Mafián Reichel: Když jsem vešel do místnosti, gangsteři mu řezali hlavu

Jeho verze byla, že na vraždě jsme byli předem domluveni. Prý jsem Filipa v lese bil, kopal do něj a Černáka jsem vyzval ke střelbě, načež on vystřelil. Ta verze selhala na základě balistické expertízy. Rekonstrukce vraždy a balistika dala za pravdu mně. To byla jediná vražda, kterou jsem viděl.

Obětí druhé vraždy byl Gustáv Slivenský, byl jste tam také.

Neviděl jsem, kdo Slivenského zabil, do místnosti jsem vstoupil v momentě, kdy už mrtvý ležel na zemi a Michal Csemy mu řezal hlavu.

Zavraždili ho ve Vašem hotelu.

Bohužel. Slivenský pracoval na kriminálce v Popradě. V roce 1997, kdy se to událo, už na policii nebyl. Měl nějaký byznys s Černákem. Objednal si u něj kamion prázdných lahví alkoholu, ale pak měl problém to vyplatit. V Gerlachu kvůli tomu od Černák dostal nakládačku. Pak přišel Černák s tím, že si Slivenský kvůli tomu na nás opatřil zbraně a chce nás odstranit. Mně se to nezdálo, protože jsem mu chvíli předtím půjčoval peníze na pizzerii. Já jsem s ním neměl žádný problém.

Proč došlo k vraždě?

Pár dní nato za mnou přišel do Gerlachu Černák se svými chlapy a zavolali Slivenského. Když přišel, Černák se mě zeptal, kde s ním může být sám. Tak jsem mu řekl, že mohou jít do kavárny. On na to, že potřebuje místo, kde je nebude nikdo vidět. Řekl jsem mu: „Proboha Miki, jen mu nedělejte nic v mém hotelu.“ Vzadu byla převlékárna, šel jsem tam s nimi.

V místnosti byla tma. V momentě, kdy vešel Slivenský, se strhla rvačka. Já jsem řekl, že na to kašlu a šel jsem pryč. Když jsem se po pěti minutách vrátil, chlap ležel na zemi pobodán a Csemy mu řezal hlavu. Dívám se na Mikiho a říkám: „Ty ses už úplně zbláznil?“ Pak ho zabalili do plachet, na kterých byla razítka Hotelu Gerlach. Odříznutou hlavu umyli a druhý den ji dali před jeho panelák na auto. I s policejní čepicí jako výsměch. Tělo zabalené v plachtách vyvezli směrem na Vernár a tam ho zapálili.

Z té vraždy podezřívali i Vás.

Stalo se to v mém hotelu. Plachty, ve kterých byl zabalen, neshořely úplně, policisté tam našli razítka Gerlachu. Byl jsem první podezřelý. Černák tu smrt v podsvětí v tichosti házel na mě.

Proč je podle Vás zajímavé číst o mafiánech a jejich řádění z 90. let?

Ty roky se už nikdy nebudou opakovat. Bylo to speciální období v dějinách každé postkomunistické země. Stalo se, co se stalo. Takovým nebo podobným způsobem to probíhalo všude.

Agresivita, krutost, vraždy, války mafiánů?

Protože po převratu v listopadu 1989 u nás prakticky nefungovala policie. Přestala existovat státní bezpečnost. Počátkem 90. let neměli lidi v terénu, neměli techniku, neměli nic, začínali od nuly. Policie byla totálně bezzubá. Organizovaný zločin toho využil, šířil se a vzkvétal v každém směru. Přinesla ho doba.

Před převratem jste jako pětadvacetiletý utekl do Itálie.

Na Slovensku mě to nebavilo. Dělal jsem tehdy vyhazovače v nočním baru v Tatrách. Byl jsem sice v kontaktu se všelijakými lidmi, od tajných policistů, přes cizince až po mafiány, kteří se zde scházeli, a vydělával jsem i docela slušné peníze, ale dusilo mě to tu. Vadil mi ten systém. Dvakrát, třikrát týdně mě běžně brali z domu policisté.

