10 nejlepších českých rapových alb za rok 2019

7.

Hasan – Hasan

Konceptová deska od Milion+. Čekal ji někdo? Těžko říct. Když jsme však ponořili ušní bubínky do vln nového Hasanova počinu, mohli jsme akorát konstatovat: „To je ona". Interpret se svému posluchači odevzdává a prakticky svěřuje se vším, co ho trápí. V takové napůl bdělé napůl ospalé verzi. 

Od Oceánu uplynulo hodně vody, posluchač tak při ohlášení nové desky Hasan zbystřil. Po poslechu zjistil, že raper dospěl. V porovnání první a druhé desky je evidentní jiný přístup ke psaní, větší uhlazenost, jistota. Také ne všechny tracky jsou explicit, konkrétně čtvrtina alba je totálně clean. Ve slovech je mnohem více rozvážnosti. Možná se Hasan vyvinul i jako člověk. Nám připadá, že se posunul hlavně v tom, co dělá.

Nemusíme se však bát toho, že by někam odložil svůj postoj z dob minulých. Neoddělil se od svých trapových beatů se samplovanými melodiemi, což je paradoxně dost příjemné osvěžení od té „hardcore" trendy music, kterou v Milion+ vydávají. Koření kytarových riffů a synťáků se zde ale sype stejně hezky jako na jiných labelových releasech. Posluchač tak o nic nepřijde.

Potkáme se tedy s hlubšími myšlenkami. A že tento koncept sedí i ostatním členům labelu, ke kterému Hasan patří, potvrdili na hostovačkách jak Nik Tendo a Karlo, tak i Yzomandias. Hasanův Hasan je tak možno charakterizovat jako velice sofistikovaný počin. Ponuře odlehčený, temně motivační. Vzbuzuje ve vás spoustu emocí, na které si všichni musíme občas dát pozor.

6.

Viktor Sheen – Černobílej svět

Viktor Sheen si dal na rok pauzu, ve které načerpal (?) vcelku slušnou formu. Přišel s deskou, se kterou už „nevidí černobílej svět“. Vypráví melancholický příběh s metaforickými odkazy o tom, jakým způsobem žije svůj život. Příběh je přitom zabalen do jemného autotunu v moderním obalu. Jedná se tak o reprezentativní projekt, vlajkovou loď? Asi jo.

Sheen je bez pochyby jedno z největších jmen naší scény. Udává docela lineárně směr bez nějakého ucuknutí. Proto je nasnadě otázka, jestli nás může nový projekt nějak dostat, překvapit? Odpovědí je: Kdo ví. Tento to ale nejspíš nebude. Deska však dokázala oslovit fanoušky, kteří ocenili například spojení Hasana, Nik Tenda a Calina na tracku Až na měsíc, jenž se stal megahitem.

O kvalitě provedení produkce, rapu, dikce, flow, vibu, mixu a masteru asi nemůže být řeč. Nebo dokonce diskuze. Černobílej svět je top produkt, výš se dostanete jen u pár československých interpretů. Možná byste je i spočítali na jedné ruce. Přesto Sheen, snad až kromě na skoro soft techno/EDM ruskojazyčného tracku 3 колеса, nenabídl nic převratného. Což u někoho, kdo drží prapor a udává směr, očekáváte.

Uvidíme, co přivane zítřek. Jestli příští rok dostaneme klon letošní desky či desky Jungler, anebo dostaneme něco, co nebudeme čekat. Takto ale novou věc od kladenského rapera nemůžeme hodnotit nějak výrazně. Sedí si v klidném středu top alb, ani moc nahoře, ani moc dole.

5.

Sergei Barracuda – Medusa

Sergei Barracuda prošel za svou kariéru velmi zajímavou transformací. Z pouličního rapera s netradičním a osobním projevem, jenž kdysi hledal své „klíče světa, koruny a eura“, se stal komplexní raper a podnikatel, který ve svém labelu Azurit Kingdom „posouvá ten produkt“, baví se tím a zároveň se snaží ve své tvorbě zkoušet neustále nové postupy.

Přitom ale neztrácí tvář, což se ne každému interpretovi (zvlášť takovému, který je v rapu již mnoho let) podaří. Od dob Pouliční Ekonomické, která vyšla před devíti lety, si vytvořil jakési vlastní univerzum, ve kterém se sebevědomě pohybuje a které neustále piluje do křišťálové čistoty. 

Barracuda v nových skladbách zkouší autotune, zvukem připomíná chicagskou legendu Chief Keefa, kterého ale prvoplánově nekopíruje, naopak přidává mnoho svým jedinečných prvků a fakticky prostě zvyšuje svou laťku nastavenou předchozími projekty.

Album Medusa bylo možná tak trochu risk, při kterém mohl hodně svých skalních fanoušků ztratit, on je však o to víc získal. A právem.

4.

Sensey – Bratan

Těsně před medailovou pozicí se umístilo příjemné překvapení letošního roku. Se svým debutem se Sensey, jméno reprezentující českou část amerického labelu Def Jam Records, zaměřil na to, co umí nejlíp – práci s autotunem. Je jen málo domácích interpretů, kteří jsou schopni využít potenciál tohoto audio procesoru tak, jako on. A udělat z toho minimálně tři obrovské mainstream hity.

Možná to budou někteří neradi slyšet, ale Sensey zapouští kořeny v mainstreamových vodách jako žíznivý strom.  Zde dokázal mohutně využít nejen potenciál svůj, ale také produkce a hostů, které si na album pozval. Konkrétně singly Mami, koukej, jsem frajer se svým labelovým kolegou SKiNNY BARBERem, Policie zná moje jméno s ostravským Sergeiem Barracudou a influenční TANK s Hugo Toxxxem, který měl dopad na celou českou rapovou scénu, jsou důkazem.

