Přepnout do nočního režimu
Přepnout do denního režimu
Pondělí 16. 5. 2022 svátek má Přemysl

hledej na refresheru

Chceš dostávat notifikace i na tomto zařízení?
Refresher - Rozhovory

Martin Kocián: Svůj gangster paradise jsem jel už od školy – diskotéky, veksláctví, dojezdy. První výplatu jsem dostal 1,3 milionu

Přečti si rozhovor se členem kapely Lunetic, Martinem Kociánem.

Antonín Havlík
11. březen 2020, 11:00 Čas čtení: 13:33
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Refresher - Rozhovory
1
Antonín Havlík
11. březen 2020, 11:00
Čas čtení: 13:33

Martin Kocián: Svůj gangster paradise jsem jel už od školy – diskotéky, veksláctví, dojezdy. První výplatu jsem dostal 1,3 milionu

Přečti si rozhovor se členem kapely Lunetic, Martinem Kociánem.

Antonín Havlík
11. březen 2020, 11:00
Čas čtení: 13:33
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek

Na kapelu Lunetic si zřejmě vzpomene každý. Český boyband z 90. let byl reakcí na jednoduchou a do té doby nevídanou formu zábavy, kterou servírovala zejména TV Nova. Kolotoč zábavy na lidí zabíral. A co víc. Byli ochotni se nejen dívat, ale také kupovat. Časopisy, hračky, vstupenky, kazety a samozřejmě cédéčka.


Kluci z paneláku si tak prošli unikátní vlnou slávy a poté i rychlého pádu až na samotné dno. Jeden z nejvýraznějších členů kapely, Martin Kocián, totiž upadl do drogové závislosti a celé uskupení se začalo rozpadat. Divácký zájem opadl a jejich místo na výsluní nahradil někdo jiný.


Po pětadvaceti letech od založení Luneticu je všechno jinak. Rozhodl jsem se proto oslovit Martina Kociána a popovídat si s ním o životě – od dětství přes začátek jeho hudební kariéry, divoké devadesátky až po drogový pád a šílené večírky

 

Martin Kocián
Zdroj: Tony Havlík

 

Martine, čím se dnes živíš?

Je mi 43 let, už jsem něco zažil. Teď momentálně dělám barmana, ale jedna z nejzajímavějších prací byla, když jsem pískoval v tunelu Blanka. Ty lidi jsem potkal v nevěstinci v Mostu, kde jsem byl dva dny a přijel tam jeden Slovák, že jim vypadl člověk a nemají nikoho do party. V tom tunelu to bylo jak ve vesmíru. Byla to nejzajímavější práce.


Mluvil jsi o Mostu. Tam jsi i vyrůstal...

V občance mám Hamr u Litvínova. Máš Chanov, Janov a Hamr. To jsou cikánská místa, mám je rád, už od dětství. Hodně lidí mi říká, že jsem bílej cikán.

 

Lunetic vznikl tak, že nás teta vzala do Mnichova na New Kids on the Block. Od té doby jsem to chtěl taky.


Jaké jsi měl dětství?

Krásné, i když bylo za komunistů. Já už od dvanácti let byl chartista. Táta měl zakázanou činnost jako režisér v divadle. Utekl do západního Německa a odtud mi posílal Bravíčka. Já tam v Norimberku u táty po revoluci bydlel, jel jsem za ním hned druhým vlakem. Bez lístku, bez ničeho, ale nechali mě. Tak uvolněná byla ta doba. Nevím, kolik ti je…


26 let.

To je škoda, žes to nezažil. Lidi se měli rádi. Nechali mě jet zadarmo, jenom protože jsem dlouho neviděl tátu. Neviděl jsem ho od šesti let.

 

Takže jsi bydlel v Německu?

