Odlišnost je normální. Hejtování ne, ale může se týkat i tebe. Jak se mu naučit čelit?
Prostředí na internetu umí být někdy pořádně toxické. Stačí vypadat jinak, mít rozdílný názor nebo se prostě dostat do potyčky s nudícím se trollem na Facebooku nebo Instagramu. Hejt, tedy nenávist, je opravdu všude a nepřipraveným se bohužel může lehce zarýt pod kůži. Stačí jeden komentář. Pár slov.
Výzkum britské neziskovky Ditch the Label v roce 2017 zjistil, že 54 procent teenagerů někdy zažilo on-line šikanu. Pojďme tento problém nepřehlížet, podívat se na něj do detailu a předvést si, jak by se mu vlastně dalo čelit.
Proti hejtrům na internetu bojuje také Sprite, který se svým movementem #stayfresh vyzývá k odlišnostem. Nejlepší obranou je totiž láska. „Nemá smysl roztáčet kolotoč nenávisti dalšími hejty ani se před nimi skrývat, je lepší vše otočit do pozitivní roviny a vyrovnávat hladinu nenávisti na síti láskou.“ Právě odtud pochází hlavní claim kampaně I love you hater i s podtitulem Hejtům dávám zelenou. Podívej se na jejich web, který vyobrazuje konkrétní případy.
Nenávist je stará jako lidstvo samo. Nebylo tedy žádným překvapením, že když se v 90. letech utvářela internetová komunita – zcela nový a unikátní svět – musela vzniknout nějaká pravidla, kterými by se lidí v této skupině řídili. Když pak v roce 1996 aktivista John Perry Barlow sepsal Deklaraci nezávislosti kyberprostoru, už v ní myslel na možné projevy nenávisti, na které je anonymní svět bohužel náchylný.
„Vytváříme svět, kam mohou všichni vstoupit bez výsad a předsudků spjatých s rasou, ekonomickou mocí, vojenskou silou nebo místem narození. Vytváříme svět, ve kterém může kdokoliv a kdekoliv vyjádřit své přesvědčení, jakkoliv ojedinělé, aniž by se musel bát, že bude násilím umlčen nebo donucen se přizpůsobit,“ uvádí se v deklaraci. Internet měl být bezpečným a liberálním místem, kde muž je to samé, co žena, kde se budou setkávat chudí s bohatými.
Internet rostl a každý, kdo měl počítač nebo alespoň pár korun do internetové kavárny, si mohl dělat, co chtěl. Hrací pole bylo naprosto volné a anonymita úžasná, byť samozřejmě zdánlivá. S prvními internetovými fóry se rozrostla i touha hodnotit – svoboda slova. Jenže mezi hodnocením konstruktivním a obyčejnou nenávistí je velmi křehký rozdíl.
Když se v roce 2005 v Česku rozšířil trend komunikace po ICQ a xchatu, byl to první krok k tomu, jak si v reálném čase psát s kýmkoli na celém světě. Uživatelé tu vystupovali pod čísly, případně pod nicknamy. S velkými možnostmi komunikace přichází velká zodpovědnost. Anonymita přinesla hejtrům solidní podhoubí.
Nejhorší forma nenávisti přišla s nástupem sociálních sítí. Když v letech 2009 a 2010 nejvíce expandoval Facebook, jeho uživatelé poprvé okusili sílu internetových trollů a hejtrů. Bylo jim jedno, že musí uvést své pravé jméno a obličej, o to silnější pak jejich projevy začaly být. Hejtovat je v prostředí sociálních sítích jednoduché a jde hodně vidět.
Nenávist jako slepá ulička beznaděje
Američanka Sadie Riggsová ráda pomáhala druhým. Chtěla být hasičkou nebo veterinářkou, chtěla ze světa udělat alespoň o něco lepší místo. Ačkoli sama to neměla v životě příliš jednoduché – její máma, narkomanka, ji opustila, když Sadie byla malá, a tak svůj život žila u své tety. Ráda si malovala nebo trávila čas v přírodě a se svými psy. Jenže pak přišla na střední školu a spustila se vlna toho nejhoršího šikanování.
Vrstevníci se jí smáli kvůli tomu, že byla zrzka a nosila rovnátka. „Jenom ďáblově nosí rudé vlasy a ty jsi ďábel!“ křičeli po ní.
Nenávist začala být příliš osobní. Spolužáci jí nenadávali jenom ve škole, ale i na Instagramu, Facebooku a Kiku. Od nenávisti nešlo nikam utéct. Sadie nevěděla, jak dál. Nahlásila to tetě, u které žila. Ta šla na policii, do školy, snažila se kontaktovat Instagram. Nikde nedokázali pomoct. S on-line šikanou jako by si nevěděli rady.
