Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S Jaroslavem Hemalou z brněnského Café Práh jsme si popovídali nejen o tom, v čem spočívá trénink zaměstnance s duševním postižením.
Dobrých věcí není nikdy dost. Toto tvrzení se nám může vybavit například v souvislosti s kavárnou. U dobrého kafe, dobrých zákusků a chlebíčků. Dobrých cen také není nikdy dost, zvlášť, když jsou dobré pro tebe jako pro zákazníka. V momentě, kdy by taková kavárna byla ještě i dobrá – ve smyslu prospěšná, nebyl by to perfektní podnik?
Tato myšlenka dostává reálné obrysy v momentě, kdy zaměříš svůj zrak do středu moravské metropole – do Brna. Pro turistu na vcelku nenápadném místě, kam by normálně nešel – ze strany Galerie Vaňkovka – nalezneš kromě dlouhé cihlové budovy také prosklený vstup s oranžovou cedulí s nápisem Café Práh. Uvnitř na první pohled normální kavárny není nic zvláštního, z největší pravděpodobností tě ale obslouží lidé, kteří se léčí s duševní nemocí.
V ranním shonu jsme se sešli s provozním Café Práh Jaroslavem Hemalou, který nám velice ochotně vysvětlil, jakým způsobem tu vlastně tito lidé pracují. A přestože jsme spolu mluvili při snídani, kdy bývá nápor, uvnitř podniku bylo příjemné prostředí. Nehledě na to, že se venku velice hlučně chystal festival.
Brněnskou kavárnou k volné mysli. Café Práh vrací zpátky do pracovní rutiny lidi s duševním postižením (Rozhovor) Zdroj: Archív Jaroslava Hemaly
V tomto článku si přečteš:
V čem spočívá trénink zaměstnanců s duševním postižením;
jestli je o tuto službu zájem;
proč se trénuje zrovna v kavárně;
kolik pracovníků taková kavárna má;
jaký je rozdíl mezi směnami v „obyčejné“ a „tréninkové“ kavárně;
kdy je nejlepší do kavárny zavítat;
jakým způsobem je projekt financován;
jak se zde řeší stresové situace;
jestli jsou na projekt negativní reakce;
co kromě kavárenského sortimentu může kavárna nabídnout.
Všude, kde jsme hledali vaši kavárnu, bylo napsáno, že se jedná o „tréninkovou kavárnu". V čem takový trénink spočívá?
Nově by se dalo říct, že už nejsme tréninková kavárna. Jsme sociální firma. Byli jsme totiž vždycky rozděleni na dvě části – dopolední a odpolední, kde trénink byl. A byl to trénink dovedností zaměstnanců. My totiž zaměstnáváme pouze lidi s nějakým hendikepem. Zaměřujeme se hlavně na lidi s duševním onemocněním.
Tím pádem, když se u nich nějakým způsobem stabilizuje průběh nemoci a jsou relativně připraveni jít do práce, tak jdou na ten „trénink“, kterého se zúčastňují třeba jednou týdně, a zkouší si vůbec návyky. Vstát ráno do práce, poslechnout šéfa, mít kontakt s kolegou a hlavně s lidmi. Což je pro ně strašně důležité.
Někdy to nezvládají a musí si to natrénovat, ať se nebojí. A poté, když se jim to podaří a začnou pracovat, tak odcházejí, pokud chtějí, na otevřený trh práce. Mohou se hlásit na místa sekretářek, do skladů – nemusí se jednat jenom o kavárny. Nicméně je nutné si opravdu natrénovat tu část se vstáváním. Nejprve jednou týdně, pak dvakrát týdně, třikrát týdně. Vývoj u některých klientů trvá třeba rok.
Proč se trénuje zrovna v kavárně?
Protože tady je kontakt s lidmi. Právě ten kontakt pro ně bývá největší problém – nejen se zákazníky, ale i s kolegy. Je tady ta asistence. Ale my máme těch tréninkových míst více. I v rámci sekretariátu na Tuřanské. Mohou trénovat i na zahradě, jelikož máme velkou zahradu, pokud je zájem. Ale největší zájem mají o kavárnu, protože se pak mohou uplatnit v kavárnách. Nejspíš nemohou dělat baristu, ale třeba pomocného číšníka, kdy to zvládají, protože úvazky jsou většinou poloviční nebo čtvrteční.