Bydlel jsem tam 9 měsíců a pak šel na učňák. Lunetic vznikl tak, že nás teta vzala do Mnichova na New Kids on the Block. Bylo mi tehdy kolem čtrnácti, patnácti let. Od té doby jsem to chtěl taky. Šel jsem si pro to, abych měl vlastní chlapeckou kapelu. Pak přišli Backstreet Boys a další a my pluli na téhle stejně vlně.

 

Jako mladej jsem zvonil klíčkama všude, kde to šlo.

 

Co tě na tom zaujalo?

Viděl jsem tu horečku – jak na to lidi reagují, jak to prožívají. Zamiloval jsem se do toho. Strašně mě to sebralo, měli to hrozně vychytané tanečně.

 

Takže takový byl tvůj vnik do devadesátek.

To je moje doba. Kamarád mi říkal, že jsem zmrznul v devadestákách, ale já tehdy začal dělat DJe a měl taneční skupinu. Hlavně hraju devadesátky, na to se specializuju. U toho i mluvím – já jsem totiž MC Koci. Nejsem jako DJ, protože kdybych byl, tak musím hrát z vinylů, umět do sebe dávat BPMka a skrečovat. Dneska si tak každý říká, ale pouští to z počítače. Já jsem MC, jako master of ceremony, dělám u toho zábavu. Jedu buď rapy, nebo komentuju soutěže.

 

Jak jsi vnímal ten přerod po sametové revoluci?

Jako mladej jsem zvonil klíčkama všude, kde to šlo. Já měl pořád dvojky z chování, protože jsem neměl tátu, ale byl jsem prozápadní. Oni to tam neměli rádi, ve škole. Kdybych byl starší, tak bych asi seděl. To se nedá dneska současné generaci vyprávět, to se muselo zažít.


Lunetic pak přišel v roce 1995, jak jste se s klukama tehdy dali dohromady?

Jel jsem ten model, co jsem viděl v Německu. Podmínka byla vybrat hezký kluky. Bylo to těžké. Byl suprovej Kubánec, kudrnaté vlasy a do té kapely by se hodil, ale byl línej. Shodou okolností spáchal sebevraždu ve vězení, protože zfetovaný ubil holku kamenem. Druhej Šali – cigán, perfektní, vypadal dobře, něco jako Ricky Martin, ale to byl zase čorkař, kterej každýho okrádal, takže jsem ho v kapele nemohl mít. Třetí byl zase alkoholik.

 

 

Takže bylo náročné najít někoho správného.

Já s Alešem jsme je hledali. Našli jsme nakonec dva kluky, kteří tancovali break před Priorem a v Německu. Fakt dobrý, Vašek s Davidem byli gymnasti. Zezačátku nechtěli, protože už dělali prachy a my měli jenom vizi.

 

Neměli jsme podepisovat tu smlouvu hned. Měli jsme si ji přečíst.

 

Nakonec kývli?

Pak jsme byli čtyřka. Pondělí, středa, pátek byly tréninky. Jeden byl taneční, druhý gymnastický, třetí pěvecký. Ze začátku jsme dělali album v angličtině, to byla šílené, ale je to náš teenagerovský prvopočátek. To nás stmelilo k práci, než nám přišla nabídka z Universalu. 


A jak vás našli?

Doma jsme byli známá regionální kapela, ale nikdo nás nechtěl, nevěřili tomu. Jediný, kdo si dal práci, byl Martin Červenka, který tenkrát přijel na naše vystoupení, protože jsme všem říkali, že naše vystoupení musí vidět. Přijel do Mostu, natáčeli tam zrovna Eso s Terezou Pergnerovou a my v tom pořadu vystupovali.

 

Udělali jsme tenkrát chybu. Nebo takhle – chybu jsme neudělali, ale neměli jsme podepisovat tu smlouvu hned. Měli jsme si ji přečíst. 

 

Byli jsme jako Želvy Ninja nebo Šmoulové, prostě produkt.


To by bylo asi rozumné.