Jednoho dne jí přišla zpráva: „Zabij se už konečně!“ Bylo jich víc, které takové sdělení obsahovaly. Nakonec teta vzala telefon a zničila ho. Co přesně se stalo dál, není jasné, ale nenávistné projevy se zřejmě naplno přesunuly z internetu do reálného světa.
V červnu 2017 se totiž Sadie oběsila.
Její rodina se rozhodla případ medializovat, aby naplno upozornila na problém kyberšikany. Bohužel dodnes se děje. A technologičtí giganti proti tomu dělají stále málo. Existenci hate-speeche vyhodnocuje na sociálních sítích robot, popřípadě speciálně školení moderátoři, kteří analyzují problematický obsah. To může být ale problém – byť je strojové učení poměrně pokročilé – neodhalí urážky zdánlivé, dvojsmyslné nebo psychologické.
Jak čelit hejtům?
Odlišnost není problém. Máš nadváhu? Pigmentové skvrny? Asymetrický obličej? Rovnátka, která se ti zdají být nápadná? Přijde ti, že nemáš tolik peněz jako ostatní? Smějí se ti kvůli barevným vlasům? Připadáš si jako poslední člověk na světě, který si určitě nenajde kamarády?
Tak to rozhodně není. Je potřeba si uvědomit, že lidi nechtějí šířit nenávist proto, že by to měla být pravda a oni chtěli, aby to přestalo, ale proto, že se sami bojí. Bojí se odlišností, i když nejspíš odlišní sami jsou. Křičí z davu jen když mají jistotu, že v tom budou podpořeni někým dalším.
Víš, kdo jsi (líp než ostatní!)
Hejtři nehledají důvod, nezamýšlí se nad fakty. Pravda je v případě nenávisti (nejen) na internetu odsunuta na vedlejší kolej. Přitom ty víš nejlíp, proč věci jsou, jak jsou a že jejich výkřiky nejsou vůbec relevantní. Buď sám sebou, právě tak jsi nejlepší! Rozmanitost světa je právě díky odlišnostem.
Věř svému názoru víc než cizím
Ty víš nejlíp, co si myslet. Doopravdy. Nemá cenu, aby tě přesvědčoval někdo, koho ty sotva znáš a kdo sotva zná tebe. Je to zbytečné a zvlášť v prostředí internetu to nikdy nepřineslo nic dobrého.
Nenech se tím pohltit
Snaž se nad tím nepřemýšlet. Negativita a nenávist lidi užírá jako kyselina. Je lehké jí podlehnout. Proto se nadechni, vydechni a věnuj energii raději tomu, co tě baví a naplňuje. Hejtři to budou ještě chvíli zkoušet, ale nakonec uvidí, že jejich snahy jsou zbytečné.
Ignoruj, blokuj, řekni si o pomoc
Na sociálních sítích existuje tlačítko blokovat proto, aby si kdokoli mohl otravné uživatele na internetu skrýt. Když ti někdo píše ošklivé zprávy, tak ho prostě zablokuj. Popřípadě ignoruj – stejně jako v reálném světě, kde už je to o něco těžší, zvlášť ve škole. Tam je nutné se obrátit na lidi, kteří ti dokáží pomoct. Na kamarády z jiné třídy, školní psycholožku, ředitelku. Nejsi práskač, když upozorníš na špatné chování.
Jsou sami nešťastní
Zkus se na svého hejtra podívat jinou optikou. Takový člověk nebývá konstruktivní, jen nadává. Má to dobré v rodině? V práci? Je šťastný? Nechybí mu něco? Neskrývá nějaký komplex? Neneseš za hejtry zodpovědnost. Nejsi jejich rodič, lékař ani kamarád, takže je zbytečné jim v tomto pomáhat. Hejtování je jejich obranným mechanismem před strachem z toho, že by se jejich nedokonalost měla projevit. I když to tak na první pohled nevypadá, sami jsou nešťastní a tuto energii šíří dál.
Poradit se dá i přímo hejtrům, kteří se hejtry stanou nechtěně. Žijeme v době digitální komunikace, naše mozky nejsou zvyklé vyhodnocovat si situaci jen na základě textu. Věc nakonec může být myšlena nějak jinak, než jak byla interpretována.
Než napíšeš komentář, zkus...
...být v kritice konstruktivní
...zkus řešit věci osobně
...se vyvarovat vulgarit
...se zamyslet, jestli komentář někoho neurazí
...být tolerantní
...se nadechnout, vydechnout
...dát energii do svých zájmů
...být otevřený novým věcem
„Nikdy nikomu neurážím mámu,
nikdy kolem sebe nechci šířit hate,
nenávist je to, co jde nejhůř smejt…“
Hugo Toxxx – Krabice vod bot
