranění výhod, díky kterým se vůbec prosadily. Kromě osvobození od daní mohou například jezdit v BUS pruzích, neplatí mýtné, parkovné ani poplatky za trajekty a už je jich na cestách dost na to, aby byly výpadky v příjmech citelné.

K přestoupení z aut do busů pomáhá hlavně norský styl podpory veřejné dopravy, který bych u nás rád viděl. Při výběrkách se důraz neklade pouze na cenu, ale i na kvalitu poskytované služby – hybridnost vozidel, dostatečná frekvence spojů, pohodlná sedadla, spoje dimenzované tak, aby se mimo špičky cestovalo vsedě.

Klimatizace a nízkopodlažnost, jsou samozřejmosti, o kterých se nikdo nezmiňuje. Prostě, když se Nor rozhodne, že namísto auta pojede veřejnou dopravou, čeká ho relativně slušný komfort a ne hnusná, přecpaná přehřátá (případně rovnou hořící) kraksna, kterou se bude trmácet do cíle třikrát déle.

Jaký nejextrémnější terén jsi musel s autobusem zdolávat?

Těžko říci, několik mých působišť mělo extrémní podmínky. Nyní pracuji v severním Norsku na ostrově Mageroya, kde vozím převážně turisty z přístavu na útes Nordkapp. Kromě drastických převýšení je zde problémem vítr. Ostrov je zcela pustý, roste tu jen tráva, mech a pár zakrslých keřů, ale stromy tu právě kvůli větru nepřežijí, takže ho ani nemá co zbrzdit.

Zažil jsem tu vichřice s rychlostí 25-30 metrů za sekundu, což je podle stupnice úroveň orkánu. Když vítr zvedl ze země drobné kamínky a vrhl mi je proti autobusu, znělo to, jako by ho kropili kulometem. Jednou jsem takto přišel o čtyři okna, jindy mi to dokonce vytrhlo stropní ventilační poklop. Někdy je kumšt udržet se na silnici. Plus, tento rok jsme poslední sněhovou bouři měli 10 června.

Předtím jsem pracoval ve městě Tromso, kde byly povětrnostní podmínky takové, že jsem na autobus MHD přímo v centru běžně musel nasazovat řetězy, abych se vůbec někam dostal. V okolí Kirkenesu jsem zase jezdil během polární noci po rozmlácených okreskách přes liduprázdnou pustinu, kde teplota dosahovala -38 stupňů, a s busem plným asijských turistů hledal polární záři. I když, na zimu jsem zvyklý a nejvíce mě štvalo, že nebylo -40, abych měl fotku teploměru na můj Instagram.

Kdybys měl rozdělit své typické cestující na několik základních typů, jaké by to byly?

Těžko říct. Mě na cestujících zajímají jen dvě věci – jestli je to normální člověk nebo hovado. Přičemž hovado je širokospektrální kategorie, která zahrnuje vše od hlučných opilců, bordelářů, ten typ co hučí do telefonu na celý autobus až po týpka co si vyloží hnáty v zabahněných botách rovnou na sedadlo. 99 % cestujících jsou normální lidé, jenže když denně převezete pět set kusů substrátu, je i to jedno procento víc než dost. I proto mi městská doprava ani trochu nechybí.

Napadl tě někdy cestující? V knize jsi psal i o případech, kdy byl autobusák přepaden či dokonce zavražděn.

Několikrát jsem měl namále, ale vždy jsem to nějak dokázal odvrátit. Někoho jsem zastrašil, někoho ukecal, aby se uklidnil (slova „usměj se do kamery, blbečku“ doprovázené ukázáním na libovolný předmět udělají i s nejagresivnějším individuem divy), někdy se vyřval a uklidnil sám. A ve dvou případech agresora vyvedli přivolaní policisté.

Na které místo v Norsku se již po negativním zážitku nechceš nikdy vrátit? A měl jsi už někdy pocit, že chceš s celým Norskem seknout a už se tam nikdy nevrátit?

Není to ani o konkrétním místě, ale pracovat ve velkoměstské MHD je něco, co mě už skutečně ani trochu neláká. Bez ohledu na to, zda se bavíme o velkoměstě norském nebo německém.