Těžko říct, která z těch tří rozdílných poloh, v nichž je Sensey ve svých hitech posazen, mu vyhovuje nejvíc. Každopádně ve všech třech si zde stojí pevně s vědomím, že to, co dělá, je správně. Co ale zbytek alba? Možná ještě song  Za všechno můžeme my, na němž je druhá Barracudova sloka dohromady s hlasem slovenského Fobia Kida, jej tak nějak formuje a pevně udává tempo. Ostatní stopy ale bohužel ukazují, proč se projekt nemohl dostat na bednu. 

Máme z toho pocit, že Sensey je takový Trippie Redd české scény. Jeho punch je autotune a line je vibe, z čehož těží a čemuž věří, avšak pokud chce dosáhnout na nejvyšší mety, musí mít vlastní pořádný hit. Občasné hluboké zamyšlení a propracovanější lyrika by neuškodila. Přesto je ale nutno dodat, že precizně zvládnutá chemie s hosty, které sezval, mu z debutu Bratan dělá krásné podloží k výšinám. Přece jenom, „nižší" startovní pozice je vždycky lepší, alespoň se má člověk kam posouvat.

3.

Smack – P's A Love 2

Když Smack v roce 2017 vydal album Terapie, šlo o zlomový okamžik pro celou jeho kariéru. Nejosobnější album ukázalo tohoto grimeového MCho v hladinách, ve kterých jsme ho nikdy předtím nebyli zvyklí vidět. Do té doby byly jeho předností hlavně zběsile rychlé klubovky, tehdy však ukázal, že umí i poodhalit své soukromí a pustit si fanoušky mnohem blíže k sobě. 

Sliboval masterpiece, vydal masterpiece. Přesto všechno ale dokázal, že pravděpodobně nikdy nepřestane překvapovat. Album je konceptuálně provázáno s prvními P's A Love, přebírá si ale i to nejlepší z Terapie. Do toho všeho Smack experimentuje s hlasem i rapovými subžánry a přetváří svůj styl v úplně nový. Dokazuje, že se nachází ve skvělé formě. 

Projekt přináší urvanosti jako je Crunk Jackpot, na kterém se vrací zpátky ke kořenům i s Yzomandiasem, s nímž vzpomíná na to, jak chodili na první pražské crunkové mejdany, absolutně nejvýraznější highlight však přichází v podobě emotivní, citlivé a dospělé skladby Nedělní odpoledne. 

P's a Love je nejen slangovým označením peněz v Anglii a Česku, tedy v zemích, které Smack One hudebně propojuje, jde zároveň o velmi povedené album, které se v našem žebříčku řadí na třetí místo.

2.

Dollar Prync – Jeb System 2

Rap má základy v ulici. V ulici, která funguje podle svých vlastních pravidel, v ulici, která je drsná a v níž není snadné se pohybovat. Smíchovský reprezentant Dollar Prync je autentickým představitelem této pouliční scény. Nahrál album Jeb System 2, které už svým lehce anarchistických názvem navazuje na první část z roku 2016.  

Jedenáct skladeb posluchače zavádí do světa tvrdého byznysu, drog, špinavých bankovek, ale i rasismu, chudoby a začarovaného kruhu, ve kterém se člověk vychovaný ulicí může občas ocitnout. Jak říká ve skladbě Proč cigán jede stoku: „To víš, more, já nemám za vodou bábu a dědu, mámu a tátu, ségru a bráchu / mám flow, mikrofon, teleskop a váhu.“

Prync v tomhle světě žije a díky letošnímu albu do něj může nahlédnout i jeho posluchač. Bez příkras, skrz unikátní surový projev. Je něčím, čím byl před více než dekádou slovenský Rytmus – přináší rap v ryzí podobě, silný příběh, ale i naději, že vlastně bude líp. 

1.

Hugo Toxxx – 1000

Hugo Toxxx to „killí od roku 96“ a deska 1000 je příkladem toho, že i interpret, který se v rapovém žánru pohybuje mnoho let, je schopen flexibility a nezadrhne se tam, kde mnoho starších raperů dnes ztrácí dech; nepřipouští ploché plácání se po zádech od stejně starých posluchačů, chce v nich ale otevírat nový pohled na věc a dál definovat žánr. Propojovat. Netouží po nostalgii, na níž se mnoho ostatních interpretů spoléhá. 

Hacker posouvá svůj limit, nedělá na nové desce žádné kompromisy a přináší nový, skutečně svěží zvuk. Experimentuje a celá deska působí jako komplexní umělecké dílo. Stejně jako u Toxxxových předchozích počinů je album určeno milovníkům rapu, kteří znají kontext, umí v něm chodit, jsou schopni číst mezi řádky. Pouliční labyrint, do kterého raper umožní posluchači nahlédnout, ale už ho v něm nevodí za ruku.

Na album se z třiceti skladeb, z nichž raper vybíral, dostala dvacítka takových, které se skvěle doplňují, jako bonus na nich zaznívají mladí hosté z nové generace raperů, jakými jsou Pridenyyy, Dokkeytino, Icy L, Blako nebo Dollar Prynce.

Hugo před nimi na albu nezaujímá pozici „nedotknutelného rapového strejdy“, ale spíš zkušeného parťáka, jehož projev mezi ně velmi dobře zapadne. Znova vod nuly.