Pro mě je to zaměstnanec, o kterém sice vím, že má nějaké omezení, ale přistupuji k němu a hlavně ho beru jako zdravého člověka.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Zda je o tuto službu zájem;
kolik pracovníků taková kavárna má;
jaký je rozdíl mezi směnami v „obyčejné“ a „tréninkové“ kavárně;
kdy je nejlepší do kavárny zavítat;
jakým způsobem je projekt financován;
jak se zde řeší stresové situace;
jestli jsou na projekt negativní reakce;
co kromě kavárenského sortimentu může kavárna nabídnout.
Je o takové tréninky zájem? A jak se práce u vás vlastně zprostředkovává?
Máme agenturu práce Práh jižní Morava, z.ú., v níž máme tým, který zaměstnává lidi s jakýmkoliv postižením, hlavně ale duševním. Těch uchazečů je opravdu dost. Také máme dohody s dalšími zaměstnavateli – jako například s KFC, Notinem a dalšími, klidně i menšími podniky, kterým zajišťujeme zaměstnance.
Teď se má třeba na Zelném trhu otevřít jedno patro, kde bude další obchod s jídlem, tak tam dodáváme asi 16 zaměstnanců. Na centrále třeba můžeme zaměstnat lidi jako údržbáře, uklizeče, pomocné zahradníky. Máme tam výrobnu, kde připravujeme chlebíčky a koláče. Čili ta naše agentura má strašně moc zájemců. Mně konkrétně se ozve co čtrnáct dní jeden člověk, který ví o našem projektu.Nicméně, tu tréninkovou část, jelikož někteří klienti opravdu potřebují více času, jsme přesunuli na centrálu, kde jsme vybudovali malinkatou kavárničku.
Práh se možná zdá jako malá neziskovka, ale máme přes 160 zaměstnanců včetně lidí s postižením, kteří mají třeba čtvrt nebo půl úvazku. Zaměstnáváme více než 50 % lidí s hendikepem, čímž splňuje podmínku stanovenou zákonem č. 435/2004 Sb. poskytovatelům náhradního plnění. To je pro kavárnu zajímavé. Pro zaměstnance je to také zajímavé, protože dostanou fakturu v rámci náhradního plnění. Což větší firmy musí plnit.
Zaměstnanci z centrály si pak na tu centrálu chodí dávat kávičku, a tím pádem se ta největší tréninková zátěž přesunula tam. Ale přesto jsme kavárnou, která vrací lidi do chodu, jelikož se občas stane, že ti zacvičení lidé dost často onemocní nebo vypadnou, a pak se pomalu vrací. Tehdy jim začneme znovu pomalu dávkovat trénink, aby se do běžného života znovu dostali a nebáli se vyjít ven a začít normálně fungovat. Takže už úplně definitivně nevlastníme přízvisko tréninková kavárna, už jsme sociální firma, která provozuje kavárnu Café Práh.
S jakými typy duševních onemocnění se u svých klientů setkáváte?
Na tuto otázku nebudu moci odpovědět, protože veškeré věci, které jsou mezi lékařem a zaměstnancem, my neřešíme a ani nám to nepovolují řešit. Pro mě je to zaměstnanec, o kterém sice vím, že má nějaké omezení, ale přistupuji k němu a hlavně ho beru jako zdravého člověka. O spoustě zaměstnancích ani nevím, čím si prošli, jelikož je to dost citlivá věc.
Jo, je to normální zaměstnanec. Samozřejmě, nějaká omezení má, už jen tím úvazkem. Taky kvůli tomu máme, řekněme, nadhodnocený počet zaměstnanců, aby to pro ně nebylo tak stresující. Kupříkladu, jsme malá kavárna, která by mohla fungovat třeba v deseti lidech společně s kuchaři a kuchyní, ale nás je tu kolem třiceti. Tu směnu by sice mohli zvládnout ve dvou, také se to, bohužel, někdy stává, když někdo vypadne, ale většinou se snažím, aby byli nejméně ve třech či ve čtyřech. Aby měli tu jistotu, že když přijde stresová situace, což může přijít kdykoliv, tak to máme podchycené. Jsou tu totiž vedle v sálech často velké akce.
Pak se sem například mohou nahrnout lidé, kteří se potřebují rychle nasnídat, a pak jdou hned nakupovat. Tak je to někdy náročné. Čili – nejenže my jim pomáháme jako vedení, ale oni sami si mezi sebou pomáhají, aby to pro ně nebylo tak zatěžující a stresující.
V momentě, kdyby tady byla stresová situace, řekněme snídaně, a něco by se zaměstnanci stalo, tak tu je někdo, kdo dokáže takové situace řešit?
Ano, tak je tu někdo od nás z vedení, který je plně funkční a může toho člověka vystřídat nebo jinak zastoupit. Zaměstnanec si pak může dát přestávku, na chvilku si oddechnout. Napít se, dát si malou svačinku. Vycházíme jim vstříc.
