Narodili se 17. listopadu. Dětem sametové revoluce je třicet. Jaký je jejich život ve svobodě?

„I když jsem teprve na začátku osobního i pracovního života a nemám zatím negativní zkušenost, myslím si, že dnešní mladí lidé žijí zcela bez zábran. Člověk se někdy bojí, aby mu doslova někde pod židlí něco nevybuchlo. Ve státě vzkvétá korupce a jeden skandál střídá druhý, vláda neřeší zásadní otázky,“ zamýšlí se mladá lékárnice nad dnešní situací.

„Co pro mě znamená svoboda? Možnost vystudovat to, co mě baví, možnost uplatnit se v tomto směru v práci. Že mohu vyjádřit svůj názor. Že nejsem jako žena utlačována, protože toto není všude samozřejmostí. Také to, že mohu vycestovat do jiných zemí bez omezení. Že mohu být s rodinou, svými přáteli. že můžu jít svobodně například do kina. Vím, že i dnes je ještě mnoho zemí, kde by za takovou svobodu lidé dali všechno.”

Svoboda je i to, že mohu vycestovat do jiných zemí bez omezení.

A jak se dívá na výsledek listopadových událostí dcera sametové revoluce po třiceti letech?

„Záměr lídrů byl dobrý a jasný. Osvobodit se, vybudovat demokracii. Ale ono se to jaksi celé zvrtlo. Myslím že takového výsledku, jaký je dnes, lídři určitě dosáhnout neplánovali. Korupce, skandály, kam jsme se to dostali – znějí slova známé nadčasové písničky, které bohužel platí i dnes,“ smutně parafrázuje Veronika.

„I přílišná demokracie škodí. Pokud se vše dovolí a zločin, nesprávné jednání se nepotrestá v počátku, těžko to už zastavit. Demokracie neznamená, že si každý může dělat, co se mu zachce. Možná musí přijít další ‚něžná‘...“ dodává.

Doporučeno

Tvrdý zásah proti studentům 17. listopadu 1989 spustil sametovou revoluci a způsobil pád komunismu. Lidi bili obušky i na útěku 17. listopadu 2019 v 8:09

Štefan: Otec musel chodit do kostela jinam 

Štefan Šinaľ se narodil v nemocnici v Bardějově také 17. listopadu 1989, v 11:00 – půl hodiny před Veronikou. O 700 kilometrů dál – v okolí pražské studentské čtvrti Albertov – se v té době už začínaly rozmisťovat desítky policejních aut – takzvaných „antonů“. V pohotovosti již byly stovky policistů. Všechny bezpečnostní složky bývalého režimu čekaly, co se bude dít. 

Pražští studenti v ten den utíkali z přednášek, chystali se na odpolední demonstraci a pochod městem. Na prostěradla malovali hesla, tiskli a šířili po Praze letáky. Vyzývali, aby si všichni přinesli s sebou květiny. Chtěli je položit k původnímu cíli pochodu – místu, kde byl před 50 lety, 28. října 1939, nacisty zastřelen student Jan Opletal, když jako student protestoval proti německé okupaci. 

Studenty v Praze brutálně zbili ozbrojenci komunistické státní policie 

Národní třída. 17. listopad 1989

Listopadový den D nakonec skončí úplně jinak. O osm hodin později se patnáctitisícový průvod studentů snažil dostat z Albertova přes Vyšehrad po nábřeží Vltavy přes Národní třídu až na Václavské náměstí. 

Aby jim v tom zabránili, na Národní třídě studenty obušky brutálně zbili ozbrojení příslušníci komunistické státní bezpečnosti, chráněni štíty a bílými helmami. Revoluce právě začala.

Mí rodiče nejvíce trpěli pro svobodu vyznání. V naší obci byli estébáci. Sledovali, kdo chodí do kostela, donášeli na lidi.

Števo vyrůstal v šarišské obci Bartošovce u Bardějove, ve městě chodil na průmyslovku. V Košicích vystudoval Vysokou školu bezpečnostního managementu. Dnes žije s přítelkyní v Bratislavě. Pracuje jako dispečer.

„Můj otec se revoluce na Bardějovském náměstí aktivně zúčastnil. Říkal mi, že náměstí bylo plné lidí, kteří protestovali proti tehdejšímu režimu. Rodiče mi samozřejmě o tom, co se v tento den dělo, povídali, ale vůbec jsem tomu nerozuměl,“ shrnuje vzpomínky rodičů z tohoto období.

Štefan Šinaľ oslavuje narozeniny spolu se sametovou revolucí. 17. listopadu.

„Na základní škole mi učitelka vždy říkala, že tento den byl velmi důležitý. Postupem času jsem si více a více začal uvědomovat, co se vlastně stalo. Dnes vnímám tento den jako významný, protože jsme se osvobodili od sovětského diktátu a vlády jedné strany. Začala se budovat demokracie a otevřely se hranice. Pro Slováky se otevřely dosud netušené možnosti.

Myslím, že moji rodiče v bývalém režimu nejvíce trpěli pro svobodu vyznání. V naší obci byli estébáci. Sledovali, kdo chodí do kostela, donášeli na lidi a dělali jim proto nepříjemnosti. Otec mi říkal, že musel kvůli jednomu estébákovi chodit do kostela jinam,“ vypráví o rodinných traumatech Štefan. 

„Slovo svoboda pro mě znamená svobodně cestovat a svobodně se rozhodovat, kam půjdu a co budu dělat. A jestli si pamatuji na bývalý stát Čechů a Slováků? Moc ne. V Bratislavě ale pracuji v české firmě, takže každý den hodně komunikuji i s českými kolegy. Celkově mám k Česku a Čechům velmi pozitivní vztah. Nemám problém se s nimi dorozumět,“ vysvětluje.

Doporučeno

Velké bundy, bláznivé svetry a zmijovky. Jak vypadala móda během Sametové revoluce? 14. listopadu 2019 v 15:19

V Bratislavě plánuje zůstat a postupně se usadit. Zatím žije s přítelkyní v pronájmu. Pokud by měl porovnat život lidí v Bratislavě a na východě, je to podle něj velký rozdíl. 

„Myslím si, že lidé v Bratislavě jsou nějak tak lepší, spokojenější. My východňané jsme velmi hrdí a více si závidíme. V Bratislavě je to otevřenější, lidé to vůbec neřeší, nejsou tak frustrovaní jako na východě,“ říká Števo. 

Štefan pracuje a žije a přítelkyní v Bratislavě. Na východě té práce moc není, říká

A pokud ano, je úplně jinak ohodnocena.

„Úspěchem Slovenska po revolucí je, že můžeme svobodně cestovat, svobodně se vyjadřovat, máme svobodu vyznání, což se před listopadem 1989 nedalo. Ale po tom všem, co za poslední dva roky vyplulo na povrch, moc spokojený s politickou situací nejsem,“  hodnotí stav země po třiceti letech demokracie. 

Největším problémem je podle něj nerovnováha a nepoměr mezi bohatou a chudou vrstvou lidí.

„Střední třída se pomalu vytrácí, a to je špatně. Chybí zde vyváženost, aby lidé byli spokojenější, hlavně tady na východě jsou jen bohatí a chudí lidé,“ dodává Štefan Šinaľ.