Proč?

Souviselo to s prací. Oficiálně jsem vydělával 1 500 korun československých. Načerno jsem si dokázal měsíčně vydělat i 20 tisíc bokem. První milion korun jsem vydělal ještě za komunistů. Tehdy to byly obrovské peníze. Na policii to bylo stále totéž dokola: Rozměnil jste velké množství valut, ubytoval jste Araby nebo jiné podezřelé cizince, ohrozil jste devizové hospodářství státu.

Z čeho byly ty peníze bokem?

Z lístků. Pouštěl jsem lidi do baru. Ondrej Žemba dělal biletáře v Lomnici, já byl biletář v Smokovci. Kluci, co sedí tady vedle, jsou všichni bývalí biletáři, známe se čtyřicet let. Fungovalo to tak, že pokud chtěl jít někdo do baru, dal mi peníze, ale lístek jsem mu nedal.

Pak jsem předal pouze peníze za kapacitu, například devadesát lidí, ale pustil jsem jich čtyři sta. Dobré kontakty jsem měl i s Jugoslávci. Jezdili si do Tater na tři, čtyři měsíce užívat. Dělali venku, v zahraničí. Za komunistů jim zde velel Baki Sadiki. Znám ho 35 let, byl to můj soused. Přišli do baru, cpali mi do kapes německé marky a předváděli se. Vydělával jsem i na prodeji a nákupu valut.

Mým rodičům navrhli, že mi pomůžou, ale že je třeba zabít Černáka. Nato otec odešel z místnosti a máma řekla Holubovi, ať toho chlapa odvede pryč a ať se už u nás neukazují.

Jak dlouho jste byl v Itálii?

S přestávkami pět let. Dělal jsem nejprve v pekárně, pak pro jednoho Itala. V Itálii jsem se i oženil. Mezitím jsem se potom po převratu vrátil a začal podnikat.

V čem?

V roce 1991 jsem s kamarádem za 11 milionů koupil hotel Evropa v Popradě. Všichni si mysleli, že mi ho koupili italští svokrovci. Koupili jsme ho na úvěr, který jsme i řádně splatili. Potom jsem společníka vyplatil a hotel zůstal mně.

Odkud jste měl peníze na hotel?

Začátkem devadesátých let banky samy nabízely peníze. Potřeboval jsi pouze nějaký plán a něco do jistoty. Vybavilo se to expresně samozřejmě i díky nějakým kontaktům.

Hotel Evropa souvisí i s Vaším pozdějším obviněním.

Začalo to tak, že můj společník přišel s nápadem, že má dobré kontakty v bance a že mi na ten hotel dají úvěr 45 milionů korun. Řekl jsem mu, že na to kašlu, že kdyby dali o dvacet víc, tak do toho půjdu. Ze žertu. O dva dny přišel s tím, že mám vybavených 65 milionů s podmínkami, jaké budu chtít.

Jaké byly Vaše podmínky?

Řešilo se to přes jistého nejmenovaného člověka. Dohodli jsme se na tom, že můj partner vstoupí do společnosti a vezme na hotel úvěr. Já nemovitost založím, pak si ve společnosti vyměníme podíly a já vystoupím ze společnosti ven i s penězi. To se také stalo. Úvěr se po dohodě splácel nějakých sedm měsíců. Vše se to pak nachystalo na odpal, aby to vzala banka. Úvěr se přestal splácet a já jsem získal 65 milionů v obchodním podílu. Později nás za to obvinili.

Vlastnil jste i hotel Gerlach v Popradu a chtěl jste koupit Grand hotel Praha v Tatranské Lomnici.