Dle zákona totiž nemají právo na přestávku, ale u nás mohou mít, pokud chtějí, po hodině de facto pětiminutovou přestávku. Mohou si jít na cigaretu, dát si kafe, v klidu si sednout. Mají tady i vymezený prostor. Ne všichni tuto přestávku využijí; ne vždy je na to čas, ale oni chápou, že když pomohou, všechny obsloužíme a vyřídíme, tak je poté klid. Že když si naráz mákneme, tak je potom klídek. A fakt je.
Záběr ze sálu Zdroj: Archív Café Práh
Jaký je den zaměstnance, který se chce i přes své duševní onemocnění vrátit do běžného života?
Docela krátký. Chodí na pětihodinové směny. Nástup máme o čtvrt hodinky dřív, aby měli nárok na mezipřestávky a případně si je vybrali. Nicméně, je pravda, že kuřáci chodí častěji. Poté se převlečou do pracovního a přeberou směnu. Směny máme tři – ranní, odpolední a večerní.
Například, když odpolední směna přijde, tak po té ranní udělá menší inventuru věcí, které jsou důležité a denně je kontrolujeme. Spočítají si základ, aby měli čím vracet a seznámí se s tím, co je ten den nového. Jaké máme nové zákusky, co máme speciálního v nabídce a hlavně se seznámí s tím, jestli je tady nějaká akce v rámci sálu. Co je tam třeba, kolik je tam lidí a domluví se, kdo z těch tří tam bude zacházet a pomáhat v rámci té akce.
V případě, že je větší návštěvnost, nebo je nějaký problém, tak jsem tady já, vedoucí, nebo můj zástupce, a zaskakujeme a doplňujeme. Zrovna třeba minulý týden nám odpadli dva, kteří jsou hospitalizováni. To může být dlouhodobé, třeba půlroční absence zaměstnance.
Když mluvíte o těch zákuscích. Tak si říkám, že by bylo zajímavé, kdybyste měli dodavatele, kteří se také snaží zapracovat lidi s nějakým postižením.
Ale to tak je. My máme výrobnu, která je na centrále, a tam to vyrábí všechno lidé s postižením. Všichni zaměstnanci mají invalidní důchod. A vlastně chlebíčky a koláče, které bývají na snídaně, pochází právě z výrobny. Co se týká zákusků, které si vyrábíme sami, a dnes jsou bohužel vyprodány, tak každý den vyrábíme Míšu a Tiramisu. Plus některé zákusky, které nám každé ráno vozí, vyrábí zase ve výrobně.
Potom samozřejmě doplňujeme sortiment od větších dodavatelů, nicméně ty zákusky máme třeba z malinké cukrárničky, která peče „domácí“ dortíky. Čili většinu věcí se snažíme brát tímto směrem. Máme třeba domácí limonády a ty vyrábí firma pro charitu. Mám pocit, že dokonce lidé s mentálním postižením. Máme tu i výrobky, které prodáváme z chráněných dílen. Všechny tyto výrobky dělali lidé s nějakým postižením. Ať už naše, tak i z dalších sociálních firem, které mají statut chráněné dílny.
Klienti si prošli nějakým zaměstnáním v minulosti, vědí, jak se k nim chovali šéfové. Že je brali za něco méněcenného. Tady jsou normálním člověkem.
Takže zboží, které máte tady, je Obchůdek Práh, o kterém jsem na webu četl?
Obchůdek Práh je na Křenové. V domě, kde jsou nahoře chráněné byty našich klientů. Dole je obchod, který provozujeme, myslím, druhým rokem. A tam se neprodávají pouze naše výrobky, ale i věci ostatních. Zatímco tady u nás jsou z 90 % výrobky od nás třeba ze šicí nebo sociální terapeutické dílny z Tuřan. Takže to jsou “naše” věci. A potom máme ještě jako Práh další dvě kavárny – a to na Právnické fakultě na Veveří...
To je ta de iure, že?
Ano, a na Pedagogické fakultě Kafinet.
Jaký je tedy rozdíl mezi těmito kavárnami a tou vaší?
Všechno jsou to kavárny, které fungují na stejném principu, že zaměstnávají pouze lidi s invalidním důchodem. Mají tam svého asistenta, který je speciální akorát tím, že má také nějaký důchod. Dále je tam rozdíl takový, že ve školách jsou ty kavárny v nájmu fakult, které chtěly dát těmto lidem druhou šanci. Oni tam ty prostory pro komerční účely měli, ale radši to dali na dobrou věc, než to pronajat nějakému soukromníkovi.
