V 17 letech ji znásilnili, Slovenka Petra teď dělá osvětu o sexuálních útocích na YouTube

Ano, samozřejmě. Nedávno jsem byla upozorněna na komentáře pod mým rozhovorem na toto téma a upřímně se mi z nich zvedal žaludek. Připadá mi šílené, že lidé mohou říct něco takového. Očividně jim chybí empatie a nedokáží se vcítit do sedmnáctileté dívky, což by bylo ještě v pořádku, ale neměli by se alespoň snažit zpochybňovat její pocity a obhajovat pachatele tím, že to byla její chyba „protože alkohol“, „protože vyzývavé oblečení“, „protože se dost nebránila“, „protože“... To jsou takové ty klasické fráze lidí, kteří obhajují sexuální obtěžování a zneužívání.

Svojí nejbližší kamarádce ses svěřila hned druhý den potom, kdy došlo ke znásilnění. Vzpomínáš si, co ti tehdy poradila, abys udělala i s přihlédnutím k tomu, že útočník byl z vaší party?

Netuším. Já jsem to totiž celé potlačila a dlouhou dobu jsem si nevzpomínala na žádné detaily. Jednoduše jsem se chovala, jako kdyby se nic nestalo. Hodně věcí jsem si uvědomila až později, když jsem o nich začala mluvit se svým psychologem. O tom, že jsem kamarádce druhý den volala a plakala do telefonu, jsem nevěděla až do chvíle, kdy jsem o mém zážitku promluvila veřejně. Tehdy mi připomněla, že jsem jí volala hned druhý den. Já se na to ale nepamatuju.

Po zveřejnění videa se ti prý ozvaly stovky žen, které se dostaly do podobné situace, ale bály se někomu svěřit. Byli mezi nimi i muži?

Jestli si dobře vzpomínám, napsal mi jeden nebo dva muži. Myslím, že mluvit o tomto tématu je pro muže ještě těžší, protože ve společnosti převládá názor, že žena nemůže zneužít muže. Což je nesmysl.

Vedeš úspěšný byznys, otvíráš témata, která dlouho zůstávala zavřená, a patříš mezi nové svěží tváře, které lidé pomalu objevují. Přesto vždycky, když se objevíš v rozhovoru nebo článku, většina médií tě škatulkuje jako „youtuberku, která byla znásilněná a promluvila“. Neleze ti už na nervy, když musíš pořád dokola odpovídat na stejné otázky?

Upřímně řečeno ani ne. Alespoň se o tématu sexuálního násilí více mluví. Nikdy jsem se nechtěla prezentovat jako „ta, která byla znásilněná“ a je jedno, jestli to bylo v době, kdy jsem byla bloggerka, youtuberka, studentka nebo jsem zrovna pracovala v korporaci. Jednoduše jsem nechtěla být považována za oběť. I to je jeden z důvodů, proč mi tak dlouho trvalo, než jsem o tom promluvila.

Na druhé straně téma sexuálního obtěžování, násilí a zneužívání považuju za extrémně důležité a za extrémně málo diskutované, takže nakonec jsem natočila video a ráda k tomu dávám i rozhovory, protože chci přispět k jeho detabuizaci. Sama ve svém okolí vidím, kolik lidí je vůči němu slepých, nepovažuje ho za důležité, a přitom se týká obrovského množství lidí.

Postupem času ses stala matkou, úspěšnou vlogerkou a tvoje videa sledují nejen dospělí lidé, ale také teenageři. Máš pocit, že mladí lidé na Slovensku získávají dostatek informací o zákoutích lidské sexuality, ať už ve škole nebo doma v rodině?

Rozhodně ne. A proto jsem se rozhodla občas natočit video typu „girlstalk“, kde mluvím zejména s mladším publikem a odpovídám jim na intimní otázky, které by podle mě měli probírat doma s rodiči nebo s učiteli ve škole během sexuální výchovy. Jedno nebo druhé je ale většinou nedostačující, což je obrovská chyba a je to jeden z důvodů, proč má mnoho lidí nezdravý vztah k vlastní sexualitě.