Psalo se tam, že každý rok máme udělat autorskou desku. Museli jsme rychle pochopit, jaká je forma napsat text. Podepsali jsme, říká se, jednu z nejhorších smluv. Jedno procento z prodejů pro každého. Ale nebrečím, prožili jsme si svůj dětský sen a tehdy bych to udělal i zadarmo, mně to bylo jedno.

 

Martin Kocián
Zdroj: Tony Havlík

 

Bereš to takto?

Pak si ale člověk řekne, co kdybych jich měl sedm. Tak bych měl to, co všichni dohromady, plus tři, ale to už je teď jedno. Nikdo nečekal, že se prodá půl milionu desek, ještě to pak kopírovali, každý si nekoupil originál. Vlna Lunetic zasáhla všechny.

 

To je pravda, tehdy vás znali mladí i nejstarší.

Nemyslím jen v hudbě, ale i sociálně. Rodiče nevěděli co koupit na Vánoce dětem, viděli nás a řekli si, že to koupí. Ty děti to přitom nepotřebovaly poslouchat. Ten velký prodej byl, protože jsem byli jako Želvy Ninja nebo Šmoulové, prostě produkt. 


Když jsem se bavil s Katem z Chaozzu, tak mi říkal, že oni na začátku podepsali taky dost nevýhodnou smlouvu. Vy se znáte, že?

To je můj kamarád. Ani nemůžu vyprávět, co jsme všechno zažili. Je to hodně dobrý textař. Máme i společnou písničku s Dephem. Jmenuje se Den za dnem. Bylo ráno, já jsem se s textem trápil třeba osm hodin. Nešlo mi to. Tak to vzal a napsal text nahned.

 

Naše mámy byly najednou ty nejslavnější mámy v republice.

 

Vzpomeneš si na ten moment, kdy jste začali být slavní? Jak k tomu došlo?

Nebudeš tomu věřit. Mám tetu v Hamru a uvědomil jsem si, že jsem slavnej, protože jsem k ní celý život chodil a byla ke mně různá. Někdy nevrlá, někdy dobrá – prostě teta. A najednou, když jsem byl v televizi, tak když jsme přišli na návštěvu, ona vytáhla sváteční nádobí a začala se ke mně chovat úplně jinak. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem slavnej. To, že za mnou běhaly holky jsem nebral jako důkaz. To chápu. Fotku a podpis taky chápu. Ale teprve u té tety jsem si to uvědomil. Polil jsem sváteční ubrus a nevynadala mi. 


Jak to brali doma?

To je spíš otázka na ně. Brácha na tom občas i vydělával, když chodily holky za mnou, tak šly přes něj. Pak byl i na turné s námi jako garderobiér a jednou mě zastoupil v Liberci na koncertu. Měl jsem angínu a bylo domluvené, že půjdeme na diskotéku před koncertem udělat autogramiádu. Já jsem se potřeboval vyléčit, takže jsem byl na hotelu a brácha šel za mě. S tím, že brácha vypadá úplně jinak. Vzal si čepici a brýle a šel na pódium a dal to. Všichni mu to věřili. Po vystoupení si dal dva panáky a on je technař – jiný než já. Pustili tam Born Slippy a najednou šel tancovat. Tam ho poznali.


A máma? Jak jsi to vnímal ty?

Naše mámy byly najednou ty nejslavnější mámy v republice. První dva roky z toho neměla dobrý pocit. Největší komerce a ještě o ní. Neměla z toho dobrý pocit. 


Pak už začaly tour, koncerty, vystoupení v televizi. Co hodnotíš jako největší úspěch? 

Můj největší moment byl v Ostravě. Udělal jsem si kvůli tomu kérku. Plná hala ČEZ areny, vyprodáno. Pak nějaký dobrák zavolal, že je tam bomba. Oni to museli celé vyklidit, přišli tam skinheadi a anarchisté, házeli tam vajíčka, byly bitky a já na to všechno koukal shora. Svítila tam helikoptéra a já si uvědomil: „To je kvůli nám“. Přišel šéf policie a řekl, že nám nemůže zaručit bezpečnost, že máme opustit halu. Odvezli mě do Ostravy a já si tam aspoň nechal udělat kérku. To byl nádherný večer. 