Café Práh Zdroj: Archív Café Práh
Jak poznáte, že je váš zaměstnanec dostatečně zapracovaný? Myslím tím to, že je schopný opustit váš projekt a jít do jiného zaměstnání?
On si řekne. Ale musím říct, že většinou je to tak, že se zaměstnancům od nás nechce. Chtějí pracovat u nás, protože u nás mají jistotu. Znají tady kolektiv, znají nás. Také vědí, jelikož si prošli nějakým zaměstnáním v minulosti, jak se k nim chovali šéfové. Že je brali za něco méněcenného. Tady jsou normálním člověkem a říkají, že dostávají mzdu daleko větší než dřív. Teď je to zákonem ošetřeno. Dřív jim ti zaměstnavatelé opravdu nedávali peníze, které na ně dostávali z úřadů.
Ti, kteří si ale řeknou, že chtějí kancelář například ze zdravotních důvodů, nebo mají pocit, že nezvládají lidi a chtějí do skladu, kde nebudou vidět, tak pokud si našli něco sami, tak jim přestup umožníme a pomůžeme jim s „okamžitým“ odchodem. Žádná tříměsíční lhůta. Pokud je to možné a neohrozí to náš provoz, tak jim pomůžeme a nebo je předáme našim pracovníkům, kteří jim pomůžou. Sejdou se s novým zaměstnavatelem, proberou, jakým způsobem by se chtěli v budoucnu ubírat, a kam by chtěli jít. Následně si dojednají schůzku, řeknou jim, že takové a takové máme zaměstnavatele, a potom jim tu práci dohodnou.
Musím říct, že našim zaměstnancům se tu daří. Někteří jsou tady, mám pocit, až dvanáct let. Já jsem tady šest let, takže spousta zaměstnanců tady byla přede mnou. A stále se jim zde líbí, daří a nemají potřebu to opravdu změnit. Pokud se nestěhují nebo nechtějí zkusit něco jiného, někam se posunout.
Stalo se nám taky to, že někteří začínali na pozici úklidu, nechtěli být v kontaktu se zákazníkem, a postupně se vypracovali od takřka nemluvení a nekomunikace s kýmkoliv i s kolegy až na pozici číšníků a vrchních číšníků, a komunikovali a běhali a usmívali se po celé kavárně. Dostali se do běžného pracovního procesu, až jsme koukali, že ze slečny, která se ani s námi nebavila, tak měla radost z práce a z toho, že dostává nějakou mzdu k důchodu a že ji to baví.
A měli jste i negativní reakci, že by se člověk ještě víc zablokoval a po té zkušenosti u vás by nechtěl pracovat vůbec?
Bohužel, kvůli té nemoci se občas stane, že se ten člověk zablokuje a je nutné ho hospitalizovat. Ale není to kvůli naší práci, je to kvůli tomu, co se vlastně snažíme nastartovat. Někteří to nezvládnou, bloknou se a nechtějí. Ale třeba to rovnou řeknou, že nechtějí a hned se přesunou na jinou pozici. Například na ten sekretariát na základní kancelářské práce.
Pokud si předtím někde nepřečtete, že jsme tréninková kavárna či že tu pracují lidé s nějakým postižením, tak tady to nemáme napsané. My nechceme psát: „Tady vás obsluhuje postižený.”
Čili je to variabilní? V momentě, kdy člověk nechce, tak se přesune jinam?
Jasně, okamžitě. Každý, kdo sem přijde, tak má s sebou sociálního pracovníka, který si s ním sjednává schůzky. Myslím, že jednou za čtrnáct dní mají schůzku. A oni to rozebírají, jestli se mu daří, jestli se posouvá, jestli to má smysl. Pokud si něčeho nevšimnu já, tak si toho všimne sociální pracovník, dohromady se o tom pobavíme a dáme společnou schůzku.
Někteří lidé totiž chtěli chodit ráno. Pak zjistili, že to nedávají, že nevstanou nebo to mají daleko. U jedné slečny jsme zase zjistili, že jí odpoledne bývá zle, ale ráno zvládá úplně v pohodě vstát a být tu až do té jedné hodiny.
Když už jsme u těch negativních věcí, stalo se vám někdy, že by zákazník špatně zareagoval, že ho obsluhuje někdo s duševním onemocněním?