Gerlach jsem koupil od Podtatranských restaurací Poprad už sám, o rok později. V té době jsem měl v majetku téměř čtvrt miliardy korun. Dva hotely plus nemovitosti na Štrbském plese a jinde v Tatrách. Měl jsem také možnost privatizovat. Pohyboval jsem se tehdy v prostředí mafiánů, podsvětí, znal jsem lidi z organizovaného zločinu.

Kavárna v bývalém Reichelovu hotelu Gerlach

Obchod s Lomnickým Grandem nakonec nevyšel.

Já jsem chtěl původně smokovecký Grand hotel. Ten mi ale za 19 milionů vyfoukl Alexander Rezeš. Přes Mikuláše Černáka jsem měl kontakty na vedení politické strany HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko) tehdejšího premiéra Vladimíra Mečiara. Grand hotel Praha v Lomnici mi nabídli za symbolických 20 milionů korun. Kvůli tomu obchodu jsme s Mikulášem Černákem a jeho partnerem Milošem Kaštan byli v Trenčíně za vojenským prokurátorem, nějakým Maukšem. Měl jsem tehdy 55 milionů v hotovosti. Tak si říkám, za dvacet to vezmu. Když jsme vycházeli od Maukše z domu, zastavil mě mezi dveřmi a říká: „Ale dvacet milionů dáš ještě pro HZDS na volby.“ To jsem odmítl. Pak jsem dostal rozzlobený vzkaz, že už nikdy nic nezprivatizuju.

To spíše připomíná hnutí za mafiánské Slovensko.

Tak to tehdy fungovalo. Eldorádo devadesátých let.

Byli jste součástí podsvětí, označovali Vás jako tatranského bosse. Jak se to stalo? Chtěl jste být mafiánský boss?

Ne, ale celý život jsem hýbal v takovém prostředí.

Dnes již víme, že mafie byla úzce propojena se státní tajnou službou.

Vše řídil šéf kontrarozvědky SIS (Slovenské informační služby) Jaroslav Svěchota. Později mezi mafiánskými skupinami rozpoutal válku. S požehnáním vrcholových politiků vše od začátku pomocí intrik a dezinformací organizoval a řídil. Věděl jsem o něm od mafiána Roberta Holuba. Ten se s ním pravidelně setkával a familiárně mu říkal „starý“. Já jsem se s těmito lidmi setkávat odmítal, nechtěl jsem s nimi dělat žádné obchody ani dohody.

Kdy na Vás vydali zatykač a proč?

V roce 1997 mi na setkání v Prešově, kde byl i Holub, jeden vysoce postavený policista řekl, že mě chtějí zatknout kvůli úvěrovému podvodu. Skutečný motiv byl, aby mě dostali za mříže a donutili zkompromitovat Černáka, kterého se Svěchota rozhodl zlikvidovat.

V lednu 1997 zabili bratislavského bosse Miroslava Sýkoru. Když na mě vydali zatykač, utekl jsem. Pět let jsem se skrýval v několika zemích. Itálii, Švýcarsku, Německu, Polsku a Česku. Pak mě zajistili v Pardubicích. V Čechách jsem si odseděl dva roky, v Košicích rok.

V březnu 1997 se Vás pokusili zabít.

Ano, ještě předtím navštívil mé rodiče spolu s Robertem Holubem Jaroslav Svěchota. Otec ho poznal, hrával s ním někdy volejbal. Mým rodičům navrhli, že mi pomůžou, ale že je třeba zabít Černáka. Nato otec odešel z místnosti a máma řekla Holubovi, ať toho chlapa odvede pryč a ať už se u nás neukazují.

Jak chtěli zabít Černáka?

Výměnou za to, že na mě zruší zatykač, jsem jim měl pomoci ho zlikvidovat. Měl být vytažen na některou policii, na kterou si ukážeme s tím, že ho pustí nad ránem, že nebude mít u sebe zbraň a udělají to. Toto všechno mi říkal Róbert Holub do telefonu, když jsem byl na útěku. Řekl jsem mu na to, že s tím nesouhlasím, že by to byla moje poslední jízda a aby v tom nic nepodnikal ani on. Řekl mi na to: „Právě jsi mě poje*al, Milane.“

Takže našli jiný scénář?