Ty sama jsi bisexuálka. Hodně kluků nebo holek si tuto sexuální orientaci uvědomí už v brzkém věku. Jak podle tebe ale může člověk vědět, jestli je opravdu bisexuál nebo homosexuál, když v pubertě nebo těsně po jejím konci nikdy neměl vztah? Kdy sis uvědomila svoji identitu?

Pro mě to bylo jasné už od malička. Co pamatuju, tak mě to vždycky táhlo k oběma pohlavím, první pusy padly s holčičkami i s chlapci, a tak to pokračovalo i dál.

Nikdy jsem neměla potřebu to nějak pojmenovat, dokud si ze mě nezačali spolužáci dělat legraci a říkali mi, že jsem lesba, což jsem věděla, že nejsem. Tehdy jsem se dozvěděla, že se tomu říká bisexualita. Podle mě to člověk cítí, i když není ve vztahu. Stejně jako většina heterosexuálů ví, že jsou heterosexuálové ještě předtím, než s někým začnou chodit.

V jednom ze starších videí si s manželem povídáte o podvádění a otevřených vztazích. Téma polygamie čím dál častěji rezonuje ve společnosti a ty sama jsi v podobném nezávazném vztahu byla. Jak to u tebe fungovalo a máš pocit, že se tímto způsobem dá žít dlouhodobě?

V mém případě to byla specifická situace, kdy jsem navázala vztah měsíc před odjezdem do Německa, kde jsem si myslela, že zůstanu. Proto jsem po příjezdu do zahraničí svému partnerovi vysvětlila, že ho sice miluju, ale nemám potřebu ho jakkoli omezovat a chtěla bych, abychom zkusili fungovat v otevřeném vztahu.

On o to zpočátku nestál, což mě překvapilo, protože byl předtím vyhlášený sukničkář. Zkrátka, láska dělá divy. A po dvou třech měsících jsme si řekli, že to přeci jen zkusíme. Nakonec jsme se rozešli, protože jsme začali něco cítit k lidem, s nimiž jsme trávili více času, zatímco spolu jsme se viděli jen jednou za půl roku.

Umím si ale představit, že pokud to oběma partnerům opravdu vyhovuje a jsou s polygamním fungováním nebo otevřeným vztahem v pohodě, tak to může klapat, a v některých případech dokonce lépe než v klasickém monogamním vztahu.

Prý sis nikdy nemyslela, že by tvůj manžel Viktor mohl chtít ženu jako jsi ty. V čem jste byli od začátku úplně odlišní, v čem stejní a jak jste dokázali překonat rozdíly, které mezi vámi jsou?

Přesně tak. Nechci úplně zobecňovat, ale myslela jsem si, že muži jako on jdou po takových těch diskotékových, modelkovských typech holek. A to jsem já nikdy nebyla. Od začátku jsme měli úplně jiné koníčky, okruh a typ kamarádů, vkus na hudbu i slovník. Máme podobný smysl pro humor a stejné životní priority. Takže v těch důležitých věcech jsme se vždycky shodli, i když to nebylo pokaždé „smooth sailing“, jak se říká.

Několikrát jsi přiznala, že jste s partnerem zažili mnoho krizí už před svatbou i během tvého těhotenství. Postupně sis prý uvědomila, že na vině nebyl jenom tvůj manžel, ale i ty. Kvůli čemu jste se tehdy hádali? Jak důležitá je podle tebe ve vztahu otevřená a upřímná komunikace?

Do konfliktů jsme se dostávali právě kvůli komunikaci, která je podle mě ve vztahu společně se vzájemným respektem nejdůležitější. Oba jsme jiné typy, máme jiný „jazyk lásky“ a to byl náš základní kámen úrazu. Neuměli jsme si spolu povídat ani projevovat lásku tak, jak to potřeboval ten druhý.

Potom se to už jen nabalovalo, já jsem ho od sebe nevědomky odháněla, a on utíkal. Muselo to být opravdu už hodně špatné, protože jsme se oba vzpamatovali, sáhli si do svědomí a začali na vztahu pracovat. Naštěstí teď, když přijde nějaký problém, ho už umíme řešit bez toho, aniž bychom jeden druhému ještě více ubližovali.