Byli tady zákazníci, kteří nás navštívili v rámci koncertu Vaňkovka Festu a byli v podnapilém stavu. Ti to nepochopili. My totiž ze sebe nechceme dělat „výkladní skříň”. Pokud si předtím na internetu nenajdete nebo si někde nepřečtete, že jsme tréninková kavárna či že tu pracují lidé s nějakým postižením, tak to tady nikde nemáme napsané. Kdybychom se třeba zrovna teď šli zeptat lidí, co tu sedí, jestli o tom vědí, tak nevědí. Protože my nechceme psát: „Tady vás obsluhuje postižený.”
Kolikrát, když nám někdo napíše na internetu negativní hodnocení, ať už na sociálních sítích nebo přes Google, tak jim vysvětlíme, kdo je obsluhoval. Většinou se nám dostane reakcí, že to je super, že to nevěděli. Někdy si ani neuvědomují, jak reagují. A já ani nechci, aby sem lidé přicházeli s lítostí. Abychom tady měli napsáno: „Dnes vás obsluhuje postižený Honza.” Ne, oni jsou vedeni k tomu, aby to nebylo vůbec poznat.
Program na říjen Zdroj: Archív Café Práh
Už jste také zmínil, že tu jsou nějaké kulturní akce. Zapojují se vaši zaměstnanci i do nich? Kromě teda obsluhy na baru, když ta akce probíhá…
Jenom přípravou sálu. Máme dva asistenty, kteří pomáhají přednášejícím zapojovat techniku. Také pomáhají s úpravou sálu, aby všechno bylo tak, jak má být. Všichni zaměstnanci se také mohou na akci podílet taky tak, že se na ni půjdou podívat a užijí si ji. Většina akcí je zdarma, a pokud je některá akce placená a má o ni klient zájem, tak mu ji zdarma domluvíme. Jinak ne.
Každý den je tady jedna až dvě akce, protože máme vzadu větší i menší sál. V menším sále třeba začne divadlo a v kavárně nebo větším sále začne přednáška, takže někdy fungují i simultánně.
Jakým způsobem je vlastně kavárna financována? Vydělá si sama na sebe?
(smích) Musí si vydělávat sama na sebe. Všichni zaměstnanci jsou na chráněném místě, které je realizováno ve spolupráci s úřadem práce. Čili my dostáváme příspěvek na jejich mzdu. Zbytek věcí si musíme normálně vydělat, jak na nájem, elektřinu, a tak dále. To všechno platíme z vlastních zdrojů.
Samozřejmě jsou i další projekty. Na kulturní akce dostáváme prostředky. Například od Magistrátu města Brna dostáváme peníze na pořízení židlí nebo zaplacení zvukaře, protože je tady spousta akcí. Koncerty malých nebo začínajících brněnských kapel, kterým poskytneme prostor a zaplatíme jim zvukaře. Dřív existoval i projekt v rámci Evropské unie, ale teď už není. Místo toho nám zaměstnance platí Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Spousta lidí si zvykla, že přijede na Zvonařku, a když prochází Vaňkovkou, tak si tady dají v klidu a v dobré atmosféře dobrou snídani.
Máte teda jednu kavárnu, druhou, třetí, máte obchůdek. Co bude dál? Máte v plánu se rozšířit do jiných sfér. Nebo do jiných měst?
Práh, jako organizace, se rozšířil. Ta je v Hodoníně, v Břeclavi, mám pocit, že je i v Blansku. Máme tam kanceláře, pracovníky, kteří tam pomáhají, ale myslím si, že se teď neplánuje žádné rozšíření. Kapacitně toho máme momentálně dost. Protože kromě těch tří kaváren máme ještě jednu na centrále. Výrobnu, což je pátý podnik. Plus další lidi v administrativě, kteří se točí, projektové týmy… Myslím, že momentálně nemáme tolik sil, abychom otevřeli další podniky.
Spíš se teď snažíme přes agenturu práce zaměstnat lidi na otevřeném trhu práce u zaměstnavatelů, se kterými spolupracujeme. Například na tom Zelňáku v gastru, tam bude velký podíl našich zaměstnanců.
A na konec nějaké lákadlo. Kdybyste měl přilákat do kavárny nové zákazníky na jednu věc z vaší kavárny, kterou byste doporučil?
Takže, momentálně je ráno, a pro mě je základem snídaně. Snídaně je základem každého dne. Když se nasnídáte, pochutnáte si, tak ten den je hned příjemnější. A já si myslím, že jsme ty snídaně postavili dobře nejen cenově, když máme horký nápoj, jídlo, toasty, palačinku a džus za dobrou cenu.
Spousta lidí si zvykla, že přijede na Zvonařku, a když prochází Vaňkovkou, tak si tady dají v klidu a v dobré atmosféře dobrou snídani. Takže nejen na odpolední kávičku se zákuskem, ale na snídani, která je základem dne.