Našli. Otočili to proti Holubovi a udělali to tak, jak to udělali. Dále to už znáte.

Róbert Reichel má dnes 55 let

Kdy jste se rozhodl vypovídat o mafiánských zločinech devadesátých let?

Když jsem byl zavřený, stále mi chodily nabídky, že pokud budu vypovídat proti Černákovi, pomůžou mi. To jsem také v Čechách i v Košicích odmítl. Z vazby mě propustili v roce 2005 pro porušení lidských práv ohledně případu s úvěrem. Protože ten případ se nijak extra nepohnul. Vypovídat o Černákovi jsem začal v roce 2007, poté, co v roce 2003 spustil celou lavinu výpovědí Miloš Kaštan. I proto, že Černák všechny ve své knize zesměšnil a že tam je tak 30 procent pravdy. Proto jsem se rozhodl uvést to na pravou míru i v seriálu RTVS Mafiáni.

Stát je vždy silnější, s ním nikdy nevyhrajete. Já jsem si to zkusil, v tom nejhorším slova smyslu. Je to mašinérie, která vás rozválcuje tak, že se ani nestihnete divit, kdo vlastně jste.

Jak jste o těchto věcech přemýšlel tehdy? Nenapadlo vás, že vás to může ohrozit?

Ne, tehdy jsem si myslel, že ta doba bude trvat věčně. Neuvědomíte si to. Nepočítáte s tím, že doba se změní. Už jsem to někde jednou popisoval, jaká byla ve svých nejhorších časech skupina kolem Mikuláše Černák.

Jací byli?

V roce 1996 to rozjeli ve stylu „sundali jsme toho, sundali jsme tamtoho“. Jako kdyby si z toho udělali eseróčko a živili se tím. Představte si, že vám někdo doma zazvoní, otevřete dveře a je to pohřební služba, která jde pro vás. I s muzikou. Černák dnes prohlašuje, že Kočner je idiot, protože vraždou novináře vyhlásil válku státu. A komu vyhlásili válku oni, když policistovi odřízli hlavu a vystavili ji s policejní čepicí na autě před jeho domem? Já jsem se ho fyzicky nikdy nebál, bál jsem se spíše celé té jeho psychopatické bandy, v níž se jeden před druhým předváděli. Když za mnou přišel on sám, nikdo ani nevěděl, že je v hotelu.

Málokdo ví, že Vás chtěli obvinit i z vraždy Róberta Remiáše?

V roce 2004 za mnou do vězení v Košicích přišli policisté a řekli mi, že budu vyslýchán v případě vraždy Róberta Remiáše. Podle výpovědi hlavního svědka Karola Szatmáryho jsem měl dát zabít Remiáše na pokyn Miroslava Sýkory. Konfrontovali mě tehdy i s Janem Cuperem, právníkem Ivana Lexy, který byl také obviněn. Po mé výpovědi a výpovědích černákovců toto podezření padlo. Ukázalo se, že je to naprostý nesmysl.

Jak jste se s tím vším vyrovnal?

Největší trauma je pro mě ztráta manželky a syna. Poté, co se mě pokusili zabít, museli odjet do Itálie. Syn měl pět let, měl jít do školy. Já jsem byl na útěku, pak ve vazbě. Žena se později dala dohromady s policistou, který ji navštěvoval skrz mě. Rozvedli jsme se. Se synem jsem měl zákaz setkávat se do jeho 18 let. Nyní má 28 a chválabohu se mu daří dobře, je geodet a žije v Janově.