Jak se snažíš vychovávat svoji dceru? V dnešní době někteří rodiče dají dětem do rukou tablet nebo mobil, posadí je před pohádky a jsou rádi, že mají na chvíli klid. Na internetu a ve společnosti zase na děti číhá spousta nebezpečí. Vnímáš se jako příliš starostlivá a strachující se matka, nebo nebereš svět tak pesimisticky?

Svůj styl výchovy bych nazvala jako „vědomou výchovu“ nebo „respektující rodičovství“. Všichni si v sobě neseme různé programy z dětství, z nichž některé jsou dobré a jiné špatné. Dokonce ani nemusíme vědět, že je v sobě máme, a přitom je přenášíme z generace na generaci. Beru to jako svoji rodičovskou zodpovědnost, abych se s nimi naučila pracovat a ty špatné neprojektovala na svoji dceru.

Je pro mě důležité, abych jí dala svobodu, kterou potřebuje v pohybu, při hraní a ve vývoji, a zároveň jí byla k dispozici vždycky, když mě potřebuje. Nechci být rodič – diktátor, ale rodič, který dítěti pomáhá objevovat svět jeho vlastním tempem a způsobem. A co se týká novodobých vychytávek – všeho s mírou. Neříkám, že by se dcera nikdy nedívala na televizi, ale například ví, že telefon a tablet slouží mamince primárně pro práci.

Jak se dneska stíháš věnovat svojí rodině, vychovávat dítě, natáčet každý měsíc spousty videí a do toho připravovat podcasty? Nést tolik zodpovědnosti na ramenou musí být náročné.

Donedávna jsem k tomu všemu měla ještě jednu práci na částečný úvazek a ano, občas to bylo o ústa. Od začátku jsem věděla, že s dcerou chci být doma a nedám ji do školky dříve než ve třech letech. Zároveň jsem si před odchodem na mateřskou dovolenou řekla, že až do porodu se budu naplno živit tím, co mě baví.

Mám štěstí, že můj manžel je ochotný se mnou ve všem fungovat 50:50, což znamená, že stejně jako já pracuje na částečný úvazek a je s dcerou doma. Mateřství mě naučilo efektivně využívat čas a když je dcera celý den u prarodičů, stihnu toho tolik, co jsem předtím dělala dva tři dny. Zároveň často pracuju do noci a častokrát se mi stane, že řeším práci průběžně během dne i v situacích, kdy bych to nejradši nedělala.

Ve svých podcastech otevíráš otázky lásky, sexu, vztahů, ale také hudby nebo herectví. Zkrátka od všeho trochu. O čem si ale povídáš nejraději?

Někteří sledující by řekli, že o sobě, což je tak trochu asi pravda. Nejradši si totiž povídám o věcech, které mě momentálně nebo dlouhodobě zajímají, a aktuálně je řeším, nebo s hostem probíráme společné zážitky, pokud je to někdo, s kým se znám delší dobu. Když bych si ale měla vybrat témata, která mě nejvíce baví, pak by to byly asi vztahy, sexualita a lidská psychika.

Do svých podcastů se nebojíš zvát i kontroverzní osobnosti, které jsou zvyklé na slovenském internetu rozvířit vlnu hejtu. Před časem se u tebe mihl Slaytiina, v minulosti jsi natočila video také s Alex Wortex. Máš pocit, že diváky tito hosté zajímají více?

Zajímavé je, že já Alex Wortex nebo Slaytiina vlastně vůbec nevnímám jako osobnosti spojené s hejtem. Právě naopak je beru jako lidi, kteří mají skvělé a oddané fanoušky, kteří si u nich cení toho, co dělají. Možná proto, že mě baví, inspirují a sama je sleduju.

Určitě existuje skupina lidí, kteří vzbuzují větší pozornost nebo jsou kontroverzní, ale podle počtu views to není tak, že by podcasty s nimi měly větší sledovanost než například rozhovor s nějakým rapperem nebo známou influencerkou. Možná že někteří z nich spíše v lidech vyvolávají větší potřebu je komentovat – ať už v dobrém nebo ve zlém.