Jaké to bylo stát před velkým davem lidí?

Je to závislost. I proto dodnes dělám vystoupení, i když s Lunetikama nejsem. Podle mě se k té kapele vrátí, i když říkají, že ne.

 

Nikdy jsem neměl žádnou finanční zodpovědnost. Za čtyři roky jsem utratil 8,6 milionů.


Myslíš?

Volal jsem s manažerem o velké party, kde bude DJ Bobo, Twenty 4 Seven, Haddaway a Lunetic, kteří jsou tam jako jediní Češi, ale já tam nejsem. Buď se tam dostanu s Kazmou, nebo nějak jinak, ale já tam něco vymyslím. Mrzí mě to, i když jsme se pohádali, uvidíme. 


Takže bys chtěl zůstat u hudby. 

Dělám akce, ta party se jmenuje Lunetic Party, zpívám na ní písničky od Luneticu, Dalibora Jandy, Marky Marka a mám to udělané v rapu. Já jsem pořád u hudby, píšu si texty a i když hraju druhou, třetí ligu, ale hraju. Pokud mi tam chodí lidi, tak mi to nevadí. Bude tam plno, lidi přijdou ze zvědavosti. Je to večer zábavy.

 

Martin Kocián
Zdroj: Tony Havlík


Se slávou přišly velké peníze. Jak jsi je vnímal jako kluk z paneláku?

Představ si, jaký jsem měl já přístup k penězům. Máma mi dala 25 korun, abych šel koupit rohožku. Já tu rohožku ukradl v jiném vchodě a ty peníze si nechal. I to bylo pro mě hodně peněz. Když jsem dostal 1,3 milionu na účet, tak jsem za 300 tisíc letěl na Miami, za dalších 300 tisíc jsem si koupil auto, 400 tisíc jsem utratil za hadry, nesmysly a za párty. Co má dělat 21letý kluk. Nikdy jsem neměl žádnou finanční zodpovědnost. Za čtyři roky jsem utratil 8,6 milionu.

 

Peníze kazí charakter, ale byznys je tvrdá hra.  


Pomáhali vám s hospodařením v tom vydavatelství?

To ti právě chci říct. Nám nikdo nepomáhal. Všichni kolem nás měli prachy. My jsme natočili anglickou Mámu a byli jsme čtvrtí v Jižní Koree. Nikdo k tomu neudělal promo, nechtěli investovat, natož aby nás vychovávali. Nemám jim to za zlé, jsem v pohodě. Peníze kazí charakter, ale byznys je tvrdá hra. Dostali jsme prachy, svobodu, ale všichni viděli, že to má nějaký konec.


V té době jste měli i specifickou image, byli jste vzory i v oblékání. Kdo vám radil, jak máte vypadat, co si obléct?

Každý z nás měl v té kapele funkce. Já jsem dělal taneční choreografii a show, David byl textař, Aleš mluvčí kapely, celkový styl byla jeho práce. Na Slavíka jsme si vzali saka, byla zkouška, tiskovka, šel tam on a my šli pryč. Byl z toho nadšený, od té doby tomu podlehl, začal moderovat a být zodpovědný.  

 

Celou dobu jsem měl večírek.


Kde jste brali inspiraci na novou hudbu?

My jsme jeli Backstreet Boys. Navíc Máma je obráceně Quit Playing Games With My Heart. Kapel bylo strašně moc. 


Jaký je šoubyznys v Česku? 

Řeknu ti to narovinu – povrchnost a pokrytectví. Mám příběhy. Tak krásný a zároveň tak hnusný. Jak se ke mně chovali lidi, když jsem byl slavný a jak si mě pak zaškatulkovali, když jsem byl drogově závislý. Došlo mi to až později, v tu chvíli jsem to nevnímal. Je to obludná hra – pro někoho, kdo je inteligentní a to si myslím, že jsem.


