Výzkum, kterého se zúčastnilo 72 dobrovolníků, ukázal, že nahraný smích funguje i u „dad jokes“.
Efekt byl podle vědců z univerzity ještě větší, když vtip doprovázel opravdový, spontánní smích. Výzkumníci vyzkoušeli 40 různých vtipů, jejichž kvalita oscilovala od úsměvných až k těm, co byli k popukání. Závěry, které byly představeny v akademickém periodiku Current Biology, dokazují, že smích je skutečně nakažlivý a také motivuje ostatní k tomu, aby se také smáli.
Během pokusů se ukázalo, že téměř jakýkoliv vtip byl mnohem vtipnější, pokud k němu byl dodán umělý smích, a to dokonce i u těch špatných. Hlavní výzkumník, profesor Sophie Scott uvedl: „Historicky, televizní a rádiové programy byly vždy nahrávány před živým publikem. To způsobovalo, že se ti, co se dívali a poslouchali, cítili jako součást vystoupení.“
„Nicméně, jelikož byly některé reakce publika přirozené, některé „komediální programy“, které nebyly obzvlášť vtipné, neměly tak dlouhý a upřímný smích, takže televizní a rádiový producenti začali stále vice přidávat umělý smích, aby přiměly publikum k reakci,“ doplnil.
„Náš výzkum ukazuje, že umělý smích sice dodává do některých komedií vice humoru, avšak reálný smích dostane vždy lepší odezvu. Tento přístup byl například využit při natáčení Přátel, které jsou nahrány před živým publikem. Navíc reálný smích je tam u některých obzvláště dobrých vtipů ještě umocněn,“ uzavřel Scott.