Dá se na podcastech na Slovensku vydělat, nebo je momentálně připravuješ hlavně z vlastního nadšení?

Určitě se to dá, jestliže podcast vzniká pod nějakou větší platformou nebo má sponzora, což je můj dlouhodobý cíl. Některé podcasty také fungují díky podpoře sledujících přes Patreon. Já na nich aktuálně ale nevydělávám.

Peníze, které získám díky zhlédnutí na YouTube, jdou do pronájmu studia, techniky a tvorby podcastů. Věřím ale, že se to brzo změní, protože takhle to není dlouhodobě udržitelné. Podcastů se ale nevzdám, protože jsou tím, co mě momentálně nejvíce naplňuje.

Jak hodnotíš kauzu, která vznikla kolem Tatiany Židekové, která před časem zveřejnila fotku s knihou Mein Kampf?

V první řadě nerozumím tomu, jak je možné, že tolik lidí nepochopilo, o co vlastně šlo. Když jsem si četla komentáře pod vaším článkem na tohle téma, měla jsem pocit, že snad žiju v jiné galaxii. Nikdo neříkal, že mít doma tuto knihu je špatné nebo trestné. Mein Kampf je volně dostupný v knihkupectvích a doma ho má určitě hodně lidí, kteří neinklinují k nacistické ideologii. Pointa kritiky spočívala v tom, že použít tuto knihu na reklamní nebo jakoukoli jinou fotografii je nevkusné. Alespoň tak jsem to vnímala já.

Před časem se ti stalo, žes nahrála podcast se striptérkou, která v osobním životě sympatizovala s fašisty z krajně pravicové strany Lidová strana naše Slovensko Mariana Kotleby. Jak jsi zareagovala, když tě na to lidé upozornili? A nebála ses, že by to mohlo nabrat rychlý spád jako v případě Židekové?

Původně to opravdu vypadalo jako pokračování zmiňované kauzy, protože slečna, která mě označila ve Stories, svůj příspěvek nazvala pokračováním neonacistického týdne ve slovenském influencesrství, což mě osobně trochu rozlobilo vzhledem k tomu, že se roky vyjadřuji proti Lidové straně naše Slovensko i jejím sympatizantům a na podcastové nástěnce mám spousty podobných odkazů.

Nebudu lhát, že jsem se nelekla a říkala jsem si, jestli mě nedostihla karma za to, že jsem se okrajově vyjádřila ke kauze Tatiany Židekové. Pak jsem si ale uvědomila, že se nemám čeho bát, udělala jsem chybu, přiznala jsem ji a omluvila jsem se. Chyby dělá každý z nás, na tom není nic špatného.

Video jsem stáhla. Potom mi přišlo hodně reakcí, že jsem vlastně nemohla ani vědět, jakou politickou orientaci má můj host a rozhovor se politiky ani netýkal. Navíc je pravda, že pokud někdo nezná tváře mluvčích Lidové strany naše Slovensko, tak si této fotky v jejím profile nemohl všimnout.

Když bych věděla o tom, že můj host se účastní akcí této strany, fotí se s jedním z jejích představitelů a fandí neonacistické kapele, nepozvala bych ho. Proto jsem podcast stáhla. A díky tomu, že jsem se okamžitě bez váhání omluvila a přiznala jsem chybu, se tahle kauza dál neřešila, protože jednoduše nebylo co řešit.

Často to jsou to sami influenceři, kteří přiživují spory, které se jich týkají, nebo si nedokáží přiznat chybu. Občas se možná i omluví, ale přidají k tomu slůvko „ale“. Případně označí toho, kdo slušně ukáže na problém, za hejtra. To je ale chyba a měli bychom se naučit o tom mluvit, protože ne všechna kritika je hejt.

Pokud jsou kritické připomínky podané slušně, bez nadávek a týkají se profesní stránky věci nebo nějakého většího tématu, není to osobní útok, a je to podle mě v pořádku. Je to určitá „veřejná kontrola“, v zahraničí se tomu říká call out. Za ten považuji například to, když někdo upozorní na sdílené hoaxy nebo zmíní, že venčení tygra na vodítku na sídlišti není úplně nejlepší nápad.