Reichel dnes žije s mámou a sestrou v Nové Lesné v Tatrách

Co děláte dnes?
Pracuji jako manažer v hotelu Gerlach, takže příjem mám. Gro mého života byl celý život sport, vedl mě k němu otec. Hrál jsem hokej, profesionálně jsem se věnoval kulturistice. I dnes se snažím hodně sportovat samozřejmě adekvátně mému věku. Cvičím, jezdím na kole. Otec mi zemřel, žiji s mámou a sestrou, bydlím v Nové Lesné. Čtrnáct let mám přítelkyni. Můj největší nepřítel je čas. Kontakty s minulostí jsem přerušil. Co vám mám říct, život jde dál.
 
O čem to všechno bylo?
O ničem. Kopec lidí mrtvých a vše je zavřené. Spousta tragédie a smutku. Ti, kteří tehdy nežili a dnes to komentují stylem – ten byl boss, tamten byl vrah, ten byl konfident, ten byl špice – to berou jako nějakou hru. Realita byla úplně jiná. Byla to katastrofální doba. Doufejme, že se to nikdy nezopakuje.
 
Myslíte si, že politika je dnes s organizovaným zločinem propojená stejně jako v devadesátých letech?
O této době si to ve srovnání s tím, co jsem zažil, nemyslím.
 
Co si myslíte o vraždě Jana Kuciaka a o Mariánu Kočnerovi?
Podle mě by to Italové udělali úplně jinak, teatrálněji, aby každý viděl, co se stalo. Pokud to udělal Kočner, tak ztratil soudnost. Protože říci si, že v tomto státě se mi nemůže nic stát a dát zabít novináře, je opravdu vyhlášení války státu. Ano, kvůli politice se to běžně děje v Rusku. Ale taková vražda novináře u nás, v Evropské unii, v dnešní době, v demokratickém státě, je čistá katastrofa. Je to konečná. Podle mě si ani Mečiar nikdy vysloveně neobjednal vraždu Remiáše.
 
Zeptám se jinak. Myslíte si, že stačí snaživý loajální hlupák, který si šéfova slova vyloží tak, že to třeba udělat? A udělá to?
Nyní jste to pojmenoval přesně. Proto Mečiar křičí, že nikdy nic takového neudělal. Ale vím, že tam například padlo, že Remiáše je třeba dát do pořádku. No a Sýkora si to vysvětlil jinak a ukázal všem, co s nepohodlným svědkem dokáže udělat. Myslím, že takto nějak to bylo i s Kuciakem. Je to absurdní a normální člověk to neudělá, protože ví, co bude následovat. Stát je vždy silnější, s ním nikdy nevyhrajete. Já jsem si to zkusil, v tom nejhorším slova smyslu. Je to mašinérie, která vás rozválcuje tak, že se ani nestihnete divit, kdo vlastně jste.
 
Kuciak Vám předtím volal. Co chtěl vědět?
V telefonu byl velmi příjemný, ptal se mě na Vadalovce. V 90. letech se v Popradu pohybovalo hodně Italů, Kalábrijců a různé jiné skupiny. Znal jsem se s nimi, měl jsem na ně kontakty. O Vadalovcích jsem však nevěděl nic, mám o nich pouze informace z médií, takže náš telefonát trval asi minutu. Tři měsíce nato byl zavražděn. Pak mi to došlo. Bože, vždyť to byl ten chlap, co mi volal.
  
Bojíte se?
Ani jsem se nad tím v posledních letech příliš nezamýšlel. Nejsem ten typ, co by chtěl s někým bojovat, ale nikomu jsem ani nikdy neustoupil. Ale nikdy nevíte, co se stane.
 
Dal byste si to celé ještě jednou?
Jestli bych něco změnil na svém předchozím životě? Víte, kolikrát jsem nad tím přemýšlel? Ano, určitě bych jednal jinak. Byl bych chytřejší a uzavřenější. Můj otec říkal – vše s mírou, nic nepřehánět. A já mu teď po letech dávám za pravdu.

Hotel Gerlach v Popradu