Jaké byly tehdejší večírky? Vzpomeneš si na nějaký svůj nejbláznivější?

To říkáš mně, největšímu pařičovi. To, co jsem udělal udělal nejvíc, okomentuju nejmíň. Celou dobu jsem měl večírek. 


A to je zas dobré, že sis to užíval. Věděl jsi, že ta sláva může být dočasná?

Věděl jsem to. Byli jsme chlapecká kapela.

 

Jaký byl ten konec?

Ten konec byl libový – skončil jsem v léčebně jako drogově závislý. Pak jsem se dal dokupy a funguju. Ne, že bych byl osvícený, ale měl jsem čas přemýšlet. Byl jsem tam osm dní, tam jsem vymyslel, že půjdu pryč. Odjel jsem do Irska, kde jsem byl dva roky, rok jsem byl v Manchesteru a půl roku v New Yorku. Dělal jsem číšníka. To byla krásná doba.

 

Proč ses rozhodl odejít z Česka?

Utekl jsem. Jak jsem dělat to video pro Víťu z Mandrage, tak přesně jsem tohle udělal. Utekl jsem a tím jsem se zachránil. Tohle každému doporučuju, změnit prostředí. Nemusí to být z drog, může to být z čehokoliv, ze vztahu. Stačí si to uvědomit, odjet, začít pracovat. Přijdeš na jiné myšlenky a dáš se do kupy. 


Sláva s sebou nese i obrovský tlak, vybírá si daň. U tebe to byl pervitin, je to tak?

Já jsem nepociťoval žádný tlak, spíš jsem se nudil. Pořád hotely, ježdění, dlouho v autě. To mě nebavilo.

 

Lunetic byl vždycky o kamarádství. Když tam nejsem, tak to není o kamarádství, ale o penězích a právě proto tam nejsem.


A co jsi chtěl dělat?

Tancovat s holkama, být na párty nebo hrát tenis. Cestování mě zabíjelo. Dva měsíce jsem nebyl doma, pořád jsme jezdili. Mám jeden dobrý příběh.


Povídej.

Byli jsme na hotelu Baroko v Malešicích dívali, se všichni čtyři na televizi. Otevřely se dveře a tam v županu Richard Muller s flaškou Jamesona. Řekl: „Jestli nechcete, abych o vás říkal, že jste č**áci, tak za deset minut dole na baru.“ A zavřel. Bylo to jeden z největších mejdanů. Pařili jsme tři dny. Měl jsem Hondu Prelude, on seděl veprostřed a měl hlavu ze střešního okna. Úplně ožralí a zfetovaní jsme jezdili po Praze, nikde nás nezastavili, nikomu se nic nestalo, byla to nejlepší jízda. Byl úžasně vtipnej, středem pozornosti, respektoval nás. Byl to rok 1999. 

 

Ale ta jeho maniodeprese. Dva měsíce na to jsme přišli na setkání hvězd, přijdu tam, on měl na sobě hipizáckej svetr a šálek s čajem. Řekl mi, ať ho neotravuju. Opačné polohy člověka.


Pomáhali ti dostat se z drog kluci z kapely?

Ne, ale nevyčítal bych jim to. Podepsali jsme smlouvu s mlékárnou, že budeme na těch obalech mléka. Dostali jsme 400 tisíc zálohu, ale já odešel na léčení, takže to všichni museli vrátit. Nebyli moc rádi. To byl právě ten moment. Lunetic byl vždycky o kamarádství. Když tam nejsem, tak to není o kamarádství, ale o penězích a právě proto tam nejsem. Protože Lunetic byli čtyři kamarádi, kteří to táhli za jeden provaz. Proto nám to všichni věřili, proto nás brali s profesními chybami, byli jsme jeden tým a to nejde udržet navěky. My jsme byli vlna módy. Já jsem si jel svůj gangster paradise lifestyle už od školy, diskotéky, veksláctví, kokainy, dojezdy. 


Jak reagovali na to, že jsi nastoupil do léčebny?

Nepřišli za mnou. Kamarádi jsou od toho, že tě pochopí i s chybami. Když se něco stane, tak ten člověk na to nemůže být sám. Když se tváříme, jako že jsme kámoši na plakátech, tak bychom takoví měli být i v životě.


Vy jste se rozpadli v roce 2002?

2002 a potom jsme se dali dohromady k desátému výročí skupiny a pak k dvacátému výročí skupiny. Takže počítám s tím, že by bylo fajn k 25. a 30. výročí. Kluci jsou mí kamarádi pořád, ale teď se nima nebavím. Má to určité důvody, ale jde o to, že se Vašek pasoval na kapelníka a dal mi pokutu. Za to, že jsem přijel na nějaké vystoupení a byl sjetý. Neřekl mi to ten večer, ale až na dalším koncertě. Omluvil jsem se, ale přesto mi dal devět tisíc pokutu. Já jsem mu řekl, ať se hodí do klidu, ale já se taky musím hodit do klidu. Je to náš problém – jeho ego a moje ego se potkalo. To je špatně, na druhou stranu i dobře, protože pokračovat v něčem, kde bych byl jako zaměstnanec, tak na to kašlu. 

 

Mám rád Prago Union, Rytmuse, Ega i Ektora. Nejvíc PSH. Těch si vážím – už jenom Orion jak žije a že to dává.


Jakou roli ve vašich rozpadech hrály drogy?

Na ty se to vždycky hází. Nevěděl jsem, že to bude se mnou celý život. Od té doby všichni říkají, že jsem pořád na drogách. Ale nejsem. Narodila se mi dcera, podnikal jsem. Mám to vždycky tak, že pět let neberu, rok beru, tři roky neberu, dva roky beru...


Ty jsi vlastně takový bohém.

Jasně. Ale je pravda, že vždycky když neberu, tak většinou pracuju. Teď jsem v té pracovní fázi. V byznyse je konkurence zdravá. Já chci klukům dokázat, že to dokážu konkurenčně stejně dobře a že nemají pravdu. Že přijít někam zfetovaný není problém, ale dělat to tak, jak to chtějí kluci. 


Ty sám jsi rapoval, a rap je v současnosti na vrcholu. Co říkáš na současné interprety? 

Mám rád Prago Union, Rytmuse, Ega i Ektora. Nejvíc PSH. Těch si vážím – už jenom Orion jak žije a že to dává. Vladimir je uplně jinej, ale všichni jedou spolu. Proto jejich deska byla dobrá a vím, že naše by byla špatná, kdybychom k tomu přistupovali, jak by chtěl Vašek. PSH jsou kamarádi a je to z nich cítit. Ví, že když uděláš p****inu, tak to není, protože bys chtěl škodit, ale vznikne to z nějaké situace. 

Yzomandias nebo Nik Tendo jsou v současnosti populární jako Lunetic. Znáš je?

Mně přijde, že je víc náčelníků než indiánů. Jde o to, co rapuje, ne jakým stylem a třeba Paulieho Garanda nerespektuju vůbec. Až přijde s něčím, co má výpověď, nebo je to srandovní. Protože jsem starej čorkař, tak se mi líbí od Vladimira – Du dolů, a takové věci Paulie prostě nemá. Do té doby ho nemůžu respektovat.

 

Na internetu je publikum nespecifikované, je to prostě jenom číslo.


Co říkáš na současné mladé?

Každá doba má svoje. O nás zase mluvila generace, co byla za komunistů, že chodíme na techno. Je to přirozený, je to vývoj. Jakákoli negace přináší další negativní věci. 


V současnosti se z mnoha obyčejných mladých lidí, tak jak jste byli v 90. letech vy, stávají influenceři. Ze dne na den, mohou si natáčet ve svém pokojíčku. Co bys jim doporučil, na co by si měli dávat pozor?

Mám jednu výhodu. Ať už je to country zpěvák nebo raper, musí mít publikum. Bez publika je to jenom obrázek. Ať je to, jak je to, já mám svoje publikum. To je nejpodstatnější věc interpreta. Na internetu je publikum nespecifikované, je to prostě jenom číslo. Řekneš, že někdo má dva miliony zhlédnutí, ale na vystoupení pak nikdo nepřijde, protože to prostě neumí udělat. Proto mě máma naučila pantomimu, takže když přijdu na pódium, tak jsem doma. 


Společnost a zábavu změnily sociální sítě, co ji změnilo vám?

Nám to změnily vypalovačky. Klukům z Universalu to dělalo problémy, ale dneska je hudba na internetu, ani se to nevydává, CD už ani nemáš kam dát, já jsem rád, že jsem to zažil a že jsem pořád na vlně oldschoolu. My jsme byla poslední kapela, které Universal udělal kazetu. A prodali jsme jich 36 tisíc. Teď je to artefakt.

 

Mně léčení nepomohlo, mně pomohla práce. Odjet do Dublinu. Nejvíc funkční je utéct, odříznout se od všeho.


Poznávají tě lidi na ulici?

Jak kdy.


S klukama jste se rozpadli v září 2019. Jak to máte teď?

Jsme na válečné stezce. To je, jak jsem o tom mluvil. Nezakrnu, nebudu nadávat, ale budu se snažit být lepší v oblasti popu.


Chtěl bys ještě někdy tu slávu?

Jo.


Nedávno jsi doporučoval Vítovi Starému z Mandrage, co by měl dělat. Co myslíš, že momentálně prožívá? Myslíš si, že prochází něčím podobným, čím sis prošel i ty?

Lidem, co berou perník, se říká smažka. Lidem, co berou herák, se říká kedra. On je ten herák, vidím to v jeho obličeji. Mně léčení nepomohlo, mně pomohla práce. Odjet do Dublinu. Nejvíc funkční je utéct, odříznout se od všeho. Fandím mu, je na tom hůř jak já. Každý to má jinak. Někdo je v depresi, že mu došel benzín, někdo že nemá nohy.


Co v poslední době děláš ve volném čase a jaké máš plány do budoucna?

Každý týden dvakrát chodím cvičit, chci být v kondici. Baví mě posilovna, šachy, texty do šuplíku. Jinak dělám barmana a teď mám holku. 

 

Martine, díky za rozhovor.

Upozornit na chybu. Pokud jsi našel nedostatek v článku nebo máš připomínky, dej nám vědět.
Náhledový obrázek: REFRESHER/Tony Havlík
NAHORU
Sdílet
Uložit Uložené
Sdílet Sdílet článek
Dostávej nejlepší obsah mailem
Nestíháš všechno sledovat? Pošleme ti do schránky nejčtenější a nejlepší obsah.
Žádný spam. Kdykoli se můžeš z odběru odhlásit.
Posílat e-mail
Nejčtenější články
Nyní
24 hod
7 dní
30 dní
Více z tématu refresher
více článků
Další news více news
Mohlo by tě zajímat
Přejít na úvodní stránku
Domů
Sdílet
Diskuse
Hledat
Více
Zapni upozornění a už ti nic neunikne!

Chceš vědět, co se děje, a mít přehled? Dostávej upozornění o nejžhavějších zprávách na Refresheru.

(Příklady: Hořel Notre Dame, Zemřel Mac Miller, Trailer na Avengers)
(Příklady: Sagan skončil první, Nový zákon s vlivem na moderní lidi, Dnes nás čeká zatmění slunce)
Pokud chceš, abychom ti poslali téměř všechny novinky, vyber tuto možnost.